Iconic Houses

Jedenáctý díl Iconic Houses vás zavede do jedné z nejvýznamnějších středočeských funkcionalistických vil – Volmanovy vily. Josef Volman, majitel blízké strojírny, si ji nechal postavit na kraji Čelákovic v letech 1938–1939 podle projektu tehdy začínajících levicových architektů Karla Janů a Jiřího Štursy. Ve vile, v které se promítá velký obdiv architektů k dílu Le Corbusiera, žil Volman se svou dcerou až do roku 1943, kdy umírá. Vilu rodina opouští po komunistickém převratu a znárodnění celého areálu. Vila je využívána pro reprezentativní akce znárodněných strojíren, později je přeměněna na mateřskou školku. V roce 1979 byla prohlášena za kulturní památku. Po roce 1990 začal dům chátrat z důvodu nevyřešených restitucí. V havarijním stavu jej koupila skupina čelákovických podnikatelů se záměrem objekt opravit. S přípravou na generální opravu se začalo v roce 2002, samotná oprava pak proběhla v letech 2006–2015. Volmanova vila je dnes zpřístupněna veřejnosti a pro návštěvníky Čelákovic se stala jedním z hlavních turistických cílů.

V tomto díle Iconic Houses vás provedeme Müllerovou vilou, kterou si nechali postavit Milada a František Müllerovi v pražských Střešovicích v letech 1928–1930. Jejími architekty byl Adolf Loos a Karel Lhota. Adolf Loos zde vytvořil své vrcholné dílo, ve kterém se mu podařilo realizovat prostorový plán – tzv. Raumplan. Spojení přepychu s jednoduchostí a funkčností potvrzuje Müllerovu vilu v roli jedinečného díla moderní architektury a designu. Po roce 1948 byla vila znárodněna. Milada Müllerová se snažila zachovat co nejvíce z uměleckých sbírek a nábytku. Část prodala a díky tomu se po pádu komunistického režimu většina věcí vrátila zpět do vily. Po sametové revoluci vilu od dědiců odkoupilo hlavní město Praha a nechalo ji podle dochovaných fotografií co nejvěrněji zrekonstruovat a zpřístupnit veřejnosti. V roce 1995 převzalo vilu do správy Muzeum hlavního města Prahy a obnovy byly dokončeny v roce 2000.

Označením Iconic Houses se pyšní i několik domů v České republice. Mezi ně patří i rodný dům Josefa Hoffmanna v Brtnici u Jihlavy, který v roce 1907 upravil architekt Josef Hoffmann. Stavba vznikla patrně spojením dvou menších domů. Základy severního domu pocházejí z doby kolem roku 1500, pozdně gotické jádro je dodnes patrné v silných zdech a valené klenbě sklípku. Po požáru roku 1760 byly domy následující barokní přestavbou sjednoceny. Dům byl Hoffmannově rodině zkonfiskován v roce 1945. Budova, kterou do svého vlastnictví převzala místní organizace KSČ, postupně chátrala a vnitřní vybavení mizelo. Po roce 1989 byl dům převeden do vlastnictví obce. Roku 2003 se dům zrekonstruoval dle dochovaných dobových fotografií a následně se otevřel veřejnosti. Vedle vzniklé muzejní části se ve dvorním traktu otevřela veřejná knihovna. V roce 2006 dům převzala Moravská galerie, která začala spolupracovat na výstavním programu s vídeňským Museum für angewandte Kunst – Muzeem užitého umění.

Rothmayerovy vilu navrhl architekt Otto Rothmayer pro svou rodinu. Vila byla postavena v letech 1928–1929 v Praze v Břevnově. Otto byl žákem slovinského architekta Josipa Plečnika a v návrhu vily je tak patrná inspirace středomořskou tradicí. Vila kombinuje jednoduché prvky kvádru a válce, ve kterém se nachází točité schodiště. Místnosti nejsou nijak rozlehlé, ale byl v nich kladen důraz na řemeslné zpracování dřevěného vnitřního vybavení včetně veškerých detailů. Rothmayerova rodina bydlela ve vile do roku 2008, kdy ji architektův syn pod podmínkou celkové rekonstrukce a zpřístupnění veřejnosti prodal městu Praze. Po rekonstrukci se vila opravdu stala domovním muzeum se stálou expozicí Příběh jednoho domu a jedné rodiny, která připomíná osobitý styl architektonického díla Otto Rothmayera i jeho učitele Josipa Plečnika.

V novorenesančním domě Viléma a Marty Hirschvých býval první Loosem upravovaný byt v Plzni. V roce 1907 Adolf Loos navrhl pro tento manželský pár luxusní byt, který se nacházel v celém prvním patře. O dvacet let později Loos byt ještě rozšířil a doplnil o drobnou dvorní přístavbu verandy. Navíc ve 2. patře navrhl také mládenecký apartmán pro syna Hirschových Richarda. Z původního bytu v prvním patře se bohužel zachovalo jen pár fragmentů. Dochovala se však téměř kompletní Richardova ložnice z roku 1927 s charakteristickými vestavěnými šatními skříněmi. Loos zde použil kombinaci zeleně lakovaných rámů skříní s orientálními tapetami na skříňových dveřích. V roce 2015 byl původní nábytek kompletně zrestaurován. Vybavení navazujícího salónu v 80. letech 20. století odvezl soukromý sběratel a dnes je instalován v nových prostorách v Praze. Dodnes existují i dva vzácné portréty Viléma a Marty namalované Oskarem Kokoschkou, které jsou součástí galerijních sbírek v Berlíně a New Yorku.¹

Vilu si nechal postavit architekt Dušan Jurkovič pro svou rodinu v tehdy ještě příměstské obci Žabovřesky v roce 1906. Po připojení Žabovřesek k Brnu roku 1919 patřila vila k nejmodernějším stavbám ve městě. Majitelé vily se často měnili a v roce 2006 vilu odkoupil stát, který ji svěřil do správy Moravské galerie v Brně. Ta zde umístila stálou expozici „Dušan Jurkovič. Architekt a jeho dům.“. Kompletní rekonstrukce venkovních i vnitřních prostor vily proběhla v letech 2009–2011 za pomoci tzv. Norských fondů. Celková obnova vily si kladla za cíl navrátit domu v co nejvyšší možné míře původní charakter, což se podařilo. Kromě toho, že dům jedinečným způsobem spojuje prvky britské a vídeňské moderny s folklórními inspiracemi, zaujme i svým konstrukčním řešením. Hlavním stavebním materiálem byl kámen, dřevo a korek. Nejcharakterističtějšími prvky domu se kromě mohutné kamenné vstupní lodžie stala zejména dřevěná řezbovaná brána a skleněná mozaika s motivem pohádky Bača a drak na čelní fasádě. Od dubna 2011 je Jurkovičova vila otevřena veřejnosti.

Brummelův dům si nechali upravit Jan a Jana Brummelovi s Hedviku Liebsteinovou, matkou Jany, v Plzni v letech 1928–1929. Jeho architekty byl Adolf Loos a Karel Lhota. Po okupaci Československa nacistickým Německem v roce 1939 byla rodina deportována do koncentračních táborů. Pouze Jan a Jana přežili a vrátili se do domu v roce 1945. Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 ovšem začala v důsledku nových předpisů postupná devastace domu. Interiér byl rozdělen na několik samostatných jednotek obývaných více rodinami. Dům byl posléze předán státu a koncem sedmdesátých let hrozila dokonce jeho úplná demolice, přestože již v roce 1968 byl prohlášen kulturní památkou. Díky úsilí obyvatel domu, občanů Plzně, nátlaku ze zahraničí a vlivu mezinárodní organizace architektů ICOMOS se dům podařilo zachránit, navrátit rodině a zrekonstruovat.

Bílkova vila byla postavena v letech 1910–1911 v Praze na Hradčanech v Mickiewiczově ulici. Navrhl si ji architekt a sochař František Bílek, který jakožto věřící pojímal své stavby a umění ideově. Vila tak symbolizuje obilné pole a demonstruje autorovo přesvědčení o souvislostech a analogiích přírodního a uměleckého tvoření. Segmentovitý půdorys stavby lze číst jako stopu kosy sklízející obilí a kamenné sloupy jako stylizovaná stébla a klasy. Rovná střecha objektu, která symbolizovala pole, byla první tohoto typu v Praze. Od roku 1963 je Bílkova vila spravována Galerií hlavního města Prahy a nabízí kromě původního vybavení interiéru a ateliéru Františka Bílka výstavu jeho raných skic a studií.

Třetí díl Iconic Houses se věnuje objektu, který spravuje Národní památkový ústav. Jedná se o vilu Stiassni v Brně Pisárkách navrženou Ernestem Wiesnerem. V letech 1927–1929 si ji nechal postavit textilní továrník Alfred Stiassni se svou ženou Herminou. Ve vile žili pouhých 9 let. Celá rodina prchla před hrozící okupací již v roce 1938 do Londýna a následně přes Brazílii do Kalifornie, kde jejich potomci žijí dodnes. Pro většinu lidí se vila do povědomí dostala s přívlastkem vládní. Takto se o ní začalo mluvit krátce po druhé světové válce, kdy ji navštívil Edvard Beneš. Později začala sloužit pro ubytovávání slavných a významných návštěv města Brna. Údajně zde nocoval i bývalý kubánský prezident Fidel Castro, ale i většina našich prezidentů. 

V druhém dílu Iconic Houses vás provedeme Winternitzovou vilou, kterou si nechali postavit Jenny a Josef Winternitz na pražském Smíchově v letech 1931–1932. Jejími architekty byl Karel Lhota a Adolf Loos, který se posléze na dalších stavbách již nestihl podílet. Winternitzova rodina vilu obývala pouze do roku 1941, kdy ji byla donucena převést na  Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu, který spravoval konfiskovaný židovský majetek. Od fondu vilu koupila pražská obec a zřídila zde mateřskou školku, která fungovala až do roku 1997. Pouze část rodiny se vrátila z Osvětimi do Prahy, ale do vily se již nikdy nepodívala. Navrácenou vilu se rodině podařilo zrekonstruovat jen díky vnukovi JUDr. Josefa Winternitze – Ing. Stanislavovi Cysařovi. Vila je nyní chráněnou kulturní památkou a je otevřena veřejnosti jako galerie.

První díl Iconic Houses vás zavede do jedné z nejvýznamnějších meziválečných vil světa – vily Tugendhat. Fritz a Greta Tugendhatovi si ji nechali postavit v Brně-Černých Polích v letech 1929–1930 podle projektu slavného architekta Ludwiga Mies van der Rohe. Rodina bydlela ve vile ovšem pouhých 9 let. S válečnou hrozbou Tugendhatovi opustili Československo a odcestovali do Švýcarska. Po válce se stavba se zahradou využívala jako soukromá taneční škola či rehabilitační centrum.  Vila, která je od roku 1995 prohlášena národní kulturní památkou, se o patnáct let později dočkala po dlouhých přípravách rozsáhlé obnovy. Ta v letech 2010–2012 objektu vrátila podobu třicátých let minulého století. Vila je dnes přístupná veřejnosti jako památka moderní architektury zapsaná na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO a spolu s Jurkovičovou, vilou Stiassni a Löw-Beerovou vilou tvoří čtyřlístek staveb, které dnes definují město Brno jako důležitý turistický cíl.