PodCastle NPÚ

Poslouchtejte nový podcast Národního památkového ústavu! PodCastle NPÚ vám každé úterý přinese rozhovory s inspirativními lidmi o památkách, památkové péči, architektuře i kulturním dědictví. Těšit se můžete i na pravidelné přehledy novinek ze světa památkové péče a zajímavé reportáže. Naladíte nás na podcastových kanálech i na Youtube.

Od 6. dubna vám každé úterý nabídneme rozhovory, reportáže a novinky ze světa památek a památkové péče. Co všechno obnáší práce kastelána? K čemu je dobrá archeologie? A proč je důležité věnovat zvýšenou pozornost ochraně technických památek? To vše a více se dozvíte v úterních rozhovorech s moderátorkou Šárkou Bednářovou a jejími hosty. Každé poslední úterý v měsíci se můžete těšit na novinky, zajímavosti i kuriozity ze světa památek a památkové péče, které pro vás připravuje Tomáš Řepa. Chybět nebudou ani reportáže ze zajímavých míst a inspirace na výlety. Nalaďte si PodCastle NPÚ.

PodCastle NPÚ naleznete na:

ROZHOVORY

Pravidelné úterní rozhovory moderátorky Šárky Bednářové s jejími hosty z oblasti památkové péče či památkových objektů.

Kastelán Jiří Sobek:
Uplatňovat princip kolektivní viny není správné


Patřilo k nejmodernějším sídlům ves své době. Na konci 14. století ho nechal postavit křivoklátský purkrabí Jíra z Roztok, jeden z oblíbenců krále Václava IV. Před kostnickým koncilem tam pobýval Mistr Jan Hus. Jedná se o hrad Krakovec na Rakovnicku. Možná si ho pamatujete jako hrad Brtník z dětského filmového muzikálu Ať žijí duchové! a nebo z pohádky Princ a Večernice. Už od roku 1997 se o hrad stará kastelán Jiří Sobek, který Krakovci neřekne jinak než chalůpka. Proč, to si poslechněte v PodCastlu NPÚ.
 

Ředitel územní správy v Praze Dušan Michelfeit:
 O relikviáři sv. Maura na Bečově nevěděli ani místní


Po skoro osmdesáti letech se do Česka vrátil vzácný renesanční štít ukradený nacisty. Jeho hodnota je odhadována přibližně na jeden milion dolarů. Štít na Konopišti, kam patří, byl slavnostně odhalen před novináři v pondělí 20. září 2021 a již od úterý jej mohla vidět veřejnost. Nejen o příběhu tohoto vzácného štítu bude tento podcast s ředitelem územní památkové správy v Praze, Dušanem Michelfeitem.

Estetik Peter Demeter:
Ironií můžeme upozornit na palčivé problémy společnosti


Co mají společného zámek ve Versailles, aforismy Oscara Wildea a některé eseje Susan Sontagové z šedesátých let? A jak s nimi souvisí plakáty Alfonse Muchy nebo šlechtické erb? Odpověď lze hledat v dějinách a teorii tzv. campu – estetického fenoménu, který se pokouší podrobně popsat Peter Demeter ve své čerstvě vydané knize Láska k přehnanému. Peter pracuje v Národním památkovém ústavu pět let, momentálně na státním zámku Dačice. I ten ho inspiroval k sepsání dalších knih.

Poslechněte si celý rozhovor a dozvíte se více.

Správce statku u Matoušů Martin Kolovský:
Snažím se akcentovat lidské příběhy


Stáj, stodola, sýpka, kůlna, dvůr se studnou a velkým ořešákem – zkrátka statek, který byste hledali někde na vesnici. Jenže je uprostřed velkého sídliště. Jmenuje se Selský dvůr U Matoušů a najdete ho v Plzni v Bolevci. Je ve správě Národního památkového ústavu, konkrétně v péči Ing. arch. Martina Kolovského.

Poslechněte si celý rozhovor a dozvíte se více nejen o Selském dvoře.

Kastelánka Hana Krejčová:
Jezeří se zvedá k životu


Řeč bude o zámku, který byl v minulosti magnetem pro evropskou honoraci. Bylo to honosné, reprezentativní sídlo Lobkoviců, evropský skvost, jedna z nejvýznamnějších barokních staveb v Evropě. Zámek byl věhlasným kulturním centrem. Sjížděli se zde věhlasní velikáni jako Beethoven, Karel Hynek Mácha, Goethe a mnoho dalších. Dnes je zařazen mezi sedm nejohroženějších památek Evropy. Řeč bude o zámku Jezeří na Mostecku. Jako vůbec první česká památka se dostala na seznam ohrožených památek, který zveřejňuje organizace pro kulturní dědictví Europa Nostra. Kastelánka Hana Krejčová je se zámkem spojena už téměř třicet let.

Váš životní příběh je, zdá se, i příběhem celé hnědouhelné mostecké pánve. Vy jste žila v Albrechticích nedaleko zámku.

Ano, je to spojení povolání, domova. Byl to takový osud, jak má člověk naplnit život. Možná to zní pateticky, ale já to tak cítím.

Kolik tehdy těch vesnic v 80. letech muselo zmizet?

Celkově to bylo přes sto sídel. Bavíme-li se o bezprostřední blízkosti Jezeří, tak to byly například Ervěnice, Kunratice, Dřínov, Albrechtice – celkem šest až sedm vesnic přímo pod zámkem.

Vy jste se s rodiči musela vystěhovat z Albrechtic v roce 1982.

Ano, Albrechtice se likvidovaly v roce 1983, ale my jsme se stěhovali roku 1982. Když přicházíte o domov, je to těžké, protože děti nebo mladí lidé mají vazby na ten domov. Pro člověka, který bydlí ještě v takové krásné krajině a ve spojení s přírodou, to bylo hodně těžké. Na druhou stranu jsem končila gymnázium a měla jsem tak trošku jiné myšlenky. Navíc jsme na to byli připravováni deset let dopředu. Nebylo to tedy překvapení, ale bylo to bolestné. To definitivum bylo hrozné, přicházíte o kus sebe, o dětství a své kořeny.

Zámek Jezeří zůstal jako němý svědek. Jaký je k němu Váš vztah?

Je to můj domov. Já jsem z oken naší kuchyně koukala na Jezeří a na hory. V té době to byl tajemný zámek, kam se nesmělo. Bylo to tam zarostlé a zahrady vypadaly jak od Trnky. To místo bylo velmi romantické – zámek, hory a bývalo tam také velké Komořanské jezero, které mělo rozlohu okolo 60 m2 a bylo největším jezerem v Čechách. Už za Lobkoviců, kteří jsou spojeni s Jezeřím, se začalo vysoušet. Za mého dětství tam vzniklo nové Dřínovské jezero, které bylo o 7 hektarů větší než Máchovo jezero. Název Jezeří vznikl tak, že to byl hrad z jezera.

Poslechněte si celý rozhovor s kastelánkou Hanou Krejčovou a dozvíte se, jak se například proměňovala krajina kolem zámku Jezeří kvůli těžebnímu průmyslu a zaniklo několik vesnic, kde sama Hana Krejčová žila. O samotném zámku se jeden čas nesmělo ani mluvit a hrozila mu i likvidace. V neposlední řadě se dozvíte, jak se z operní pěvkyně stane kastelánka a jaké to je se starat o zámek, který v minulosti navštěvovali takoví velikáni, jako je Beethoven či Goethe. 

 

Technoložka Dagmar Michoinová:
Práce v technologické laboratoři je jako detektivka


Z čeho jsou postaveny hrady a zámky? Jak se ve středověku míchala malta? To vše ví Dagmar Michoinová, která se zaměřuje na průzkumy a technologie stavebních materiálů – zejména těch historických vápenných. A je v tom velmi dobrá. Byla členkou týmu, který už dvakrát České republice přinesl cenu Evropské Unie Europa Nostra v oblasti kulturního dědictví. Inženýrka Dagmar Michoinová téměř 25 let pracuje jako památkový technolog v Technologické laboratoři Národního památkového ústavu, kterou v minulosti i několik let vedla.

Já jsem někde četla, že ve středověku se malta tvrdila či změkčovala všelijak – od mléka či tvarohu přes volskou krev či žluč až po pivo a víno. Co vy na to?

To je veliké téma. Například na analýzu vajíček v Karlově mostě můžeme použít nejšpičkovější analytické přístroje, ale já jsem šla na to trošku jinak. Jestli vajíčka používali, tak museli vědět, proč. Tak jsem vzala vápennou mlatu, přidala jsem do ní trošku vajíčka a nestačila jsem se divit, co ta malta dělala. Dala jsem tam pouze desetinu procenta a ta malta se úplně roztekla. To znamená, že v maltě s vajíčkem nemusí být tolik vody a to znamená, že rychleji tuhne. Když si představím, že museli zahradit řeku, aby mohli postavit pilíř, tak to dává smysl, že potřebovali, aby tam nebylo tolik vody.

Pokud se někdo chystá opravit historický objekt, co byste mu poradila? Jak by měl postupovat při přípravě vápenné omítky?

Jeden můj oblíbený vědec, který se celý život zabýval studiem vápna a vápenných materiálu, tak napsal věc, pod kterou bych se já podepsala. To, co my vědci nejsme schopni změřit různými přístroji, tak to ten řemeslník pozná, protože má cit pro materiál, rutinu a odhad. Když se například bělí vápnem a vy si rozmícháte vápno s vodou a chcete vybílit a přidáte do toho štamprli plnotučného mléka, tak na vlastní oči vidíte, jak se ten materiál změní. Když bych měla někomu poradit, jak namíchat maltu, tak buď existuje knížka, nebo památkový postup, nebo jsme loni natočili sérii devíti videí na YouTube NPÚ, kde je krok po kroku vysvětleno, jak se vápenná malta míchá.

Dá se změřit kvalita vápna či malty? Dá se to vyčíslit či vymyslet způsob měření?

Dá se změřit pevnost, měrná hmotnost, porozita a nasákavost. Otázka ale je, co je správně? Dnešní svět má například panickou hrůzu z toho, když je nějaký materiál nasákavý, ale historické vápenné omítky jsou extrémně nasákavé. Když na stavbě říkám, že malta na opravu musí být nasákavá, tak si často s tou stavební firmou dlouho nerozumíme. Oni si myslí, že musí být co nejméně nasákavá nebo že je dokonce ji třeba hydrofobizovat. Takže ano, my ty parametry umíme exaktně zhodnotit, otázka ale je, jestli ty výsledky umíme správně interpretovat ve vztahu k té stavbě, abychom ji dobře opravili a nepřitížili jí.

Poslechněte si celý rozhovor s technoložkou Dagmar Michoinovou a dozvíte se více o práci Technologické laboratoře NPÚ, o zajímavých informací ohledně využití vápenné malty nebo proč nástěnné malby vypadají často tak ledabyle.

 

Kastelán Martin Slaba:
Krása Hluboké spočívá v její autenticitě


Když se před nějakými lety ženil na zámku v Hluboké, ani v nejmenším netušil, že tam jednou bude kastelánem. Stalo se to před třemi lety. Práce na jednom z nejkrásnějším zámků v Česku ho natolik pohltila, že se vydal i po stopách jeho posledního majitele a to až do daleké Afriky do Keni. Poznatky této cesty si nenechal pro sebe. Spolu se svou ženou Markétou napsal knihu Poslední ráj Karla Schwarzenberga, která se zabývá jeho africkou farmou a jeho africkým safari. Kniha obsahuje nejen cenné dobové fotografie, ale i autentické vzpomínky tamních domorodců.

Vy jste předtím pracoval v Muzeu lesnictví, myslivosti a rybářství v loveckém zámku Ohrada u Hluboké nad Vltavou. Byl ten přechod na zámek Hluboká plynulý a logický, nebo tomu přispěla náhoda?

Mě to nikdy nenapadlo, že bych přešel z Ohrady na jiný objekt. Možná tomu pomohlo to, že jsem po dvanácti letech na Ohradě cítil ztrátu motivace a chtěl jsem se někam posunout. Pravdou je, že na Hlubokou mě posunul Adolf Schwarzenberg, který mě a moji ženu deset let zaměstnával v našich myšlenkách. Vše pak vyvrcholilo v roce 2014, kdy jsme se po jeho stopách vypravili až do Afriky. Ta láska k tomu Adolfovi mě přivedla i na tu Hlubokou.

Vy jste vystudoval historii a angličtinu na Jihočeské univerzitě. Kdy se ta láska k historii u Vás zrodila? Neříkejte, že to bylo přes Adolfa Schwarzenberga.

Bylo to na gymnáziu a pamatuji si to celkem přesně. Někdy ve třeťáku jsem dělal rozdílové zkoušky, kdy jsem přecházel ze zemědělského semináře na historický. Takže to byla asi největší křižovatka mého života. To už jsem tušil, že bych se chtěl historií zabývat. Myslím si, že člověka k historii přivede zpravidla dobrý kantor. Tak to bylo u mě jak na základní škole, tak na gymnáziu.

Co Vás osobně nejvíce magnetizuje na Hluboké?

Hluboká je úžasná v tom, že je komplexní a je plná původního mobiliáře. Je úplně jedno, zda stojíme dole v kuchyni a díváme se na nějaké schwarzenberské kastroly, nebo jestli stojíme v hostinských pokojích a obdivujeme mobiliář, který tam je. Také je komplexní v tom, že zámek byl celý upravený v 19. stoletím v gotickém stylu. Pak máme to velké historické štěstí, že jsme nikdy nebyli odtrženi od svého původního mobiliáře. Ta práce na Hluboké je velmi jednoduchá, protože není nic snazšího, než ty věci vracet na své původní místa a neobjevovat nic nového.

Poslechněte si celý rozhovor s kastelánem Hluboké Martinem Slabou a dozvíte se více o jeho úžasné výpravě do Afriky po stopách Adolfa Schwarzenberga, ale i o zajímavostech a novinkách na zámku Hluboká.

 

Náměstkyně NPÚ pro památkovou péči Jana Michalčáková:
Památková péče nemá být boj, ale dialog

Itálie se stala jejím druhým domovem, na římské univerzitě Sapienza vystudovala dějiny umění, specializuje se na období středověku a restaurování. Je snad jedinou Češkou, která se dostala k vzácným sbírkám ve vatikánských muzeích. V současné době přednáší na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, Akademii výtvarných umění v Praze a hlavně už přes rok vede v Národním památkovém ústavu odbornou pam

Byl to vždy váš sen studovat v Itálii?

Itálie je snem, myslím, pro každého, ale nebylo to prvoplánové. Přihodilo se to již na studiích na Katedře historie v Olomouci, když jsem si podala žádost o rozšíření odborného spektra a snažila jsem se získat i zahraniční vzdělání v oblasti tenkrát ještě archivnictví.

Jazyková bariéra tam nebyla?

Jazyková bariéra tam nebyla, jelikož jako člověk, který se věnoval již od útlého dětství latině, jsem měla k italštině již poměrně blízko.

Kolik Čechů v té době s vámi v Římě studovalo?

Moc nás tam tenkrát nebylo, ale vzpomínám si že na Katedře historie a následně na Katedře dějin umění jsem byla jediná.

To studium a italský život vás natolik chytil, že jste tam zakotvila poměrně na dlouhou dobu.

Zakotvila, protože ten rozměr historie a dějin umění se jednoznačně bez Itálie nedá studovat a nedá se postihnout i evropský rozměr.

Co pro vás tam bylo nejtěžší? S čím jste se musela sžívat dlouho?

Nejtěžší bylo proniknout do nového způsobu života, který byl odlišný od toho, na který jsem byla zvyklá. Do Itálie jsem odcházela na studia, myslím, ve 22 letech, kdy jsem jako hýčkaná dceruška odcházela do velkého světa, který nemluvil mou rodnou řečí. I když jsem italsky vládla, tak ten světový rozměr byl naprosto odlišný než ten, z kterého jsem vycházela.

Poslechněte si celý rozhovor s Janou Michalčákovou a dozvíte se více o jejích zkušenostech z Itálie, jak se například dostala k hollywoodským filmům a jaké důležité otázky je třeba si klást u památkové péče.

 

Kastelán, cestovatel a spisovatel Jiří Holub:
Cestování mě učí pokoře


Má toulavou duši a velkou fantazii. Rád cestuje po světě jako zahraniční průvodce, píše knihy hlavně pro děti a mládež a už přes dvacet let upsal svůj profesní život hradům a zámkům. Začínal jako kastelán na vodním hradě Švihov, později pracoval na Karlštejně, na zámku Humprecht a už přes deset let je kastelánem na zámku Hrubý Rohozec.

Vy jste někde řekl, že vás cesty vždy něčemu hodně naučí. Čemu?

Určitě v tom je pokora. Setkávání s lidmi třetího světa a s jejich životním stylem mě vždy dovede k tomu, že jsem se narodil hrozně dobře a že jsem se narodil v zemi, kde je mi dobře. Přestože jsme ufrflaný národ, který nikdy nebude s ničím spokojený, tak právě tohle jsou ty chvíle, kdy mi vždy dojde, že se vlastně máme neskutečně dobře a že můžu být vděčný za to, jakou práci mám, kde jsem se narodil, jak žiji a za jakých podmínek. Takže toto beru jako tu hlavní zkušenost. Samozřejmě jsou tam i okolní věci jako naučit se reagovat v krizových situacích.

Můžete uvést nějaký příklad krizové situace, která vás přivedla k nějakému zamyšlení nebo kdy šlo například o život?

Určitě bych zmínil velké zemětřesení v Chile, které bylo přes devět stupňů Richterovy škály. Zemětřesení jsem se svojí skupinkou chytil v poušti velmi zajímavým způsobem. Odjeli jsme od hotelu do pouště, kde jsme téměř nic kromě pár otřesů nezaznamenali a když jsme se vrátili, tak hotel nestál. Byla tam celá odpadlá zeď a my jsme viděli jenom v patrech ta naše zavazadla. Lidé říkali Jirko, co budeme dělat? Tak jsem si půjčil žebřík, vylezl jsem pro zavazadla a jeli jsme dál hledat nespadlý hotel. To jsou ale takové ty situace, kdy vám vůbec nedochází, že by se něco dělo. Horší zkušenost mám s jednou klientkou. Jak to u návštěvníků bývá – ve chvíli, kdy řeknete ne, tak se to musí přeci vyzkoušet. Prosil jsem je, aby nelezli do oceánu, kde je silný Humboldtův proud a vysoké vlny a kde se stejně koupat nedá. Samozřejmě, než jsem domluvil, už jsem měl první klientku cestovní kanceláře daleko v moři. Dívali jsme se pouze, jak jí ten proud odnáší. Moje skupinka, kde bylo asi dvanáct lidí většinou ve věku kolem 70 let, mi říkala, co budu dělat? Řekl jsem, že nebudu dělat vůbec nic. Nevrhnul jsem do vln. Už jsem se naučil, že úkolem průvodcem je přežít, jelikož je tam i pro ty ostatní. To mě naučily pousty situací z cestovního ruchu a i příběhy mých kolegů, kterým se stal i nějaký smrťák. Průvodce má prostě přežít. Není mi už 24 let a vím, že nejsem nesmrtelný. Velmi rychle jsem své klientky přesvědčil, že pokud za ní skočím a utopím se i já, tak že ani jedna z nich neřídí a zůstanou v poušti s autem. Běželi jsme tedy po břehu a hledali možnost, jak jí pomoct. Nakonec se to povedlo. Byla tam taková písečná osa, na kterou jí to hnalo. Svázali jsme svetry a kalhoty a dostali jsme jí ven. Už tolik neriskuji a uvědomuji si smrtelnost člověka, který už přeci jenom našlápnul na ty páté gumy. Takže vím, že nejsme nesmrtelní a chování klientů se nedá ovlivnit.

Poslechněte si celý rozhovor s Jiřím Holubem a dozvíte se další cestovatelské příhody, ale i na jaké jeho nové knížky se již brzy můžete těšit a jaké to je bydlet na zámku Hrubý Rohozec.

 

Zahradní architektka Ina Truxová:
Sucho je pro nás výzva, některé druhy rostlin jsou již na ústupu

Japonské zahrady jsou celosvětovým pojmem. Vznikaly na základě náboženských vlivů a jsou považovány za jedny z nejkrásnějších na světe pro všechna čtyři období. Studiem japonských zahrad se více než pět let zabývala inženýrka Ina Truxová, která žila v Japonsku v 90. letech. Dnes pracuje v Národním památkovém ústavu a už téměř dvacet let má na starost ochranu a obnovu historických parků a zahrad v České republice  zvláště těch, které jsou prohlášeny za národní kulturní památku. V čem jsou tedy české zámecké zahrady a historické parky odlišné od těch japonských?

Říká se, že pro Japonce není až tak důležité vlastnit auto a obrovský dům, protože hlavní je zvětšovat a zkrášlovat svou zahradu. Je to opravdu tak?

Ano, určitě je. Japonci si váží každého kousíčku země, na náš vkus bychom mohli říct dvorečku, který mohou nějak architektonizovat. Jak jste v úvodu zmínila tu rozdílnost těch zahrad – já jsem se tam mnohé týdny procházela a pořád jsem nevěděla, byť se mi ty zahrady moc líbily, co mi na nich vadí. Pak jsem přišla na to, že je to ta svázanost. Rozvrh japonské zahrady není tak velkolepý, jako je ten evropský nebo světový. Chybí mi tam to rozběhnutí se po travnaté ploše, nějaké delší pohledové osy a tak dále.

Dá se tedy říci, že Japonci vnímají zahradní architekturu jako vysoké umění rovno kaligrafii či malbě?

Ne jenom to, ale také v ikebaně a v čajovém obřadu jsou to všechno důležité kousky, které se pak právě v tom pojmosloví kulturních věcí nebo součástí doplňují. Je to úžasné, protože Japonci se v mnohém inspirovali v Číně a Koreji, ale vše, co převzali, pak posléze dovedli k dokonalosti.

Jak se tedy promítají náboženské vlivy jako taoismus a zenbuddhismus do aranžování ikeban nebo konstrukcí zahrad?

V těch základech nebo v tom historickém slova smyslu se to podřizovalo místu, kam se ta květinová aranžmá připravovala. V současné době se ovšem jako všechno a všichni snaží být velmi moderní a jednoduší. Prostory se snaží dělat únosnější, aby se daly přenést i do toho evropského či světového měřítka. Z toho důvodu je historické a náboženské poznání velmi důležité.

Poslechněte si celý rozhovor s Inou Truxovou a dozveďte se více o jejích zkušenostech z Japonska, ale také o problematice sucha či zámeckých parcích a zahradách v České republice, jako ke Květná zahrada v Kroměříži nebo zahrada Müllerovy vily a její sladěnosti s iteriérem.

 

Specialistka industriálního dědictví Eva Dvořáková:
Železniční most v Červené je ikonická stavba

Proč chránit technické dědictví? Zdánlivě banální otázka, ale stále aktuální. Máloco hýbe emocemi ve veřejném prostoru tolik, jako polemika například o tom, zda zachovat starý tovární komín, budovu postavenou v brutalistním stylu za socialismu či starý železniční most – vše doklad  vysoké technické zručnosti a umu lidí v historii naší země.

Kolik takových technických a industriálních památek v naší zemi máme?

Technické a industriální památky se hodně prolínají s těmi dalšími. Je to jednak s archeologií a jednak s lidovou architekturou. Takže si můžeme říct, že jsme někde mezi 2800–3000.

Co se musí stát, aby takový technický či průmyslový objekt byl zapsán do seznamu památek? Jaká kritéria musí být posuzována? 

Na technické památky jsou kladená úplně jiná kritéria, než známe z památkové fondu, jako jsou hrady a zámky, kde je prvotní architektonická hodnota. U technické památky ta architektonická hodnota může být klidně upozaděna nebo nemusí být velká. Jde ovšem o princip nejzákladnější, a to dochování technologického toku či úžasné výroby či technologického zařízení. Když v té památce, která se prohlašuje, je viditelná nebo čitelná linka toho, jak ta výroba byla postavena za sebou.

V takových městech je více ceněna parcela než historický objekt. Což je důvod, proč developeři, ale často i architekti a urbanisté nedoceňují význam průmyslového designu. Jak se dá proti tomu bojovat?

Bavíme-li se o brownfieldech nebo opuštěných územích, je potřeba ještě říct, že opuštěné továrny nejsou kulturními památkami. Málokdy se stane, aby se podařilo objekt či výrobní objekt prohlásit za kulturní památku. Tam je pro památkovou péči velmi složité zasáhnout do procesu bourání. Jsou to aktuální návrhy prohlášení věci za kulturní památku, které přicházejí většinou moc pozdě. Jsou to ty velké střety, kdy má Ministerstvo kultury zahájit řízení a ví se, že je tam už silný developer. Jsou ale i příklady, kdy se objekt prohlásil památkou, jako je například pražské nákladové nádraží Žižkov. Tam se vzedmula občanská vlna podpory na zachování tohoto funkcionalistického skvostu. Oproti těm prvotním nástupům develeperů je nyní nastartovaná cesta, že část těch developerů již vnímá hodnotu připomínky místa, kterou když se podaří zakomponovat do nové výstavby, stačí maličkost z toho, tak se stává symbolem toho místa a přitáhe spoustu lidí a dodá ekonomické zvýhodnění těch bytů, protože je tam něco, co ostatní sídliště nemají. 

Poslechněte si celý rozhovor s Evou Dvořákovou a zjistěte, proč je železniční most přes Orlickou přehradu tak jedinečný, co si myslí o ostravské Bolt Tower od architekta Pleskota nebo jaké technické památky se ucházejí o zápis do seznamu UNESCO. 

 

Archeolog Martin Tomášek:
Archeologie nám dává vhled do minulosti

Archeologie pomáhá poznávat dějiny, ale i utvářet národní identitu. Někdo řekl, že archeologové jsou opakem popelářů. Zatímco oni se snaží ze společnosti odpadky odstranit, archeologové se je snaží najít a s jejich pomocí zrekonstruovat řetězec dějinných událostí. V Národním památkovém ústavu pracuje 45 archeologů. Jejich hlavním úkolem je poznávat, evidovat a chránit archeologické lokality. Vedoucím odboru archeologie NPÚ je doktor Martin Tomášek.

Ty se dnes věnuješ takzvané památkové archeologii. Můžeš nám vysvětlit, co to je?

Památková archeologie by měla být takovou archeologií, která se snaží poznat, zdokumentovat a zachovat. Protože archeologie sama o sobě, i když ji provedeme, jak nejlépe umíme, tak lokalitu nevratně zničí. Jenom po tu dobu, co já provozuji řemeslo a zálibu zvanou archeologie, se nesmírným způsobem změnily možnosti, jak se na tu matérii podívat, jak ji dokumentovat. To znamená, že jde o to, abychom vytvořili takové prostředí, kde ty lokality zůstanou pokud možno zachovány a součástí krajiny.  Budou se spolu podílet na jejím formování, budou v podstatě ta hodnota, která je ukryta v té zemi, v tom příběhu té zemi, a budou bohatstvím lidí, které tam žijí okolo.

Čím by ses ty nebo respektive odbor archeologie NPÚ mohl pochlubit?

Archeologové NPÚ otevřeli řadu témat. Pražské pracoviště našeho ústavu je naprosto excelentní. Teď je tu poslední obrovská, nádherná publikace věnovaná nálezu rotundy svatého Václava v areálu Malostranského náměstí. To je fantastická záležitost. Pražáci mají obecně řadu velmi závažných výzkumů a publikací.

Mohl bys jmenovat nějaký konkrétní výzkum, na kterém teď aktuálně pracujete?

Tak třeba Klementinum. Tam jsou nádherné výsledky, které tam mají. Je těžké říct: „Jo, teď jsme vykopali tohle.“ Pražské pracoviště je zářným příkladem toho, že se Praze věnuje 50 let a postupně po drobečkách dává dohromady představu o tom, jak ta Praha raně středověká a vrcholně středověká fungovala.

Poslechněte si celý rozhovor a dozvíte se například, jaký je jeho nejvýznamnější archeologický objev, jak se podílel na výzkumu egyptské Západní pouště a co to znamená tzv. garbage archeologie.

 

Kastelán Lukáš Kunst:
Na Karlštejně pořád objevujeme nové věci a souvislosti

Už od 14 let věděl, že bude kastelánem. Začínal jako průvodce v Jaroměřicích nad Rokytnou, poté na Bítově a na Bouzově. Byť vystudovaný inženýr, historii, hrady a zámky miluje. Už přes 20 let pracuje v Národním památkovém ústavu a už přes 20 let se upsal magickému místu, o kterém kolují nejrůznější mýty, báje a pověsti. Slouží na hradě, který byl založen českým a římským králem, později císařem Karlem IV. v roce 1348.

Žijete tím hradem 24 hodin denně a na purkrabství přímo i bydlíte. Jaké to je?

Je to jednak velká čest, jednak velká zodpovědnost, protože jste tam opravdu 24 hodin denně a 24 hodin denně musíte pořád myslet na to, aby něco nepřišlo, nestalo se. To, že člověk pobývá na tom místě, má jednu velkou nevýhodu, a to je to jakési oddělení jdu do práce a jdu z práce domů, protože jsem vlastně 24 hodin denně současně v práci. Když mi kolegové volají, když mám volno, tak ten telefon začíná vždy stejně: „Ahoj, já vím, že máš volno, ale...“ A už jste tam zpátky.

Už ve 14 letech jste věděl, že budete kastelánem. Co se Vám v tom věku přihodilo?

Ne nadarmo se říká, že k tomu přišel člověk jako slepý k houslím a v mém případě to platí dvojnásob. Pamatuji si, že mě jeden večer osvítilo cosi, že bych si měl v knihovně půjčit knížku o Vranově nad Dyjí a že si načtu něco o tom zámku, abych o něm něco věděl. A když jsem tak učinil a v knihovně mi to paní zapisovala, tak se mě zeptala: „A proč si tu knížku půjčuješ, ty tam chceš provázet?“ A vlastně v ten okamžik mi došlo, že je to nějaká činnost, která s těmi hrady a zámky souvisí. Do té doby mě vůbec nenapadlo, jak vlastně se nabírají průvodci, že to je nějaká možnost brigády a že hrady a zámky každoročně hledají kolegy na pozici průvodců. A doporučila mi, pokud vyloženě netrvám na Vranovem nad Dyjí, že bych mohl zkusit nedaleký Bítov. To byl vlastně ten prvotní impuls, kterým to všechno začalo. My jsme se s panem kastelánem skutečně domluvili a ještě tomu předcházela nabídka ze zámku v Jaroměřicích, kde jsem v červnu začal a s v srpnu pokračoval na Bítově. To byly ty první dvě štace v mém životě.

Poslechněte si celý rozhovor s karlštejnským kastelánem. Mimo jiné se například dozvíte, kdy bude dokončena probíhající obnova hradu, zda se chystají na sezonu nějaké novinky a jestli je vůbec pravda, že v dřívějších dobách do hradu nesměly vstoupit ženy. Přejeme vám příjemný poslech.

 

Přehledně ze světa památek

Výběr toho nejzajímavějšího ze světa památek za uplynulý měsíc. Stručně, jasně, zábavně a v souvislostech. Zprávy z České republiky i zahraničí, tipy na knihy i na výlety a zajímavosti na závěr. To vše v měsíčníku Tomáše Řepy.

ZÁŘÍ

Poprázdninový díl vám připomene příběh šťastného návratu ukradeného konopišťského štítu, seznámí vás s novinky archeologického výzkumu na hradu Grabštejn a pozve vás na konferenci Architektura 60. a 70. let 20. století, která se koná již 13. října v Nové budově Národního muzea a mnoho dalšího.

ČERVENEC

Letní červencový díl vás zve na 12. ročník Hradozámecké noci, která proběhne v noci 31. července, a to hned na několika památkách. Hlavním centrem je letos hrad Pernštejn, bohatý progam bude ale připraven na všech zapojených objektech. V tomto díle nesmí navíc chybět novinka ohledně zapsání známého západočeského lázeňského trojúhelníku na seznam UNESCO. V neposlední řadě se podíváme na zámek Veltrusy, kde se otevřely dva nové prohlídkové okruhy po 19 letech restaurátorských prací kvůli povodním.

ČERVEN

Červnový díl vás zavede hned na několik státních památek, jako je například hrad Lipnice nad Sázavou, kam se vrátil vzácný rukopis Lipnická bible z Washingtonu, či zámek Nové Hrady a na výstavu oslav 30 let památkové péče po pádu železné opony. V neposlední řadě zavítáme na zámek Kynžvart, který byl oceněn za bezbariérový přístup, na zámek Valeč, kde se otevřela nová expozice s freskami sejmutých ze zaniklého kostela sv. Wolfganga, nebo na opravenou věž Jakobínka, která získala ocenění Europa Nostra. Kdo ovšem vyhraje ocenění Památky děkují v rámci ceny Patrimonium pro futuro, záleží jen na vás. Hlasujte zde.

KVĚTEN

V květnovém díle se dozvíte novinky a zajímavé akce ze světa státních hradů a zámků včetně důvodu, proč byste se měli vydat co nejdříve do Plzně za tamější madonou. Doslechnete se také, proč se nejstarší irská univerzita Trinity College připravuje na nákladnou rekonstrukci a co je jedinou movitou železniční památkou prohlášenou za Národní kulturní památku. Nechybí ani tipy na knižní novinky a online konferenci.

DUBEN

V prvním dubnovém díle měsíčníku Tomáše Řepy se dozvíte například o rozsáhlé obnově selského dvora U Matoušů, archeologických nálezech v klášteře v Plasích, o přesunu relikviáře svatého Maura, ale i o vyhlášení sedmi nejohroženějších památek Evropy, nálezu dalších svitků u Mrtvého moře či o restaurování gentského oltáře.