Faltusův most

Představte si areál Škodových závodů v Plzni v roce 1931. Rozlehlý průmyslový komplex plný ruchu, jeřábů, továrních hal a železničních tratí patřil k nejvýznamnějším centrům československého průmyslu. Největší zbrojovku v rakousko-uherské monarchii se úspěšně podařilo přeorientovat na jiné výrobní obory. Dvě části závodu, rozdělené frekventovanými železničními tratěmi, spojoval most známý jako Sever–Jih II. Šlo o první silniční most s celosvařovanou ocelovou konstrukcí v tehdejším Československu a zároveň o největší úplně svařovaný most na světě.

Most přinesl potřebné spojení severní a jižní části závodu a také se stal symbolem průkopnických technologií v oblasti ocelových konstrukcí. V době, kdy většina železných mostů vznikala nýtováním, dokazoval, že československé inženýrství dokáže držet krok s nejmodernějšími stavbami v USA i západní Evropě. Elegantní a zároveň robustní konstrukce představovala technickou odvahu i důvěru v nové výrobní postupy.

Dva hlavní příhradové nosníky lichoběžníkového tvaru, vysoké 6,4 metru, nesly dolní mostovku a propojovala je vodorovná ztužidla s kosočtvercovými příčkami. Příčníky měly výšku 0,9 metru, podélníky rozpětí 6,5 metru a hmotnost celé ocelové konstrukce dosahovala 145 tun. 

Vozovka byla železobetonová, vydlážděná žulovými kostkami a zalitá asfaltem. Šířka vozovky činila 6,25 metru a doplňovaly ji chodníky široké 1,0 a 0,5 metru.

Jižní nájezdová rampa měla přímý průběh a délku 136 metrů. Severní, tzv. tobogan, měřila 185 metrů a kvůli omezenému prostoru získala zakřivený tvar. Maximální stoupání ramp dosahovalo 6 %, což pro tehdejší vozidla znamenalo pohodlný a bezpečný přístup k mostu. Konstrukce tak musela splnit nejen náročné technické požadavky, ale i praktické potřeby každodenního provozu.

Most sloužil pro dopravu uvnitř závodu až do poloviny devadesátých let 20. století. Tehdy bylo kvůli špatnému stavu příjezdových ramp rozhodnuto o jeho uzavření. Po roce 2003 došlo k odstranění jižní rampy, most však nadále fungoval jako nadchod pro pěší. Přes jeho konstrukci vedla potrubí, kabely i potrubní pošta. I po skončení původní dopravní funkce tak zůstával důležitou součástí závodní infrastruktury.

Cesta k prohlášení této stavby za nemovitou kulturní památku nebyla snadná. Návrh podal už v roce 2001 tehdejší Státní památkový ústav v Plzni. Po dlouhém řízení, během něhož se podklady opakovaně doplňovaly, zapsalo Ministerstvo kultury most do seznamu kulturních památek až v roce 2024.

V průběhu let došlo k odstranění železobetonové nájezdní rampy, obou opěr i železobetonové mostovky, k přesunu celé konstrukce i ke změně jejího vlastníka. Ocelové dílo nakonec zachránilo Město Plzeň, které jej odkoupilo za cenu šrotu (3,5 milionu Kč) a rozhodlo o jeho novém využití jako lávky pro pěší a cyklisty.

Nová železobetonová mostovka má uprostřed zvýšený dělící pás, most je vybaven novým zábradlím a osvětlením. Na rozdíl od původního vodorovného uspořádání je nyní v mírném sklonu, přizpůsobeném terénu. Slavnostně otevřen byl 20. února 2026 za účasti rodiny projektanta Františka Faltuse.

U lávky byly umístěny informační tabule o historii mostu a významu Františka Faltuse v oboru mostního stavitelství. Most je součástí plzeňské stezky Industry Open. Díky druhému životu most nejen zachovává svou historickou hodnotu, ale zároveň slouží současným potřebám města a regionu. Lidé po něm denně jezdí na kole, procházejí se nebo obdivují eleganci 95 let staré ocelové konstrukce.