O památkové péči
Tisíciletá kultivace krajiny a vývoj architektury, urbanismu, umění i techniky a industrie naplnily české země nezměrným bohatstvím kulturních statků. Dokládají pohnuté dějiny i úžasnou tvořivost všech etnik, jimž se naše země stala domovem.
Obohacují přitom především naši současnost: dotvářejí obraz české krajiny, dávají nezaměnitelný ráz městům a vesnicím a naplňují interiéry kostelů, hradů, zámků a dalších historických budov cenným uměleckým mobiliářem a sbírkami.Jsou často symbolem naší státnosti a výrazně se podílejí na pocitu národní identity a pospolitosti.
Památky plní v široké škále řadu kulturních, vzdělávacích i užitných funkcí a přispívají tak k životu a hospodářskému rozvoji regionů. Jako máloco jiného vytvářejí spolu s živou kulturou přitažlivý obraz naší země v zahraničí, vedoucí k vzájemnému poznávání, výměně a obohacování kultur jednotlivých národů.
Vědomí hodnoty a nepostradatelnosti památek pro současný život s časem ve společnosti narůstá. Je proto čestnou, vysoce morální povinností současnosti uchovat je i pro budoucí generace. Zkušenosti ukazují, že jedinou zaručenou a trvale udržitelnou cestou, jak lze tohoto cíle dosáhnout, je takové užívání památek, které vyváženě bere v úvahu potřeby a záměry jejich vlastníků a zároveň ve veřejném zájmu zajišťuje zachování jejich kulturních hodnot.
Jde o komplexní a velmi náročný proces. Památková péče se v něm musí opírat o vysokou odbornost čerpající a integrující poznatky z výzkumu řady vědních oborů, o orientaci v životě a tvorbě současnosti a také o přesvědčivou komunikaci s veřejností.
Není památkář jako památkář
„Chtěli jsme to udělat jinak, ale nepovolili nám to památkáři…“ Podobný povzdech už někdy vyslechl asi každý, jenže ne všichni vědí, kdo se vlastně pod tím frekventovaným výrazem památkář skrývá. Ne vždy jde o pracovníka Národního památkového ústavu – často se takhle hovoří také o pracovnících výkonných orgánů památkové péče. Rozhodování v památkové péči totiž probíhá ve dvou krocích: Národní památkový ústav (přesněji některé z jeho územních odborných pracovišť) zpracuje ke konkrétnímu případu nebo žádosti odborné posouzení, jež potom předá jako podklad k rozhodnutí správnímu orgánu s rozhodovací pravomocí (tedy obci s rozšířenou působností, v případě větších měst magistrátnímu nebo krajskému úřadu). Zjednodušeně řečeno: odborná pracoviště Národního památkového ústavu posuzují, radí či doporučují – ovšem souhlasné nebo zamítavé stanovisko s „kulatým razítkem“ vydává úřad. Nejvyšší instancí nad všemi je pak ministerstvo kultury.