Proměny parteru můžeme sledovat postupně od poloviny 18. století, kdy v jeho dnešních místech byl příkop s mostem vedoucím do tehdy barokně upravovaného zámku v majetku Jana Adama knížete z Auerspergu. Situaci znázorňuje hraniční mapa panství z roku 1753 (obr. 2).

Před mostem se nacházela zeď obíhající zámek se vstupní branou a směrem k jihu velký hospodářský dvůr, jehož základy byly nalezeny při výkopu nového vnitroareálového vodovodu v roce 2018. Na sklonku 18. století byl dvůr odstraněn, budovy rozhrnuty, terén srovnán a započalo zakládání zámeckého parku, které inicioval nový majitel Karel kníže z Auerspergu (obr. 3, pohled na jižní průčelí, Johann Venuto 1796).

Park se rozkládal nejprve na deseti hektarech, od poloviny 19. století na hektarech 26 s navazující 1200 hektarů velkou Slavickou oborou. Jižní průčelí i nadále po vzniku zahrady tvořilo hlavní vstupní část do zámku, a to až do romantických přestaveb v 50. a 60. letech 19. století, kdy byla otočena dispozice a příjezd již nebyl od západu – od stájí, ani od východu – od řeky, jak je vidět na akvarelu Josefiny Malovcové z roku 1802 (obr. 4) a plánech stabilního katastru (obr. 5).

Nově se příjezd uskutečňoval sice od západu, ale u stájí se stočil směrem k nádvoří. Stav před touto proměnou nám zanechal na obrázku (obr. 6) sám stavebník – Vincenz Karel kníže z Auerspergu.

V roce 1845 namaloval jižní průčelí s balkonem, vikýři, stahovací markýzou, průjezdem, příjezdovou cestou a květinovým okrasným záhonem. Je tedy  zřejmé, že v první polovině 19. století byl zahrnut příkop a zasypán i most. Tímto krokem kníže získal nový prostor přímo přiléhající k zámku. Mohl tak postupně vybudovat soukromé zákoutí, ve kterém se život v domě prolínal s životem v zahradě. Další úpravy byly konány za již zmíněné romantické přestavby. Patrně s cílem získat více soukromí bylo její součástí i zrušení průjezdu a otočení dispozice. Druhá polovina 19. století přinesla i velké změny na fasádě, před kterou byl předsazen balkon, a to jak z jižní (již v první polovině 19. století), tak západní strany a na střechu přidány novogotizující vikýře. Ty byly spolu se západním balkonem odstraněny ve 40. respektive v 50. letech 20. století. Jejich návrat se postupně odehrává nyní v roce 2019.

Konec předminulého století přinesl úpravy v podobě navýšení terasy před jižním průčelím, po roce 1886 doplněné o dvě schodiště (obr. 7).

Historický plán vodovodu (obr. 8) z roku 1887 v těchto místech zachycuje kruhovou kašnu, kterou se však ale nepodařilo prokázat a je tedy otázkou, zda vůbec někdy vznikla. Ferdinandův vodovod plnil velmi důležitou roli pro prováděné úpravy - přiváděl do areálu životadárnou tekutinu, které se

v zahradě mnoho nedostávalo, a to díky absenci přirozeného potoka a umístění zahrady na terase vysoko nad řekou. Bez dodávané vody by nebylo možné se o výsadbu náležitě postarat, čehož si byl kníže František Josef z Auerspergu vědom. Potrubí starého vodovodu se stále nalézá v zemi, není již funkční, ale tehdy se jednalo o velmi zdařilé technické dílo.

Kašnu sice nemáme prokázánu, co je však zcela jisté, je tvar cest a záhonů, které byly součástí předposledních zahradních úprav na přelomu 19. a 20. století. Výrazná krupna, kruhový homolovitý záhon s květinami, vybavený slunečními hodinami (obr. 9), v letních měsících navíc se subtropickými rostlinami (obr. 10) z oranžerie, buxusová manžeta, záhony růží, hortenzií a dokonce banánovníky (obr. 11).

Hlavnímu pohledu na zámek z pravé strany ještě dominovala mohutná borovice vejmutovka, která byla znovu vysazena v roce 2015. Na historických fotografiích zde velmi často nalezneme členy knížecí rodiny, kteří tuto zcela soukromou část využívali k posezení v zahradním nábytku, a to dokonce i ve večerních hodinách, neboť terasa byla vybavena i dvěma lampami na elektřinu, a to již před rokem 1906 (obr.12).

Tato zahradní úprava (obr. 13) v okleštěné podobě (postupně se rozpadající po roce 1945) se před zámkem nacházela až do 80. let 20. století, kdy byla zcela zlikvidována, stejně jako již dříve úprava ze 40. let 20. století – „kamenná zahrada“ z autorského pera Josefa Vaňka, významného českého zahradního architekta začátku 20. století z Chrudimi. Tuto kamennou zahradu objednala poslední zámecká paní Blanka z Trauttmansdorffu a dokladem její existence je série několika fotografií v jejích denících (obr. 14). Přísavník pětiprstý pokrývající balkon jižního průčelí byl po II. světové válce nahrazen vistárií čínskou, jejíž dřevnaté části v průběhu let zcela zdeformovaly jeho nosnou konstrukci a treláže. Balkon byl obnoven až v letech 2010-2013 (první rekonstrukce této části zámku od války!). Dnes je, sice bez treláží v patře a markýzy, vyveden opět v původním zeleném nátěru, avšak porostlý pnoucími růžemi, které svou červenou barvou květu vhodně doplňují barevné řešení fasád, na kterých nalezneme cihlově červené akcenty.

Areál by nikdy nemohl fungovat bez svých zahradníků, můžeme zmínit například Franze Worla, který zřejmě vymyslel současnou kompozici parku v polovině 19. století nebo zahradníky, kteří se starali o zahradu po velkých úpravách kolem roku 1900 – Johann Mrkvička (*1871), Johann Foršt (*1883) či Bohuslav Šebek (*1903), nebo hlídač parku pan Josef Žalud (*1878), který dohlížel nad pořádkem ve veřejné přístupné části zahrady, a zcela jistě mnoho dalších. Po II. světové válce docházelo k postupnému snižování intenzity údržby, nedostatku financí, vandalismu, a bohužel také k rozkrádání květin, sazenic, které často ani nebyly již nahrazovány, neboť by byly znovu odcizeny. Zahrada tak byla zjednodušována, trvale odemčena a vymizelo z ní spousty druhů často cizokrajných rostlin (obr. 15).

V letech 2017-2019 je postupně zámeckému parteru navracen jeho reprezentativní vzhled (obr. 16 a 17), obnoveny jsou cesty, navíc přidána i nová automatická závlaha, doplněny záhony a v letních měsících budou opět před jižním průčelím palmy a další subtropické rostliny doposud uschované v zámeckém skleníku. Přibydou také nové lavičky, lehátka, stolky a další parkový mobiliář.