Zvonička v Panské Lhotě na Jihlavsku, která se nachází v travnatém svahu nad rybníkem v centru obce a spoluutváří malebný charakter zdejší návsi, je nyní kulturní památkou. Jedná se o drobnou sakrální stavbou, typickou pro region Vysočiny. Lze předpokládat, že zvonička byla vystavěna v roce 1846. Její vznik bývá totiž spojován s datací původního zvonu, jehož popis, na rozdíl od samotné stavby, máme dochován v historických pramenech. Původní zvon však byl pravděpodobně v roce 1946 nahrazen zvonem novým, který je dosud rozezníván ručním zvoněním.
Objekt má obdélný půdorys se vstupem od jihozápadu. Její mohutné obvodové zdivo je vyzděno převážně z kamene. Stanovou střechu ukončuje osmiboká lucerna nesoucí cibulovou báň s křížem umístěným ve vrcholu. Dnešní vnější vzhled zvoničky s hladkou omítkou z druhé poloviny 20. století je velice strohý. Jednoduchý interiér bez stropního záklopu dává nahlédnout do krovu, který má klasickou tesanou konstrukci odpovídající polovině 19. století.  
„Zvonička je charakteristickým urbanistickým a architektonickým prvkem tradičního uspořádání návsi. Představuje zajímavou ukázku drobného lidového stavitelství z období první poloviny 19. století a symbolicky zaplňuje mezeru v památkovém fondu po zaniklých zvonicích v jiných částech Jihlavska, například v Zadním Vydří či Krahulčí“, konstatuje Miloslav Záškoda z telčského pracoviště Národního památkového ústavu.

Tvrz v Železných Horkách na Havlíčkobrodsku je poprvé připomínána v roce 1397, v roce 1569 se dostala do držení pánů z Hradce a byla připojena k rozlehlému polensko-přibyslavskému panství. Ve druhé polovině 16. století přestala zřejmě sloužit svému účelu a později byla adaptována na špýchar. Objekt je památkově chráněn a nyní došlo k rozšíření památkové ochrany o pozemek 
s pozůstatky opevnění.

„Významným charakteristickým rysem tvrze a ji obklopujícího pozemku je její poloha, která má nemalou krajinotvornou funkci a vytváří z ní pohledovou dominantu“, uvádí se mimo jiné v materiálech odůvodňujících smysl památkové ochrany. Vlastní tvrz a okolní pozemek se zbytky valů tvoří jeden kompaktní, historický a funkčně logický celek. Jedná se o výjimečnou terénní situaci, kdy jsou zachovány jak vlastní objekt tvrze, jejíž části jsou začleněny ve hmotě dnešní sýpky, tak dobře čitelné opevnění tvořené příkopem a valem. Pozoruhodná je také historická stabilita území, které bývalo vždy neplodnou půdou, nebo snad jen pastviskem, bez většího ekonomického užitku. Právě tato skutečnost, nepříznivý svažitý terén a skalní podloží pomohly zachovat tento pozemek se zbytky unikátního obranného systému až do současnosti. 

Sokolovna v Moravských Budějovicích realizovaná podle projektu významného pražského architekta Františka Krásného je po architektonické i urbanistické stránce jedním z nejvýraznějších objektů současné městské zástavby. Pozoruhodná vrstevnatá architektura postavená v antickém duchu je v souladu s ideovým laděním Sokola. Ukrývá velké množství hodnotných architektonických prvků a konstrukcí, zejména původní okenní a dveřní výplně, krov či dlažbu. Mezi nejzajímavější části areálu se řadí zejména divadelní sál v bruselském stylu, který slouží zároveň jako kinosál.
Sokolovně v Moravských Budějovicích přidává na hodnotě osobnost jejího architekta Františka Krásného. Ten se během své profesní dráhy stal specialistou na stavbu sokoloven a vytvořil ideální typ stavby, který uzpůsoboval individuálním požadavkům jednotlivých zakázek.

„Areál sokolovny v Moravských Budějovicích se svou rozlohou, rozložením hmot a celkovou koncepcí řadí mezi nejmonumentálnější stavby tohoto druhu v Kraji Vysočina“ konstatuje Miloslav Záškoda z telčského pracoviště Národního památkového ústavu.
Nezanedbatelnou kulturně historickou hodnotou areálu je především míra jeho autenticity. V průběhu let nedošlo k žádné razantní změně hmotového rozložení komplexu. Stavba doposud slouží svému původnímu účelu a je i v současnosti v majetku České obce sokolské. Vlastní architektura je tak součástí stoleté tradice, která jí umožnila přežít v téměř nezměněné podobě až do dnešních dnů.