Nejstarší písemná zmínka o mlýně v Křižánkách na Žďársku pochází z roku 1713. Celý areál, včetně pilníkárny, je doložen již na mapě stabilního katastru z roku 1839. Po požáru v roce 1885 byl mlýn obnoven, přičemž mletí obilí zde skončilo na počátku 20. století. Pilníkárna vznikla v roce 1905 a její současná podoba odpovídá stavebním úpravám spojeným se zavedením pilníkářského řemesla. Navzdory dílčím proměnám ve 20. století se zde dochovala řada autentických konstrukcí a prvků, které svědčí o původní funkci objektu a jeho historické hodnotě.
Ministerstvo kultury ve svém rozhodnutí mimo jiné uvádí: „České Křižánky, Moravské Křižánky a jejich okolí se od přelomu 19. a 20. století, a ještě po celé meziválečné období staly vyhlášeným střediskem a doslova synonymem pro dnes již zaniklou rukodělnou, respektive jen částečně mechanizovanou pilníkářskou výrobu.“
Areál mlýna sehrál v minulosti významnou roli i při elektrifikaci venkova. Od roku 1921 zde totiž fungovala elektrárna poháněná turbínou, která zajišťovala dodávky elektřiny pro veřejné osvětlení i okolní usedlosti. Provoz pily a elektrárny i pilníkářská výroba byly ukončeny v roce 1947. Po roce 1948 došlo v Křižánkách k rychlému úpadku tohoto dnes již zaniklého řemesla. V 70. letech 20. století byla pilníkárna svépomocí přestavěna na obytný objekt.
„Pilníkárna v Křižánkách je historicky nedílnou součástí celého areálu a připomíná nejen bohatou minulost mlýna, ale i význam pilníkářství pro celý region. Rozšíření památkové ochrany představuje logické scelení areálu do jednoho funkčního celku, jehož hodnota spočívá také v zachování historických souvislostí,“ uvedl Miloslav Záškoda z telčského pracoviště Národního památkového ústavu.
Rozšíření památkové ochrany Kupcova mlýna o související objekty přispívá k zachování jedinečného dokladu řemeslné, technické a hospodářské historie Kraje Vysočina a pomůže uchovat tyto hodnoty i pro budoucí generace.

Drobná sakrální památka situovaná dříve na jižním okraji obce je dnes obklopena novou zástavbou rodinných domů. Stáří kapličky není přesně známo, ale na I. vojenském mapování z 18. století a na mapě stabilního katastru z roku 1838 je vyznačena symbolem kříže. Vnější vzhled kaple byl v minulosti jistě mnohokrát upraven a nijak nevyniká oproti jiným kapličkám v regionu. Dnešní podoba s hladkým trojúhelníkovým štítem a s prostou břízolitovou omítkou pochází pravděpodobně z 50. či 60. let 20. století. Kaple se však vyznačuje velice hodnotným interiérem zaklenutým křížovou klenbou a zdobeným figurální nástěnnou malbou. Zatím byla na jižní stěně objevena postava sv. Václava s německým nápisem „Heiliger Wenceslae bitt für uns“ a s datací 1769. Sv. Václav je zobrazen v červeném plášti, s delšími hnědými vlasy, knížecí čapkou a praporcem s černou orlicí na červeném pozadí. Celý interiér kaple má autenticky dochované omítkové souvrství s řadou vrstev maleb, které slibuje při odborném restaurátorském zákroku možnost obnovit podobu původní figurální výmalby.

Kaple připomínající historii obce a regionu je urbanisticky i umělecky hodnotnou stavbou s ojedinělým a výjimečným interiérem“, konstatuje Martina Gregorová z územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Telči, která se na procesu prohlášení kaple za kulturní památku podílela.

Na území obce Střítež se nacházejí ještě další čtyři kulturní památky: kaple Panny Marie s křížem na návsi, areál hřbitovního kostela sv. Floriána na východním okraji obce, židovský hřbitov na západním okraji obce a litinový kříž.

Lze předpokládat, že zvonička byla vystavěna v roce 1846. Její vznik bývá totiž spojován s datací původního zvonu, jehož popis, na rozdíl od samotné stavby, máme dochován v historických pramenech. Původní zvon však byl pravděpodobně v roce 1946 nahrazen zvonem novým, který je dosud rozezníván ručním zvoněním.
Objekt má obdélný půdorys se vstupem od jihozápadu. Její mohutné obvodové zdivo je vyzděno převážně z kamene. Stanovou střechu ukončuje osmiboká lucerna nesoucí cibulovou báň s křížem umístěným ve vrcholu. Dnešní vnější vzhled zvoničky s hladkou omítkou z druhé poloviny 20. století je velice strohý. Jednoduchý interiér bez stropního záklopu dává nahlédnout do krovu, který má klasickou tesanou konstrukci odpovídající polovině 19. století.  
„Zvonička je charakteristickým urbanistickým a architektonickým prvkem tradičního uspořádání návsi. Představuje zajímavou ukázku drobného lidového stavitelství z období první poloviny 19. století a symbolicky zaplňuje mezeru v památkovém fondu po zaniklých zvonicích v jiných částech Jihlavska, například v Zadním Vydří či Krahulčí“, konstatuje Miloslav Záškoda z telčského pracoviště Národního památkového ústavu.

"Významným charakteristickým rysem tvrze a ji obklopujícího pozemku je její poloha, která má nemalou krajinotvornou funkci a vytváří z ní pohledovou dominantu“, uvádí se mimo jiné v materiálech odůvodňujících smysl památkové ochrany. Vlastní tvrz a okolní pozemek se zbytky valů tvoří jeden kompaktní, historický a funkčně logický celek. Jedná se o výjimečnou terénní situaci, kdy jsou zachovány jak vlastní objekt tvrze, jejíž části jsou začleněny ve hmotě dnešní sýpky, tak dobře čitelné opevnění tvořené příkopem a valem. Pozoruhodná je také historická stabilita území, které bývalo vždy neplodnou půdou, nebo snad jen pastviskem, bez většího ekonomického užitku. Právě tato skutečnost, nepříznivý svažitý terén a skalní podloží pomohly zachovat tento pozemek se zbytky unikátního obranného systému až do současnosti. 

Pozoruhodná vrstevnatá architektura postavená v antickém duchu je v souladu s ideovým laděním Sokola. Ukrývá velké množství hodnotných architektonických prvků a konstrukcí, zejména původní okenní a dveřní výplně, krov či dlažbu. Mezi nejzajímavější části areálu se řadí zejména divadelní sál v bruselském stylu, který slouží zároveň jako kinosál.
Sokolovně v Moravských Budějovicích přidává na hodnotě osobnost jejího architekta Františka Krásného. Ten se během své profesní dráhy stal specialistou na stavbu sokoloven a vytvořil ideální typ stavby, který uzpůsoboval individuálním požadavkům jednotlivých zakázek.

„Areál sokolovny v Moravských Budějovicích se svou rozlohou, rozložením hmot a celkovou koncepcí řadí mezi nejmonumentálnější stavby tohoto druhu v Kraji Vysočina“ konstatuje Miloslav Záškoda z telčského pracoviště Národního památkového ústavu.
Nezanedbatelnou kulturně historickou hodnotou areálu je především míra jeho autenticity. V průběhu let nedošlo k žádné razantní změně hmotového rozložení komplexu. Stavba doposud slouží svému původnímu účelu a je i v současnosti v majetku České obce sokolské. Vlastní architektura je tak součástí stoleté tradice, která jí umožnila přežít v téměř nezměněné podobě až do dnešních dnů.