Dolní obloukový dálniční most u Vojslavic byl původně plánován jako součást hlavní dálnice mezi Prahou a Brnem. Tvořila součást první fáze výstavby protektorátní silniční magistrály, která měla propojit celé tehdejší Československo – od Čech až po Podkarpatskou Rus. Projekt mostu přes údolí řeky Želivky v katastru obce Píšť (úsek 12/1) vypracovala firma Ing. Dr. Karel Skorkovský, přičemž zakázku 27. června 1939 získala renomovaná pražská firma Ing. Brázdil a Dr. Ješ. Vzhledem ke zhoršující se válečné situaci a nedostatku financí i materiálu došlo k přerušení stavby. Těsně před dokončením mostu v roce 1950 vláda výstavbu celé dálnice zastavila. Při opětovném zvažování vybudování dálnice v šedesátých letech vyvstala otázka dokončení mostu. Ten však svou konstrukcí a polohou již nevyhovoval novým normám na zatížení, šířku a další parametry moderní dálniční komunikace. Zvažovala se i možnost demolice stavby, která se však jevila jako neekonomická. Nakonec došlo k rozhodnutí o výstavbě horního mostu pro novou dálnici nad mostem stávajícím. Spodní most byl definitivně dokončen v roce 1967, avšak již jen pro účely místní komunikace III. třídy.
Most je zhotoven z železobetonu a tvoří jej dvě paralelní části, zakřivené ve směru jízdy s poloměrem oblouku 600 metrů. Představuje cenný doklad výstavby dopravní infrastruktury z období protektorátu. Důležitost projektu podtrhuje i skutečnost, že Československo patřilo mezi první země světa, které zahájily výstavbu dálnic. Navržená trasa dodnes tvoří páteř české dálniční sítě. Z technického i estetického hlediska jde o výjimečnou stavbu – moderní architektonický návrh využívá horní mostovku spolupracující s obloukovou konstrukcí a vyniká elegantním tvarem, dynamikou i subtilním provedením ze železobetonu. Most se dochoval v dobrém a velmi autentickém stavu, což je patrné jak z původních povrchových úprav, tak z nedokončené části severního mostního tělesa. Jeho dvouúrovňová konstrukce představuje technický unikát poválečné éry a tvoří významný krajinný prvek, citlivě zasazený do přírodního prostředí malebného údolí Želivky. V současnosti slouží místní dopravě mezi obcemi Vojslavice a Hořice a je evidován pod číslem D1-075.1.

Uzavřená čtyřkřídlá budova z let 1959–1961 se řadí k významným realizacím poválečné moderní architektury. Jednotně koncipovaný areál školy a přilehlého školního pozemku s parkovou úpravou doplňuje alegorická socha Úrody. Původní projekt pochází z roku 1957, vlastní areál byl realizován v letech 1958–1961, přičemž mezi roky 1959–1960 si stavba vyžádala přerušení kvůli zpožděné dodávce oken Cristal. Na projektu a realizaci se spolu s vedoucím architektem Ing. arch. Vladimírem Benešem podíleli Ing. arch. Viktor Dohnal, Ing. Jiří Blahák a Ing. Miroslav Vojta. Dispozičně uzavřená stavba se třemi nadzemními podlažími obepíná nádvoří, které je centrální plochou komplexu. Prostory vzdělávacího zařízení jsou tak prosvětlovány velkoplošnými okny ze všech světových stran. Charakteristická kompozice okenních výplní, které jsou mimo jiné unikátním konstrukčním řešením využívajícím posuvný systém otevírání směrem do strany za vedlejší křídlo, v kombinaci s břízolitovou omítkou utváří radikální a střídmou stavbu určenou výhradně k jediné funkci. Objekt je obklopen okolní parkovou úpravou podle návrhu prof. Ing. Ivara Otruby, CSc. Před jižním průčelím se nachází kamenná skulptura alegorie Úrody od akademického sochaře Františka Kovaříka. Jednotně koncipovaný areál bystřické zemědělské školy představuje zcela mimořádnou realizaci, jak po stránce architektonické, urbanistické, technické, tak i provozně-funkční, v kontextu zestátněného a převážně typizovaného stavebnictví konce padesátých let 20. století. Jedná se o ojedinělou ukázku individuálně a důmyslně řešené, nákladně vybavené specializované školní budovy. Škola představuje promyšlenou syntézu klasické architektury s pozdním funkcionalismem poválečného období.