Výstava představuje na třiceti vybraných stavbách z Karlovarského kraje vývoj a směřování meziválečné architektury, které do značné míry ovlivnila situace po rozpadu rakouské monarchie.

Na území dnešního Karlovarského kraje stejně jako jinde v česko-německém pohraničí se již od středověku uplatňovalo specifické stavitelství. Dominovala zde západoevropská architektura hrázděného domu a zdejší lázeňská města se programově orientovala na vídeňské centrum. Zrod samostatného Československa vedl u německojazyčného obyvatelstva k potřebě redefinovat svou národní identitu, reprezentovanou mimo jiné jazykem architektury, která v opozici vůči internacionálním proudům českého vnitrozemí akcentovala kontinuitu místní stavební tradice, a nové inspirační zdroje hledala v sousedním Německu. Zdejší oblasti tak začala dominovat architektonická tvorba ve stylu Heimatstilu, geometrické secese, klasicizující moderny a expresionismu.

Česky mluvící obyvatelstvo se v této době dočkalo zřízení řady menšinových škol, které byly obdobně jako ve vnitrozemí realizovány především ve formách strohé moderny, rondokubismu, konstruktivismu a funkcionalismu. Kromě školních budov se tyto architektonické proudy projevily na řadě správních, poštovních a drážních úřadů, jakož i nově vznikajících spolkových, družstevních a obchodních domech. V období hospodářské krize pak bylo realizováno množství sociálních a inženýrských staveb, které měly zmírnit její dopady a zlepšit ekonomickou a sociální situaci obyvatel.

Výstavu připravil Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Lokti, v rámci oslav stého výročí vzniku Československa.