Mnoho podob Národního památkového ústavu: Náš člověk pro památky světového dědictví UNESCO

Přibližte nám vaši práci. Jak vypadá váš typický den?

Asi nelze hovořit o typickém dni, každopádně převažuje práce v kanceláři, u počítače, kde většinu dne naplňuji přípravou textů a zejména e-mailovou korespondencí. Významnou část práce tvoří jednání s partnery, často přímo v regionech, s nimiž aktuálně pracujeme na některé nominační dokumentaci, nebo se jedná o témata související s památkami již na Seznamu světového dědictví zapsanými. Protože světové dědictví zahrnuje řadu aspektů daleko nad rámec památkové péče, jsem členkou některých mezioborových výborů a členkou České komise pro UNESCO a její sekce pro kulturu, komunikaci a média. Nemalý podíl tvoří i přednášková činnost nebo i zodpovídání dotazů ke světovému dědictví pro širší veřejnost včetně studentů, přirozeně jsme s kolegyněmi k dispozici i pro média.

Profesně je mi blízká kulturní krajina, takže se snažím spolupracovat s odbornými institucemi mimo náš resort, aktuálně například na popisu různých typů krajin v České republice, což ostatně úzce souvisí s tím, co Česká republika připravuje do budoucích nominací nebo co se podařilo právě letos významně zviditelnit (jak v případě hornické krajiny v Krušnohoří, tak zajímavé krajiny okolo hřebčína v Kladrubech nad Labem). Právě v nejbližších měsících budeme spolupracovat s naším územním odborným pracovištěm v Ústí nad Labem na přípravě ukázky typické chmelařské krajiny na Žatecku pro nově koncipovaný projekt, navazující na první verzi nominace Žatec – město chmele. Řadu let je pozastavena nominace rybniční krajiny na Třeboňsku, ale třeba bude v regionu někdy širší politická vůle se k ní vrátit. Aktuálně je velkou akcí hodnocení nominace lázeňských měst, kde jde do jisté míry rovněž o celostní, tedy krajinné pojetí prezentace lázní za Českou republiku. Zcela specifickou hodnotou  lázeňských měst je totiž uměle upravovaná a drobnou architekturou doplňovaná krajina vážící se na jejich urbanistickou strukturu.

Co vás na této práci baví?

Nejzajímavější je pestrost památek a cenných území, kterým se snažíme pomoci dostat na Seznam světového dědictví a i těch, které již Českou republiku na Seznamu reprezentují. Máme to štěstí, že naše světové dědictví dobře odráží bohatství našeho památkového fondu – od historických jader měst, přes vynikající solitérní architektury včetně zámeckých zahrad, moderní architekturu, výjimečné sochařské dílo, technické památky a nově i dvě zmíněná rozsáhlá krajinná území. S tím souvisí rovněž příležitost hovořit a inspirovat mnoho lidí, kteří ze začátku o pravidlech nominací a závazcích k UNESCO mnoho nevědí. Pro dobrou péči o světové dědictví (již zapsané nebo připravované) je vždy potřeba vytvořit funkční týmy, v nichž se rozdělí práce tak, aby vznikaly koncepční dokumenty podle pravidel, která by zároveň byla srozumitelná pro uživatele nejen v památkové péči a měla i odbornou kvalitu. Tato práce tedy není čistě úřední, naopak hledáme při ní cesty, jak pro myšlenku ochrany a odpovědnosti za uchování světového dědictví přesvědčit i osoby, které nejsou primárně odborníky na památkovou péči.

Co je na vaší práci nejtěžší?

Nejtěžší může být hledání přiměřeně věcného a přitom diplomatického vysvětlení k problémům, na které se z médií nebo i ze zahraničí někdo ptá, jsou složité a je potřebné i sladit úřední informace s osobním náhledem na věc. Takové situace ale řeší v práci mnoho lidí.

V přípravě nominací je asi nejtěžší udržovat optimismus a „tah na bránu“ i ve fázích, které jsou těžké, méně zajímavé a někdy i smutné, když se nominace na první pokus nedaří nebo kdy je potřebné rychle něco doplnit a vysvětlit v šibeniční lhůtě. Dovolím si ale říci, že jsme již docela odolní – před letošním dvojnásobným úspěchem jsme takové situace prožívali dlouhých šestnáct let, takže jsme se i naučili používat heslo „co tě nezabije, to tě posílí“. U řady nominací také platí i teze o tom, že nejdůležitějším na celém procesu je „cesta“, jež je vždy víceletá. Vybrané památky a území se v přípravě nominace vždy díky zvýšené pozornosti nějakou formou „zlepší“, v ideálním případě opraví, nově sestavené kolektivy se naučí ve prospěch památky spolupracovat daleko nad rámec „úřední korespondence“, a to není malý úspěch.

Velmi těžké je někdy také rychle reagovat na cizojazyčné materiály, protože mezinárodní angličtina ke světovému dědictví vytváří i vlastní specifické pojmy, pro které je těžké „doma“ najít přesné ekvivalenty. Zároveň je potřebné, aby se domácí kolegové zbytečně agendy „nebáli“, takže se snažíme nové principy sledovat a vysvětlovat. Chybou nás v Česku obecně je často ta skutečnost, že se neumíme sami pochlubit a pochválit. Takže nyní se snažíme naše dovednosti také více uplatnit.

Co na vaší práci ostatní možná překvapí?

Mám tu zkušenost, že si veřejnost nebo i vzdálenější kolegové myslí, že jsme hodně v zahraničí a že si prohlížíme tamní památky. Opak je pravdou: většinu práce řešíme na domácí půdě a bohužel často i rychle od stolu, protože je nás málo a každý den strávený na cestách se v kanceláři složitě dohání. V rámci nezbytných cest na zasedání k tématům světového dědictví zpravidla trávíme čas v nějakém sále se sluchátky na uších, abychom případně reagovali na témata týkající se našich památek nebo abychom přesně zachytili aktuální trendy, požadavky a doporučení. Další zkreslenou představou je to, že často jednáme se zahraničními „kontrolory“, kteří naše světové památky jezdí prověřovat. Naprostá většina komunikace se zahraničím přitom probíhá e-mailem, hlavními partnery UNESCO je pro kulturní dědictví Ministerstvo kultury, ale náš referát je obvykle přímým účastníkem takové korespondence. Musíme na všechny dotazy věcně reagovat, proto máme v NPÚ zaveden systém průběžného monitoringu a pro každou památku světového dědictví určeného pracovníka.

Při jaké příležitosti vás můžeme potkat?

Může být překvapivé, že většinu pracovního času jsem v Praze, ať již přímo na pracovišti nebo na některém jednání s kolegy nebo na ministerstvu. U řady osob, s nimiž jsem léta k některému tématu komunikovala, jsem měla možnost osobního seznámení až po mnoha letech od prvního kontaktu.

Samozřejmě mnohé věci je potřebné projednat osobně, v širším formátu. Ráda pak jezdím i do regionů, kde konkrétní projekt vzniká, abychom se při přípravě nominační dokumentace mohli setkat s co nejvíce důležitými osobami přímo v místě. Několikrát za rok může jít i o cesty do zahraničí, což byl třeba případ našich posledních mezinárodních projektů (Krušnohoří a zatím ještě nedokončené téma Slavné lázně Evropy). Cestování je ale finančně nákladné, takže zde si musíme většinou vystačit s moderní technikou a představivostí a zahraniční světové dědictví poznávat spíše vlastní aktivitou o dovolené nebo studiem dostupných dokumentů.

Přečtěte si více o památkách s mezinárodním statusem na webových stránkách NPÚ.