Dovolujeme si reagovat na článek profesora Václava Girsy, prezidenta ČNK ICOMOS a památkového architekta, týkající se úprav hradního paláce hradu Helfštýn.

Záchrana hradu Helfštýn (atelier-r: Záchrana a nové zpřístupnění, 2017–2020) vzbudila celosvětový ohlas a získala řadu ocenění. Článek profesora Girsy obsahuje poměrně výraznou kritiku celé akce a dotýká se také řady klíčových metodologických otázek spojených se samotnými kořeny památkové péče. Na řádcích níže proto uvádíme pohled Národního památkového ústavu.

Autor svou kritickou reakci rozdělil na dvě části. V té první se věnuje vyhodnocení památkové (konzervační) problematiky obnovy dochovaných historických stavebních konstrukcí hradního torza, v té druhé pak zhodnocení nových architektonických vstupů do jeho vnitřních prostorů.

První část kritiky napadá kvalitu a úroveň ošetření vlastní památky, tedy že neodpovídá metodickým zásadám oboru, evropským standardům a etice památkové péče, že nebyla zachována atmosféra místa, autenticita a vzhled nedotčenosti objektu.

S takto příkrou kritikou však nelze souhlasit. I když profesor Girsa správně zmiňuje důležitost technické stránky realizované konzervace, zaměřuje se z logických důvodů výhradně na její vizuální rovinu, na „uchování obrazu nedotčenosti“, respektive jeho neuchování. Naznačenou problematiku, zda bylo zohledněno torzo hradního paláce jako významného historického pramene, totiž není možné objektivně vyhodnotit bez důkladnější znalosti památky a veškerých shromážděných relevantních podkladů.

Proč tedy došlo k proměně obrazu památky, ke kritizovanému doplnění spár zdiva, k pokrytí větších úseků zdiva maltami rozetřenými do jeho líce a proč byla použita příliš světlá malta? Protože zdivo torza paláce neúměrně trpělo škodlivými atmosférickými vlivy a protože původní maltoviny, které se v minulosti použily při zdění paláce a k vyhotovení jeho omítek měly obdobnou světlou barevnost a strukturu. Ano, památka jako taková před provedenou konzervací nesla stopy stáří. Ale tyto stopy začaly být pro její další existenci zásadní. Například celá severovýchodní strana torza paláce bývá v zimních obdobích pokryta vrstvou ledu a takto namáhané zdivo, zejména to cihelné, a relikty omítek, které ještě v polovině minulého století byly na řadě míst kompaktními, včetně sgrafitové výzdoby, pak vykazovaly rok od roku rozsáhlejší míru degradace. Ostatně padání kusů degradovaného původního zdiva památky bylo hlavním důvodem uzavření hradního paláce v roce 2013 pro veřejnost. Aby se zachovalo a veřejnosti znovu zpřístupnilo torzo hradního paláce, jeho obraz nebylo možné uchovat nedotčený. Ponechání zdiva vlivu velmi problematických klimatických podmínek, a to i v prostorech původně interiérových, které nejsou zcela ve všech případech zastřešeny a do kterých proniká voda a sníh i skrze prázdné okenní otvory, by památku vystavilo postupnému procesu jejího zániku. Z těchto důvodů a také vzhledem k finanční náročnosti celé akce a budoucím možnostem dílčí údržby torza paláce bylo nutné důkladně zvážit, jak doplnit degradované partie zdiva, jak doplnit jeho spáry a také do jaké míry a v jakých vrstvách původní, zejména cihelné zdivo ochránit přetažením malt přes jeho líc. Zvolený přístup by měl v horizontu desítek let ochránit původní materii památky. Vnímavého návštěvníka bezpochyby zaujme světlejší barevnost použitých vápenných malt ve srovnání s úseky zdiva, které prošly v dřívějších dobách sanací za použití cementovápenných malt. K případné nápodobě plošně degradovaných omítek nebo k barevnému retušování nových maltovin však již nebyl prostor a ani důvod. Tyto vrstvy budou ponechány přirozenému stárnutí, zabarvení a nesouměrnému rozpadu, které bude v tak specifických klimatických podmínkách, v jakých se torzo hradu Helfštýna nachází, poměrně rychlé. Ostatně napodobit plošně degradující omítky by bylo velmi složité a je otázkou, nakolik by takový zásah byl účelný. Mimochodem řada prvků a konstrukcí prošla restaurátorskými zásahy. Bylo tomu tak i v případě dochovaných kompaktnějších úseků omítek, především těch původně interiérových, včetně reliktů štukové výzdoby. A kritizované „brutální čepice“ – olověný plech – na pozůstatcích interiérových kleneb jsou jen náhradou cementových malt a asfaltových izolací provedených ve druhé polovině minulého století k jejich ochraně a k ochraně omítek, které se na jejich líci dochovaly. I zde totiž docházelo a stále dochází k zatékání vody a zavátí sněhu skrze prázdné okenní otvory, čemuž bohužel u torzální stavby nelze zcela zabránit. Tak jako obnovy řady jiných stavebních památek, i obnova torza hradního paláce hradu Helfštýna s sebou nese určité neduhy a nedostatky. A můžeme je vidět i ve spárování či nanášení maltovin k ochraně zdiva. Jsme však přesvědčeni, že tyto nedostatky nejsou úkorné vůči původní materii památky a že by celá akce neměla být hodnocena pouze z jejího výsledného obrazu, či spíše obrazu nedotčenosti, ale především z hlediska oprávnění zvolené koncepce obnovy a z hlediska zachování a prodloužení existence její původní hmoty.

Na druhou část kritiky je nutné reagovat ještě obšírněji.

Dovolíme si odhlédnout od pocitů, které autor zažil při osobní návštěvě a kterými, ke škodě objektivity, zatížil svůj text, i když jejich sílu nelze upírat. Pocity běžných návštěvníků hradu jsou ale z 99% opačné, což lze ověřit dotazem u správce památky. Památková péče však chce být vědeckou disciplínou a s pocity musí nakládat opatrně, třebaže jsou na jejím poli důležitým obilím. To, že pan profesor nezažil na hradě harmonii, ale jak píše lunapark, nijak neupírá návštěvníkům zažít své vlastní pocity. Památková péče neměří své úspěchy návštěvností či počtem pocitů, ale ne/úspěšností transferu kulturně-historických hodnot (často nehmotných) z minulosti do budoucnosti a na vybraném segmentu hmotných věcí, většinou staveb či chráněných území. Aby Národní památkový ústav zabránil subjektivismu při posuzování závažných metodicky sporných případů, k tomu využívá například památkové rady ředitel územních odborných pracovišť. A o složitém způsobu zabezpečení helfštýnského paláce jednala v Olomouci taková rada hned dvakrát (v roce 2010 a v roce 2016). Olomoucké územní odborné pracoviště se drželo závěrů a doporučení tohoto poradního orgánu.

Proč bylo částečně zastřešeno na hradním paláci tak, jak bylo, a proč památková péče nepovažuje tento výrazný vstup současnosti za něco, co by ji mělo srazit na kolena?

Hrad Helfštýn byl naposled zříceninou, která by vyvolávala cit autora blogu romantickou atmosféru starobylého hradu, ještě začátkem 2. poloviny 20. století. Zhruba od té doby až do začátku druhého milénia zde probíhaly dostavby v historizujících podáních. Po několik desetiletí sice s velkou vášní dr. Zdeňka Gardavského - hradního architekta. Bohužel bez věrohodných podkladů, vadnými technologickými i statickými postupy a s nepřijatelným oslyšením odborné složky památkové péče. Ta se snažila od už sedmdesátých let 20. století (sic!) zastavit technologicky obludné metody oprav (Geologický průzkum Rýmařov), přičemž se zároveň dostala do desetiletí trvajícího střetu s tendencí zastřešování veškerých částí hradu v historizujících formách. Ostudným vyvrcholením dostaveb se stala rekonstrukce tzv. Husitské věže (dokončeno v roce 2002) s opakovaným nadstavěním zdiva nad okolí kurtinu, se zastřešením bez jakékoliv věrohodného (vědeckého) podkladu a za využití  pochybných řemeslných postupů a – bohužel – s nepokrytou politickou podporou zaniklého Okresního úřadu v Přerově. Hrad potřeboval rozhlednu. A basta. Přestože je helfštýnský velikán veden mezi kulturními památkami jako zřícenina, tak v roce 1999 v katalogu výstavního projektu Od gotiky k renesanci, jehož hybatelem byl zesnulý prof. Ivo Hlobil (mimochodem odpůrce účelových dostaveb hradu Helfštýna), zní heslo Helfštýna cit: rekonstruovaná zřícenina hradu Helfštýna. Ideologický zmatek odrážející se v pojmenování památky panoval také v mysli dr. Gardavského, který hrad označoval jako velmi dobře zachovanou zříceninou, tak rovněž oxymóronem rekonstruovaná zřícenina.

Devastace romantické atmosféry starobylého hradu, po které touží autor blogu, měla být dokončena na hradním paláci mohutnou sedlovou střechou s dostavbou zaniklého nejvyššího patra a pochopitelně opět bez věrohodných informací o zaniklém zastřešení, které palác ztratil někdy v poslední třetině 18. století. Víme bezpečně, že do 19. století už vstoupil palác bez střechy (1806 bylo dřevo z krovu prodáno na otop). Po dvě staletí tak existoval bez zastřešení, což se odrazilo na jeho stavebně-technickém stavu, ale také v jeho siluetě (dálkových pohledech) a ve vzpomínkách mnoha generací.

Hrad Helfštýn přestal být charakteristickou zříceninou, kde by návštěvník měl primárně hledat atmosféru starobylého hradu. A to díky tomu, že památková péče byla celá desetiletí opomíjena, slovy pana profesora Girsy: byla na kolenou. Můžeme tu však dnes najít i jiné hodnoty, pro které by měl být nadále chráněn jako památka a pro které stojí za to památku navštívit. Jednou z nich může být i to, jak lze přistoupit k ochraně torza stavby v soudobých architektonických formách a materiálech, které nejsou až tolik ahistorické, jak se nám snaží blog prof. Girsy ukázat. Ostatně první (?) beton byl nalit do koruny zdiva paláce již v r. 1911 a betonové chodníky byly v hradním paláci i před jeho nynějším částečným zastřešením. Snad lze také připustit, že zkorodovaný kov a sklo jsou historickými materiály. Ostatně beton už má také něco za sebou (hydraulický dvě tisíciletí a portlandský dvě staletí).

Je smutné, že ČNK ICOMOS na svém webu nenabízí  možnost seznámit se s mezinárodními chartami, o které jeho prezident opírá svou kritiku v blogu, nejlépe v kvalitním českém překladu. Odkaz vede do webové prázdnoty error 404. Jistě by takové dokumenty přispěly ke kvalitě diskuze uvnitř oboru a k formulování a obhajobě jejich závěrů před veřejností. Ostatně památková péče není jen věcí památkářů, nýbrž také vlastníků, úředníků, stavebních firem, restaurátorů, politiků a běžných pozorovatelů. Totalitě působení architektonické hmoty kolem nás se nelze vyhnout. Zasahuje každého z nás a je dobře, že prof. Girsa svůj blog napsal, protože může vyjadřovat širší názor či pocit profesionálů v oboru nebo běžných návštěvníků. NPÚ chápe, že částečné zastřešení hradního paláce vyvolává mnohé otázky či pochybnosti. Proto připravuje podrobný rozbor svých postojů a osvětlení důvodů, proč se domnívá, že nepochybil v ochraně kulturně-historických hodnot a odvážnou intervenci na hradním paláci na Helfštýně považuje za jednu z možných, nikoliv jedinou či preferovanou, cestu k transferu dědictví minulosti do budoucnosti. Vydání statě je v plánu na jaře příštího roku.