Mnoho podob Národního památkového ústavu: Náš člověk na přeshraniční spolupráci
Možná vás už napadlo, že Národní památkový ústav se snaží podílet i na projektech mimo Českou republiku, inspirovat se, spolupracovat, získávat zkušenosti a tím zlepšovat péči o kulturní dědictví u nás. Tuto zahraniční komunikaci má na starosti Tomáš Řepa, který v Národním památkovém ústavu působí už pátým rokem.
Přibližte nám svoji práci. Jak vypadá váš typický den?
Mám na starosti evropské záležitosti týkající se kulturního dědictví. Definovat můj typický den jde jen velmi těžce. Společným znakem je snad jen různorodost lidí, které potkávám, a prostředí, ve kterém se pohybuji. Oficiální evropské instituce se v posledních letech snaží více investovat (nejen finančně) do kulturního dědictví. Na dobrých příkladech ukazovat různé přístupy jeho ochrany a udržení. Hledá se potenciál využití, klade se důraz na publikum – návštěvníky, kteří jej konzumují. Samozřejmě se reaguje i na palčivé aktuální otázky, které s tím souvisí, jako jsou změny klimatu, udržitelný rozvoj památek ve vztahu například k přemíře cestovního ruchu, jak bychom pěkně přeložili v češtině užívaný „overtourism“. Mojí prací je toto vše sledovat, zpracovat a informovat o tom uvnitř i vně organizace. Též se starám o zahraniční cesty své i ostatních.
Co vás na této práci baví?
Ten osvěžující pohled na vnímání a péči o kulturní dědictví v zahraničí, který mívám, když se vracím z cest. Vědomí, že i jinde jsou velmi šikovní a otevření lidé, kteří se snaží s památkami pracovat a dobře nakládat. Mám rád setkávání s odborníky z dalších evropských zemí, jejich jiné názory na ochranu kulturního dědictví. Člověka to svým způsobem povzbudí. Na druhou stranu se kolikrát v duchu usmívám, že i v západních zemích, které tak nějak automaticky považujeme za rozvinutější, řeší v teorii, legislativě i praxi péče o památky v podstatě to samé, jak v pozitivním, tak v negativním slova smyslu. Za těch pár let jsem si vytvořil síť zahraničních odborníků, které rád propojuji mezi sebou.
Co je na vaší práci nejtěžší?
Jsem v podstatě introvert, který dělá práci extroverta, takže mi vždy chvíli trvá, než si zmapuji okolí a než navážu kontakt. Pokud ho ale navážu, tak se snažím komunikovat maximálně.
Co na vaší práci ostatní možná překvapí?
To, že když se v zahraničí účastním konference, pracovní skupiny nebo jednání, tak to není dovolená. Že z města, pokud pro vás organizátor nemá připravenou nějakou exkurzi, vidíte pouze letiště, metro, hotel, konferenční sál a nic víc. Dříve jsem hodně jezdil stopem a často mě brali řidiči kamionů, kteří říkali v podstatě totéž: sklad – dálnice – sklad.
Při jaké příležitosti vás můžeme potkat?
Na setkáních projektů podpořených programem Kreativní Evropa nebo při akcích NPÚ s mezinárodním zastoupením. A pravidelně, i když teď již méně, sedávám v Národní knihovně u svého oblíbeného třetího stolu vpravo u dveří, kde jsem otevřený jakýmkoliv zvídavým dotazům.
