K historii Hradské brány na ulici 1. máje v Olomouci

Na očekávané základy Hradské brány na ulici 1. máje narazili archeologové Národního památkového ústavu.

Po založení města Olomouc před polovinou 13. století se změnilo komunikační schéma. Na východní straně Předhradí byla založena Hradská brána, kterou procházela hlavní cesta (dnes ulice 1. máje) přes Předhradí do města. Tato brána postupně převzala úlohu hlavní a po polovině 14. století zřejmě jediné východní brány. I když do této doby v tomto prostoru spolu koexistovaly čtyři více či méně funkční brány. Původní hlavní brána do hradu Olomouc stála při ústí Mlčochovy ulice na Václavské náměstí a zanikla ve 14. století, což nejspíše souviselo s celkovou rekonstrukcí opevnění v lucemburském období.

Před zahájením rekonstrukce ulice 1. máje provedlo oddělení archeologických výzkumů Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Olomouci (dále jen NPÚ ÚOP) archivní rešerši v dobových plánech pevnosti Olomouc, získaných v Rakouském státním archívu – Válečném archívu ve Vídni (Österreichisches Staatsarchiv, Kriegsarchiv, Wien), skupina 11, Ženijní a plánový archiv (Karten und Plansammlung, Genie und Planarchiv). Z nejvhodnějších pevnostních plánů a digitální katastrální mapy (dále jen DKM) současného stavu byly provedeny soutisky, na kterých je Hradská brána zobrazena.

Pro starší období byl použit plán města od Matthäuse Meriana z roku 1650 (Eigentlicher Abriß der Stadt Olmütz in Mähren sampt der Kaÿßerliche Belägerung Im Jahr 1643 und 1644. In: Topographia Bohemiae, Moravice et Silesiae, Math. Merian, Frankfurt 1650). Na soutisku tohoto plánu a DKM jsou dobře patrné dvě rovnoběžné podlouhlé základové patky brány (u písmene „E“) orientovaných ve směru východ‑západ, protože prostor pod průjezdem nebyl z úsporných důvodů vyzděný (obr. 1).

Podobu Hradské brány (obr. 2), tedy hranolová věž s dlátkovou střechou nám zobrazuje rytina z univerzitní these Matyáše Schmidta z r. 1676, 1675–1676, rytina 16 x 23,3 cm, vytiskl Jan Josef Kilián v Olomouci, uloženo v AS Olomouc, UO i/13. fol., bibl. M. Kouřil, Nový pohled na Olomouc z roku 1675, Okr. archiv v Olomouci 1977, s. 104–108, o. s. 105).

Další pohled (obr. 3) na Hradskou bránu a předsunuté opevnění z roku 1694 publikoval Hans Gelinek (Gelinek, H. 1944: Olmütz als Festung, Das Schöne Olmütz, Olmütz).

Na soutisku DKM a plánu olomouckého opevnění navrženého vojenským inženýrem baronem Pierrem Philippe Bechade de Rochepinem v roce 1742 (originál plánu: Österreichisches Staatsarchiv, Kriegsarchiv, Wien, GPA Inland, C IV, Olmütz alpha‑23; fotokopie: NPÚ ÚOP v Olomouci, negativ č. 72089) je vidět Hradská brána obklopená barokním pevnostním zdivem (obr. 4). V této době se jednalo o tzv. vnitřní Hradskou bránu, která byla posílena předsunutým detašovaným bastionem č. XVII, kde byla tzv. vnější Hradská brána. Důležitým obranným prvkem byl tok řeky Moravy. I když počítáme s jistou nepřesností napasování obou plánů, je na soutisku patrné, že Hradská brána je posunuta o několik metrů východním směrem. Zároveň můžeme předpokládat, že zcela nové bastionové opevnění, budované podle moderního projektu, by jen stěží převzalo středověkou věž, jako součást obranného systému. Navíc z písemných pramenů víme, že stavbě bastionového opevnění předcházelo bourání starších hradeb. Je proto nanejvýš pravděpodobné, že středověká Hradská brána byla kolem roku 1742 zbourána a nahrazena novou tzv. vnitřní Hradskou bránou, která ji na západní straně překryla svým zdivem.

Někdy na počátku 19. století byla tereziánská vnitřní Hradská brána zbourána, protože na plánech z 30. let 19. století již chybí (obr. 5). Nová vnitřní Hradská brána byla vybudována v roce 1836 a stávala při ústí dnešní ulice Komenského. Její podobu před zahájením bourání v roce 1876 známe z několika fotografií (obr. 6–8) a rovněž z plánů v Rakouském státním archívu – Válečném archívu ve Vídni.

Zdivo Hradské brány, které svou výškou nepřekáželo nově budované komunikaci, později i s kolejištěm pro tramvajovou dopravu, zůstalo zachováno. A právě tyto základy brány se staly předmětem záchranného archeologického výzkumu v květnu 2017.