ÚOP v Josefově

územní odborné pracoviště Národního památkového ústavu


Hlasujte v anketě PAMÁTKY DĚKUJÍ!

Muzeum v Hořicích | © NPÚ, ÚOP v Josefově, Zdeněk Čermák 2019

Do konce prázdnin může veřejnost hlasovat pro své favority v anketě, která je součástí Ceny Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro s podtitulem Společenské ocenění příkladů dobré praxe, jejímž cílem je vyzdvihnout zásluhy o záchranu kulturních památek, významné objevy a nálezy, příklady kvalitních oprav či restaurování a úspěšné prezentace kulturního dědictví.

Josefovské pracoviště Národního památkového ústavu posílá za Královéhradecký kraj do celostátního kola sedmého ročníku dvě nominace – v kategorii obnova památky, restaurování statutární město Hradec Králové zastoupené primátorem Alexandrem Hrabálkem za obnovu a požární zajištění dřevěného kostelíka sv. Mikuláše v Hradci Králové, v kategorii prezentace hodnot tým realizátorů expozice zastoupený Ing. arch. Martinem Pourem, Ing. arch. Jiřím Zídkem a Ing. arch. MgA. Alešem Valáškem za stálou expozici Od kamene k soše v obnoveném Městském muzeu Hořice.

Kostel sv. Mikuláše v Jiráskových sadech v Hradci Králové byl původně vybudován ve východoslovenské obci Habura jako pravoslavný chrám sv. Michaela archanděla. Dříve se uvádělo, že byl postaven v letech 1505–1510, při přípravě jeho rekonstrukce v roce 2016 však bylo pomocí dendrochronologie zjištěno, že je zhruba o sto let mladší; dřevo na jeho stavbu bylo totiž pokáceno mezi lety 1595–1607. Když si v Habuře postavili nový kamenný kostel, prodali ho nedaleké obci Malá Poľana, kde byl znovu postaven jako řeckokatolický kostel a v roce 1759 zasvěcen sv. Mikuláši divotvůrci. Během 1. světové války tudy probíhala fronta a kostelík byl poničen. Podobně jako v Habuře i v Malé Poľaně si postavili nový zděný kostel, a tak hrozilo jeho zničení. Město Hradec Králové z iniciativy tehdejšího starosty Josefa Pilnáčka kostel koupilo, nechalo rozebrat a přestěhovat do Hradce Králové, do Jiráskových sadů a nákladně restaurovat. Symbolicky byl otevřen 28. října 1935 jako pravoslavný chrám na památku československých legionářů padlých v Rusku.

Kostel je ukázkou tradiční dřevěné architektury, lidového výtvarného a stavebního umění a kulturní tradice karpatsko-rusínského obyvatelstva pravoslavného a posléze řeckokatolického vyznání. Vnitřní prostor stavby s výraznými třemi věžemi tvoří předsíň s tzv. babincem, loď a svatyně. Kolem dokola obíhá krytý ochoz. Uvnitř kostela se nachází původní barokní mobiliář – působivý monumentální ikonostas a další menší oltáře a vybavení. Na stěnách a klenbách jsou dochovány pozůstatky nástěnných maleb, které se jediné dochovaly z výzdoby kostela v jeho nejstarší podobě ze 17. století.

V letech 2017–2019 se město rozhodlo pro celkovou obnovu památky a její trvalé zpřístupnění veřejnosti. Obnově předcházel stavebněhistorický průzkum a kvalitní předprojektová příprava. Výsledky průzkumů pomohly památku lépe datovat, poznat její vývojové fáze, historický kontext i její stěžejní památkové hodnoty.

Vlastní rekonstrukce kostela je zajímavá tím, že kromě standardní opravy dřevěných konstrukcí a repase dřevěných prvků tradičními postupy byl vyprojektován a instalován i speciální stabilní hasící systém, který umožňuje v případě požáru uvnitř kostela vytvořit atmosféru, která požár zadusí. Rozvody vedení potrubí pro hasící médium byly šikovně schovány a vedeny v ochozu kostela tak, že jsou oku prakticky skryté. Stavba prošla celkovou termosanací pro likvidaci dřevokazných škůdců a získala nové šindelové opláštění. V interiéru byly restaurovány vzácné malby na trámech stěn a kleneb a také veškerý barokní mobiliář. K jejich ochraně a monitorování byl do kostela instalován systém zaznamenávající teplotní a vlhkostní parametry, které jsou průběžně vyhodnocovány. Rekonstrukce byla dokončena v březnu 2019.

Památka je tak poprvé od jejího přestěhování do Hradce Králové zpřístupněna široké veřejnosti a jejím prostřednictvím je možno seznámit se s ojedinělým fenoménem dřevěných kostelíků, zachráněných v době první republiky přestěhováním z východního okraje tehdejšího Československa do českých zemí.

Exteriér rekonstruovaného muzea v Hořicích vynikne díky plasticky členěné kamenné fasádě, jíž se obrací k náměstí Jiřího z Poděbrad. Při rekonstrukci dvorní části, kde se nachází atrium a letní terasa, byla zvolena soudobá architektonická forma v kombinaci s tradičním kamenným zdivem.

Autoři projektu dokázali propojit obsah expozice s charakterem muzejní budovy, jež sama používá pískovec jako konstrukční a dekorativní materiál a působí jako exponát, expozice tak s budovou tvoří harmonický celek. Nové interiérové řešení výstavních prostorů umožňuje díky stabilizaci světelných podmínek komorní, a přitom moderní přístup, kdy mohou jednotlivé exponáty plně vyniknout nezávisle na denní době.

Expozice v přízemí je rozčleněna do dvou tematických okruhů. Při vstupu se nachází část věnovaná geologii a použití pískovce pro výrobu předmětů denní potřeby. Druhá část je věnovaná pískovci a jeho roli v architektuře, v umění a řemeslech.

Pokračování expozice v patře představuje reprodukční techniky, přenos plastiky z modelu do finálního materiálu a mapuje různé druhy plastik. Obě expoziční místnosti mají charakter potemnělého prostoru, ze kterého jsou světlem vytaženy jednotlivé exponáty. Expozici doplňují sochy, busty a obrazy ve sloupové síni, na schodišti a na chodbách.

V patře se nachází multimediální sál vybavený moderní audiovizuální technikou a opatřený zázemím pro pořádání konferencí a seminářů. Další, půdní prostor je v současnosti využíván jako učebna pro workshopy. Moderní výstavní Štorchova síň v přízemí se stropním světlem je vhodná k pořádání tematických výstav.