ÚOP v Josefově

územní odborné pracoviště Národního památkového ústavu


Památkově chráněná území

Nejen jednotlivé cenné stavby zasluhují ochranu památkové péče. Hodnotná a cenná mohou být celá města a vesnice, historická centra sídel nebo některé čtvrti, specifické třeba svým vývojem nebo typem architektury. Cennou výpověď o minulosti však na mnoha místech podávají i ucelené části krajiny.

Chráněným památkovým územím může být i svébytná krajina, ať už komponovaná, zpravidla s řadou architektonicky cenných staveb, nebo „pouze“ krajina svědčící o formách staletími ověřeného obhospodařování či využívání. Chráněna jsou rovněž místa významných bitev.

Památková péče chrání různou formou historické památky již od 19. století. Až do doby po 2. světové válce však chránila jen jednotlivé stavby. Největším mementem absence plošné památkové ochrany pravděpodobně zůstane rozsáhlá asanace velké části Prahy provedená ke konci 19. století, v rámci které z velké části zanikla malebná židovská čtvrť Josefov a část Starého Města. Památkáři si čím dál více uvědomovali, že památky je třeba chránit včetně jejich okolí, v souvislostech. Sílily proto snahy začít chránit vybraná historická města, v nichž se bez výrazných rušivých zásahů dochovala historická urbanistická struktura i větší počet hodnotných historických budov a městských dominant.  

Vhodná doba nastala paradoxně i v důsledku válečných škod a velkých společenských změn po 2. světové válce. V roce 1950 schválila vláda ČSR program obnovy kulturních památek a mezi nimi i soubor 30 městských památkových rezervací, které měly být v následujícím desetiletí přednostně rekonstruovány. V Královéhradeckém kraji se tehdy jednalo pouze o Nové Město nad Metují a dalším chráněným městem se stal až v roce 1962 Hradec Králové.

Velká většina historických měst však nebyla nadále nijak chráněna, což se postupně negativně projevovalo necitlivými přestavbami a modernizacemi i demolicemi. Některá města ztratila i celé čtvrti nebo dokonce zcela zanikla. Ohrožení nechráněných měst nedostatečnou údržbou i novou, zpravidla panelovou výstavbou, vedlo k tomu, že se od první poloviny 70. let 20. století začal uskutečňovat záměr prohloubit ochranu historických měst. Podle prvního památkového zákona č. 22/1957 Sb., o kulturních památkách, byly totiž chráněny pouze kulturní památky, národní kulturní památky a památkové rezervace. Nové formy ochrany nakonec přinesl památkový zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, který zavedl pojem památková zóna k ochraně měst, vesnic a hodnotných částí kulturní krajiny.

V Královéhradeckém kraji máme 42 plošně chráněných urbanistických celků, z toho 24 měst (4 městské památkové rezervace a 20 městských památkových zón) a 16 vesnic (přesněji 2 vesnické památkové rezervace a 14 vesnických památkových zón). K nim dále patří jako specifická památková rezervace komponovaný areál v Kuksu a krajinná památková zóna území bojiště bitvy u Hradce Králové. I v evropském kontextu je tento způsob ochrany a rozsah uceleně dochovaného dědictví jedinečný.

Památkáři usilují o to, aby byl zachován celkový obraz těchto území, měřítka jejich zástavby a také jejich historický charakter. Důraz proto kladou na uchování urbanistické struktury i památkových hodnot zástavby. Cílem památkové péče je chránit architektonické a urbanistické hodnoty historických měst, jejich jedinečnost, napravovat škody z předešlých období a kultivovat jejich vzhled. Používání tradičně řešených oken a dveří či obnovy historických fasád osvědčenými postupy namísto užití současných unifikovaných postupů podporují tradiční řemesla a zachování dovedností našich řemeslníků, předaných jejich předchůdci. Do ulic a náměstí se vrací kamenná dlažba. Památkáři pomáhají městům zvolit správné materiály, vzory a formát dlažeb tak, aby byla zachována nebo obnovena místní tradice a svébytný charakter. V krajině jsou kromě kulturních památek a dalších architektonicky cenných a historicky významných staveb chráněny i ostatní součásti krajinné struktury, jako jsou aleje, rybníky, doklady hospodaření a četné drobné památky, které dohromady utvářejí harmonické prostředí.

Památková území jsou bohatstvím, na které můžeme být právem pyšní, protože moderní památková péče i v celosvětovém měřítku podporuje ochranu celků – a tím i srozumitelnost historického stavebního dědictví.

Památkový zákon „zná“ jen památkové rezervace a památkové zóny – přívlastky městská, vesnická, krajinná, archeologická, technická atd. jim přidáváme jen z praktických důvodů, a to podle charakteru zástavby, ne podle právního statusu sídla.

Města, vesnice či území památkovou rezervací prohlašuje vláda ČR, prohlášení památkovou zónou má v kompetenci ministerstvo kultury, rozhodnutí o ochranném pásmu vydává úřad obce s rozšířenou působností. Pracovníci Národního památkového ústavu však na nich spolupracují.

Památkové rezervace

Památkové rezervace jsou nejcennější uceleně dochovaná území s řadou kulturních památek, která u nás můžeme najít. Mají nenarušenou urbanistickou strukturu, tedy kompaktní historický půdorys a zástavbu v původních objemech a tvarech včetně dochovaných fasád většiny historických staveb. Důležitou součástí jsou jejich veřejná prostranství a výtvarné doplňky, zachované historické zahrady a parky, drobná architektura, inventář apod.

V rezervacích památkáři dbají zejména na zachování historického půdorysu sídla, tj. parcelace a uliční sítě, a na prostorovou a hmotovou skladbu zástavby. Sledují tedy i udržení výškové hladiny, uchování architektonických dominant a střešní krajiny. Status památkové rezervace chrání kvalitní historickou architekturu, ale i podobu související (a třeba méně zdobné) zástavby. Rezervace je chráněna jako celek, tedy včetně podzemních prostor, a schválení proto podléhají i úpravy povrchů nebo vegetace. Velmi důležité je sledovat zachování panoramatu s hlavními dominantami.

Městské památkové rezervace

Jsou to nejčastěji historická jádra středověkého původu (např. Jičín nebo Nové Město nad Metují), ovšem mohou se jimi stát i významné stavby z 19. století nebo z první poloviny 20. století. Další města jsou chráněna jako zástupci specifických a funkčně vyhraněných celků – např. bastionová pevnost Josefov.

Vesnické památkové rezervace

Pro vesnická sídla je charakteristické drobnější měřítko a sepětí s místním přírodním prostředím, které ovlivnilo použité stavební materiály a často i podobu zástavby či její architektonické detaily. Na území České republiky se prolínají nejrůznější stavební tradice, a proto se i dochované uceleně chráněné vesnice až pozoruhodně liší. Vykreslují obraz typologické, konstrukční, uměleckořemeslné i kulturní bohatosti – od mohutných patrových roubených a polohrázděných domů na západě a severu Čech přes zděné dvorce jihočeského selského baroka po hliněné domy jižní Moravy. Jiné regiony byly charakteristické skromnějšími roubenkami – například Valašsko, hospodářsky méně bohaté části středních Čech nebo Podkrkonoší.

památkové zóny

Památkové zóny mívají většinou dobře dochovaný půdorys a obvykle i hmotovou skladbu zástavby, ovšem jejich architektonický obraz nemusí být tak ucelený, jako je tomu v rezervacích. Stojí v nich totiž méně kulturních památek a některé části zóny mohly být v minulosti narušeny nějakým rozsáhlejším zásahem. Zahrnutí takových částí do území památkové zóny však umožňuje podílet se na jejich regeneraci.

Městské památkové zóny

Převažují v nich městská jádra středověkého původu, i když časová a funkčně typologická škála městských útvarů není ničím omezena. Mezi památkovými zónami jsou zastoupena jak renesanční horní města (Trutnov, Vrchlabí, Žacléř), tak města barokní a klasicistní (Broumov, Železnice) nebo urbánní celky spojené v minulosti s rozvojem určitého města v souvislosti s průmyslovou výrobou a výstavbou nájemních bytů. Mezi městskými památkovými zónami nechybějí ani novodobé obytné a vilové čtvrti z 20. století (Hradec Králové) či dělnické kolonie nebo výrobní a zpracovatelská předměstí.

Vesnické památkové zóny

Mezi vesnickými památkovými zónami a vesnickými památkovými rezervacemi je někdy na první dojem menší rozdíl než v případě měst; koncentrace architektonicky a konstrukčně cenných staveb a hodnot v nich může být téměř stejná. Mezi vesnickými památkovými zónami tak najdeme mimořádně hodnotné vesnice – a platí to i obráceně. Rovněž tato památková území dokládají bohatost stavebních a typologických forem venkovské zástavby a svědčí o péči mnoha vlastníků využívajících autenticky dochované objekty, které v mnoha regionech nenávratně zmizely...

Krajinné památkové zóny

Jsou to území chráněná přednostně pro kulturní hodnoty krajiny. Nemusejí nezbytně mít výjimečnou přírodní nebo ekologickou kvalitu, i když většinou se zde ochrana kulturního a přírodního dědictví prolíná a doplňuje. Harmonické části krajiny, v nichž se výrazně uplatňuje vegetační složka, mají svůj kulturně-historický základ a často i zajímavý konkrétní příběh – ať jsou to architektonicky komponované krajiny s cestami a alejemi a souvisejícími stavbami, významná poutní místa, kulturní krajina kolem vesnic, dokládající vývoj zemědělského hospodaření včetně rybničních soustav, oblasti s pozůstatky hornické činnosti či krajiny memoriální, jež jsou připomínkou významných bitev (bojiště u Hradce Králové). Krajinné památkové zóny ilustrují typické rysy české, moravské a slezské kulturní krajiny a Česká republika má v jejich ochraně velký potenciál. Zastoupení řady dalších typů, jimiž jsou například rybníkářské, chmelařské nebo viniční kulturní krajiny, strukturálně výrazné doklady členění polí a podobně, však zatím chybí.

OCHRANNá PÁSMa

Ochranné pásmo slouží k ochraně vnějšího obrazu památkové rezervace či zóny nebo jednotlivé kulturní památky, pro zajištění urbanistické a architektonické kvality jejich bezprostředního okolí nebo i pro uchování pohledových vztahů chráněného území k širšímu okolí. Proto památkáři regulují na území ochranného pásma také stavební činnost a další zásahy tak, aby nebyly porušeny nebo ohroženy například panoramatické a dálkové pohledy na chráněné území nebo památku.