Životní příběh neprávem pozapomenutého církevního umělce Jaroslava Pantaleona Majora (1869–1936), rodáka z Chotče na Jičínsku, je v pravdě neuvěřitelný. Od svých sedmi let byl sirotkem. Pro nedostatek financí musel opustit studium na jičínské reálce. Jeho touha po vzdělání na poli uměleckém ho nakonec přivedla do řádu beuronských benediktinů, kteří od roku 1880, kdy je německý kancléř Bismarck vyhnal z mateřského kláštera v jihoněmeckém Beuronu, působili v pražském Emauzském klášteře Na Slovanech. A zde se začíná jeho kariéra na poli církevního umění, na němž se záhy etabluje jako úspěšný malíř a vynikající restaurátor starých fresek.

Beuronská umělecká škola je velmi zajímavý, leč laické veřejnosti málo známý fenomén. Zakladatel této historizující školy církevního umění, páter Peter Desiderius Lenz, byl doslova fascinován číselnými poměry a geometrickými konstrukcemi, které nacházel zejména v antickém, byzantském a egyptském umění a jež se pozoruhodně objevovaly i v přírodě. S pomocí této estetické geometrie, svaté míry a číselných proporcí starých Egypťanů sestavil Lenz kánon k umělecké kresbě a malbě, s jehož pomocí doufal vytvořit jakési svaté umění. Veškerá díla musela být přísně anonymní. Umělec byl pouhým nástrojem, pod dílo se nesměl podepsat, ani do obrazu vtisknout cokoliv osobního. Stejně tak musela být všechna díla maximálně dokonalá a nerozeznatelná, proto podléhala přísnému matematickému řádu, který lidstvu prostřednictvím přírody daroval sám Bůh. Beuronské umění, představující pojítko mezi uměním „starým“ a moderním uměním začínajícím secesí, nalezlo překvapivě silnou odezvu a významně ovlivnilo např. malíře Alfonse Muchu nebo architekta Jože Plečnika.

Od konce 19. století až do období první světové války vyzdobil Jaroslav Pantaleon Major nejméně 43 chrámů a kaplí v Čechách, na Moravě a částečně též v Prusku a Itálii. První světová válka a doba poválečná potom zcela změnila Majorovi život. Po propuštění z armády nastává zcela záhadná epizoda, kdy Major odjíždí do Paříže realizovat jakýsi patent, o němž se doposud nepodařilo nic zjistit. Tato jeho soukromá aktivita nebyla schválena představenými řádu, a jelikož na výzvy k okamžitému návratu do kláštera nereagoval, byly mu po jeho 34 letech řeholního života zrušeny věčné sliby. Major tak následně založil vlastní Atelier církevního umění a díky dřívějším kontaktům a mimořádnému uměleckému nadání v této oblasti úspěšně pokračoval. Asi nejznámějším a nejrozsáhlejším dílem J. P. Majora je výzdoba kostela Panny Marie Růžencové v Českých Budějovicích, ale jeho stopy můžeme nalézt i v našem regionu.