Podolský most se nachází v místech, kde původně stával řetězový most, který v letech 1847–1848 postavila firma proslulého voraře a stavitele jezů Vojtěcha Lanny. Oba mosty stály vedle sebe 18 let do roku 1960, kdy údolí Podolska zmizelo pod hladinou Orlické přehrady. Díky tomu, že byl starší řetězový most v roce 1959 prohlášen kulturní památkou, nedošlo k jeho zatopení, ale byl rozebrán a přemístěn na řeku Lužnici, k obci Stádlec. Most je dnes nazýván Stádlecký most a je jedním z nejstarších dochovaných řetězových mostů ve střední Evropě. V roce 1989 byl Stádlecký most prohlášen národní kulturní památkou.

Projekt nového Podolského mostu připravovali v letech 1935 – 1938 V. Janák, J. Brebera a I. Pacholík. Již ve fázi projektové přípravy byl projekt oceněn na architektonické výstavě v Paříži, kde v roce 1937 získal Zlatou medaili a název „Le beau pont de l´Europe“ tj. „Krásný most Evropy“. Další ocenění projekt získal v roce 1939 na mezinárodní výstavě v belgickém Lutychu.

Železobetonový most postavila v letech 1939 – 1942 firma Ing. B. Hlavy z Prahy za 26 miliónů korun. Most je dlouhý 510 m, široký 8,5 m, vozovka se nachází 55–65m nad hladinou Orlické přehrady. Pro svou vznosnost a lehkost je most někdy přezdívaný „Brána do nebe“. Podolský silniční most se stal nedílnou součástí vltavského údolí a technickou zajímavostí kraje Písecka. Z podnětu Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích byl most 1. června 2023 v rámci tzv. pozdních zápisů Ministerstvem kultury prohlášen za kulturní památku.

Ačkoli historizující pojetí vily působí v první polovině 20. století možná anachronicky, je nutné si uvědomit, že v německy hovořícím kulturním prostředí stavebníka to byla špička dobového vkusu. Exteriér vily je relativně skromný a umírněný, reprezentativní část přízemí vůči němu kontrastuje svou bohatou interiérovou výzdobou. Vila se dochovala v téměř autentickém stavu, včetně dispozičního řešení a původních konstrukcí a detailů jako jsou dochované interiérové prvky např. dřevěná obložení v předsíni, hale a chodbě, štukově zdobené stropy a horní partie stěn salonu, schodiště, okenní výklenek v hale s vestavěnými knihovnami, krb se zdobenou mříží apod. V domě jsou zachovaná původní dřevěná špaletová okna a interiérové dveře včetně rámů a kování, některé keramické obklady, dlažby a část podlah.

Dalším neopominutelným aspektem hodnoty Kendeho vily je pohnutý osud jejích židovských vlastníků za 2. světové války. Temnou etapou v dějinách vily nesporně bylo její užívání německou Sicherheitsdienst během 2. světové války, z tohoto období se v suterénu vily dokonce zachovaly dvě vězeňské cely s původními dveřmi se špehýrkou.

Kendeho vila je jednou z mála staveb na území města České Budějovice, u které ještě nedošlo k zásadním stavebním úpravám poškozujícím její architektonickou hodnotu. Některé vily již prošly radikální modernizací, která pozměnila jejich architektonický výraz, např. zateplení, nástavba podkroví, výměna oken, změna barevnosti fasády apod.

Hmota, vnější jednoduchý vzhled, dispozice i převážná většina hlavních stavebních konstrukcí se dochovala v původní podobě, z doby výstavby, bez výraznějších moderních zásahů a nevhodných úprav. V budově se dochovaly historické konstrukce a prvky, jako valené klenby s výsečemi, valené a segmentové klenby, trámové stropy, stropy se štukovým zrcadlem a výplně otvorů včetně uměleckořemeslného provedení dřevěné pavlače, která je vynesena kamenným okoseným pilířem.

Areál fary je důležitým prvkem urbanistického uspořádání vsi a společně s blízkým barokním poutním areálem kostela sv. Ducha s Loretánskou kaplí tvoří duchovní jádro osídlení.

V roce 2020 byl Národním památkovým ústavem v Českých Budějovicích proveden plošný průzkum dochovaných far na území Jihočeského kraje. Fara v Římově byla na základě plošného průzkumu vytipovaná jako hodnotná a cenná stavba a byla doporučena k prohlášení za kulturní památku.

Sledovat lze fáze výstavby z 18. století s pozdějšími úpravami v průběhu 19. století. Dokládá to dochovaná dispozice včetně klenuté zadní partie původního hospodářského zázemí, dále vnitřní konstrukce a detaily (plackové klenby, valená klenba, fabiónový strop, prkenná podlaha, kamenný portál s původními plechovými vraty).

Dům svou hmotou a zejména umírněně zdobenou fasádou vhodně doplňuje prostředí renesančního města a svými dochovanými hodnotami je nedílnou součástí historické podstaty města a městské památkové rezervace Slavonice.

Vzhled domu výrazně ovlivnila soudobá holandská architektura. Holandsko bylo v tuto dobu nejpokrokovějším a určujícím centrem vývoje architektury v Evropě. Poměrně rané převzetí tohoto vzoru svědčí o rozhledu a architektonické úrovni významného českobudějovického stavitele Františka Petráše. Petráš byl schopen reagovat na aktuální architektonický vývoj z hlediska stylu a zároveň uplatňovat ve svých stavbách i pokrokové stavební technologie. Obě tyto přednosti jsou skloubeny ve stavbě jeho vlastní vily v Dukelské ulici. Uplatnění železobetonového skeletu a použití betonové skořepiny na střechu je velice progresivní záležitostí. Stavba má i výtvarné kvality. Podoba domu svou formou odráží soudobý směr - expresionismus. V neposlední řadě památkovou hodnotu stavby naplňuje vysoká míra autenticity celého objektu, včetně dochování jednotlivých prvků.

Hospodářský objekt a keramický plot zahrady jsou pojednány v podobě materiálu a prvků, které se objevují na vile, což svědčí o jednotném konceptu celého souboru. Dalším aspektem památkové hodnoty je význam osoby stavebníka Františka Petráše, který byl významným stavitelem a architektem v jižních Čechách.