Výročí 110 let výpravy knížete Auersperga ze Slatiňan do Súdánu
„Hic sunt leones.“, tedy „Zde jsou lvi.“ Takové bývá označení na historických mapách pro místa, která nebyla poznána, kam noha lidí tehdy známého světa nevkročila. Mezi ty známější, ale přesto tajuplné části světa patřily před více než sto lety Egypt a Núbie, kdysi mocné říše, které po sobě zanechaly velké množství památek, které jsou dodnes velkým turistickým lákadlem.
Ze Slatiňan do země lvů
O cestování Auerspergů, bývalých majitelů zámku Slatiňany, se v posledních letech při archivním průzkumu objevuje velké množství informací a fotografií. Poznávání světa a přitažlivost dalekých zemí Auerspergům rozhodně nebyly cizí, ale možnosti cestování jen o pár generací zpět se dnes zdají být jak příběhy z románů. Místem začátku dlouhých cest z Evropy za moře býval tradičně Terst, a nebo Benátky na břehu Jaderského moře. Necelá týdenní plavba lodí byla jistě sama o sobě nezapomenutelným zážitkem, natož pak přistát v jiném světě - v Alexandrii, vstupní bráně do Afriky.
Zámecká knihovna ve Slatiňanech uchovává množství cestopisů a jeden z nich se věnuje právě africkému Egyptu a Súdánu. Nese název Auf der Flucht (Na útěku) a napsal ji v roce 1895 generální inspektor Anglo-egyptského Súdánu – svobodný pán Rudolf Slatin Paša (1857-1932), jehož předci pocházeli z Heřmanova Městce. Fascinace cizím krajem byla pro mladého prince Vincenta z Auerspergu (1880-1919) při četbě této knihy jistě obrovská, neboť se stal z rodiny prvním, kdo do Afriky pronikl. V jeho cestovním pasu totiž nalezneme vízum ze dne 26. ledna 1906 do Egypta. A do Afriky se vrátil ještě minimálně třikrát. Princův otec František Josef kníže Auersperg (1856-1938) si pobyt svého tehdy šestadvacetiletého syna náležitě nechal dokumentovat, a to jak dopisy od syna, tak zprávou zmíněného Paši. V archivu se tato zpráva o pobytu prince dochovala a dozvíme se z ní, že „bylo samozřejmé zajistit příjemnou a úspěšnou cestu, což by jistě každý pro svého krajana učinil“. Z dopisu také víme, že princova cesta končila ve městě ar-Rank na Bílém Nilu v Jižním Súdánu a že k cestování využil druhou nejdelší řeku světa - Nil, po němž se plavil parníkem ve společnosti hraběte Thuna. Výprava evidentně splnila svůj účel, neboť nám zpráva říká, že „cestu řádně využili a dobře lovili“. Zpráva poté končí slovy, že v Chartúmu pobyde jen několik dní a vydá se domů, „takže od obdržení tohoto dopisu k příjezdu syna uběhne jen krátký čas.“
O afrických loveckých úspěších svědčí fakt, že si ve slatiňanských stájích kníže se synem nechali zřídit dva velké lovecké sály, kde byly sbírky z této i pozdějších cest soustředěny. Stovky trofejí evropské zvěře doplňovaly trofeje zvěře africké, vycpaniny, sloní uši vypnuté na rámech, sloní kly či nohy upravené na stojany deštníků, krokodýlí či antilopí kůže a další. Kromě trofejí zvěře byly v sálech také suvenýry jako například zbraně a štíty domorodců nebo vymoženosti jako biliárový či pingpongový stůl. Kníže si z jedné z výprav přivezl i živé kotě geparda. Většina afrických sbírek byla po II. světové válce odvezena do Náprstkova muzea a Muzea Emila Holuba v Holicích. Další lovecké výpravy do Afriky, kam s princem odjel i jeho otec, se uskutečnily v letech 1910 a 1912 a byly vedeny Bedřichem Machulkou, českým cestovatelem a obchodníkem. Kníže František Josef z Auerspergu se do Afriky vrátil, aby zřejmě unikl smutku po ztrátě milované ženy Vilemíny (1857-1909).
Jediná nelovecká výprava se uskutečnila na přelomu let 1908 a 1909 a šlo o vpravdě velkolepý rodinný výlet, který trval i s cestou téměř půl roku a zaměřen byl především na poznání památek a cizích kultur. Této velké výpravy se zúčastnil jak kníže Auersperg, tak jeho širší rodina a přátelé. František o přípravách cesty pro další příbuzné, kteří měli dorazit později, referoval manželce v několika dopisech z Chartúmu. O stesku, pocitech a zážitcích kníže své ženě mimo jiné píše: „Vstávání bylo u mnohem hezčího Nilu, než jaký jsem doposud viděl. Především jak byl široký, z několika různých pohledů… Poušť se zlatým pískem, velmi široký horizont… S přicházející tmou jsme se zastavili v Abu Simbel… Zevnějšek obou chrámů ve svitu měsíce, to bylo ve světle nálady něco zcela zvláštního, postrádal jsem Tě při tomto zážitku.“
Důvod, proč Františkova manželka za rodinou přijela později a také se dříve vracela, byl zřejmý – její podlomený zdravotní stav, kterému navíc přitížila smrt milované dcery rok a půl před cestou. Kněžna nakonec několik měsíců po návratu zemřela ve Slatiňanech.
Této rodinné „exkurze“ se kromě knížecího páru zúčastnil i jejich syn Vincenz, synovec Ferdinand Montenuovo, švagr Karel Kinský s manželkou Elisabeth a další. Na programu bylo poznávání památek a měst podél řeky Nil, po níž se plavili parníkem Rameses společnosti Cook&Son.
O ubytování se nám dochovaly jen kusé informace, a to samolepka hotelu Savoy v Káhiře na jednom z lodních cestovních kufrů a fotografie z hotelu Old Cataract v Asuánu, známého z detektivního románu Agathy Christie Smrt na Nilu. Asuánský hotel pro společnost připravil několik zážitkových programů včetně hry kroket, tenisu, přehlídky koní, piknik na ostrově uprostřed Nilu, závod regat, návštěvy tamních tržišť nebo výlety po starověkých památkách. Prokazatelně navštívené destinace byly města Alexandrie a Káhira, pyramidy v Gíze, chrámy v Luxoru, Edfu, Kom Ombo, Philae, ostrov Elefantina či Asuán. Zda dorazila celá výprava až do súdánského Chartúmu zatím není jasné.
Výprava do daleké země, kde „jsou jen lvi“, skončila návratem do Alexandrie, plavbou do Benátek a následnou nutnou zastávkou v nedaleké Lipici. Cestu domů završil pobyt v úzkém rodinném kruhu ve Slatiňanech a Žlebech. Do dnešních dní se na zmíněných zámcích dochovalo mnoho památek na tuto tehdy neuvěřitelnou a dalekou cestu do neznáma. Především jsou to stovky fotografií, alba, několik trofejí a kusů mobiliáře. Další památky jsou dnes uchovávány ve zmíněných muzeích a také ve Státním oblastním archivu v Zámrsku, kde opečovávají série fotografií a především rodinnou korespondenci.
Od této výpravy uplynulo letos již 110 let, ale z fotografií cítíme, že touha po poznání nového a jiného se mezi lidmi nezměnila. Jen je vše mnohem více dostupné, jednodušší a především mnohem rychlejší, a to včetně zážitků, které dnes konzumujeme v míře nezměrné.
Ing. Jaroslav Bušta, kastelán zámku Slatiňany
