Kostel sv. Jiljí, Našiměřice

Kostel sv. Jiljí v jihomoravské obci Našiměřice (okres Znojmo) je mimořádně významná gotická sakrální architektura vystavěná v druhé čtvrtině 14. století s autenticky dochovanými stavebními prvky.

  • kostel sv. Jiljí Našiměřice | © NPÚ

    kostel sv. Jiljí Našiměřice<br>Copyright: NPÚ

Kostel s areálem hřbitova s ohradní zdí a branou je situovaný v jižní části obce. Jedná se o jednolodní orientovanou stavbu s polygonálním odsazeným kněžištěm, obdélnou sakristií a mohutnou hranolovou věží předsazenou v ose západního průčelí kostela. Stavba věže byla pravděpodobně dokončena až po polovině 14. století. Během 16. století došlo k úpravě koruny věže a vyzdění čtyřbokého střešního jehlanu. Další významné stavební úpravy provedené roku 1730 zahrnovaly zvýšení podlahy vlastního kostela, znovu vystavění sakristie, úpravu oken kostela a kněžiště a kvůli přístupu na zvonici rovněž zbudování točitého schodiště mezi severní stranou věže a lodí. Další opravy bezprostředně souvisely s požárem kostela v roce 1893. Mezi lety 2012 - 2013 proběhla celková rekonstrukce kostela - lodi, kněžiště a sakristie s výjimkou hranolové kostelní věže.

Stav památky lze označit za zčásti havarijní a její kulturně historické hodnoty za ohrožené. Tato zjištění se týkají především situace ochozu věže, kde lze identifikovat nejzávažnější stavebně-technické defekty. Cihelná konstrukce vrcholu věže (hrot tvoří převýšený zděný jehla) není dostatečně chráněná omítkovým pláštěm, což má za následek trvalé zatékání do subtilní konstrukce spojené s rozpadem středověkého zdicího materiálu. Hrozí akutní ohrožení stability hrotu věže a destrukce. Rovněž vegetace uchycená na cihelné dlažbě ochozu věže, dlažbu narušuje a přispívá ke zvýšené vlhkosti konstrukcí vrcholu věže. Zhoršení vlhkostních poměrů vrcholu věže vlivem zátěže z ochozu je způsobeno též hromaděním materiálu z odpadlé omítky hrotu. Nejde však jen o penetraci vody skrze dlažbu. Absence funkční ochrany cimbuří věže (stínek a parapetu) je způsobena prakticky úplnou destrukcí jejich omítek, čímž se zátěž vodou ještě umocňuje. Klopené stříšky stínek mají dnes otevřenou strukturu cihel, jíž do konstrukce přímo zatéká. Stínky cimbuří jsou opatřeny krytím keramickými hřebenáči (místy chybějí), vzhledem k absenci jakéhokoli okapního přesahu však nemohou plnit ochrannou funkci. Tyto faktory vedou k enormní zátěži vrcholu věže – jehlanového hrotu i ochozu – srážkovou vodou a zejména při mrazových cyklech dochází k destrukci oslabeného omítkového pláště i cihel zděné konstrukce. Jako zcela nedostatečnou lze označit ochrannou – izolační funkci cihelné dlažby s otevřenými spárami, přičemž takto není prakticky vůbec odváděna voda do chrličů v rozích ochozu. Tento jinak účinný způsob odvádění srážkové vody tak není funkční a veškerá voda vsakuje do (převážně) kamenného zdiva hranolu věže v úrovni zvonové stolice.

Projevem enormní zátěže zděných konstrukcí vrcholu věže je pásmo (převážně) mrazovými cykly zcela destruovaných omítek, jež začíná přibližně v úrovni parapetu zvukových otvorů věže v prostoru zvonové stolice. Zvláště ohroženo je cimbuří ochozu (včetně mírně vysazených vynášecích klenbiček ochozu), neboť zde jde, stejně jako v případě jehlanovitého hrotu, o cihelnou konstrukci těmito negativními vlivy více ohroženou. Dlouhodobá absence údržby je zřejmá i ve zvukových otvorech, kde jsou nejen zásadně narušené (nechráněné) cihelné parapety, hloubkové je korodován, a to ve všech případech, i pískovcový sloupek zvukového otvoru. Navzdory předchozím opatřením se na presbytáři (jižní stěně) objevují opět závažné trhliny, stejně jako na části opěrných pilířů. V havarijním stavu je brána areálu, zejména oblouk a ostění, hrozí její zřícení. V části ohradní zdi (západně od brány) se zdivo rozvolnilo, vypadlo a takto vznikla rozsáhlá kaverna.