Smuteční síně a krematoria. Architektura 20.století

Smuteční síně a krematoria představují specifickou oblast architektury, v níž se prolínají architektonické, umělecké, krajinářské i ideové aspekty. V jednotlivých kapitolách sledujeme jejich vývoj od prvních krematorií meziválečné éry, přes období nástupu socialismu až po smuteční síně budované v rámci normalizace. V meziválečném období byla krematoria chápána jako civilizační a kulturní symbol moderní společnosti, v socialistické éře pak nahradila sakrální objekty, které ideologicky nevyhovovaly. Navzdory ideologickým zásahům a snaze o typizaci provozního uspořádání si většina staveb uchovala mimořádnou výtvarnou kvalitu a schopnost zprostředkovat důstojný a kontemplativní prostor pro poslední rozloučení.

Metodologicky texty vycházejí z archivního a terénního výzkumu, provedeného pracovníky Národního památkového ústavu, Metodického centra moderní architektury, v letech 2021–2025, a ze tří dílčích publikovaných studií. Klíčovým kritériem výběru jednotlivých staveb nebyla statistická reprezentativnost, nýbrž památková hodnota, míra dochování, architektonická kvalita a zapojení výtvarného umění. Zahrnuty jsou výhradně stavby na území České republiky, avšak se zohledněním původně československých, evropských i světových souvislostí, které významně ovlivnily vývoj tohoto fenoménu.

Jednotlivé kapitoly i katalog staveb sledují vývoj funerální architektury v širším kulturním, náboženském a myšlenkovém kontextu. Zvláštní pozornost je věnována meziválečné architektuře, reprezentované mimo jiné díly Pavla Janáka, Bohuslava Fuchse, Ernsta Wiesnera či Aloise Mezery, a následně výstavbě smutečních síní v socialistickém Československu, které představovaly prostor svobodnější autorské tvorby s volnějším dohledem autoritářského režimu.

Po společenských změnách roku 1989 již nejsou sledovány stavby nových smutečních síní, autoři se však zaměřují na péči a proměny těch stávajících – část z nich získala sakrální funkci, jiné prošly přestavbami, v ojedinělých případech došlo k demolicím. Tyto procesy odhalují ambivalentní přístup k architektuře druhé poloviny 20. století, jejíž hodnota je často zpochybňována kromě ideologického náhledu ekonomickými a provozními argumenty. Smuteční síně se přitom vyznačují mimořádnou komplexností, v níž se prolíná architektura, umění a krajinářská kompozice, a jejich ochrana je z památkového hlediska stále nedostatečná.

Publikace zasazuje českou funerální architekturu do mezinárodního kontextu, sleduje především vlivy severské a japonské architektury a jejich důraz na propojení prostoru, světla a přírody. Z památkového hlediska upozorňuje na nutnost chápat stavby krematorií a smutečních síní jako komplexní umělecká díla (Gesamtkunstwerk), v nichž architektura, výtvarné umění a krajina tvoří nedílný celek.