Cenu Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro s podtitulem Společenské ocenění příkladů dobré praxe vyhlašuje Národní památkový ústav letos čtvrtým rokem. Odborná komise doporučila za Liberecký kraj dvě nominace, a to záchranu výtopny v železniční stanici Kořenov a objev pozůstatků středověkého kostela sv. Alžběty v Jilemnici.

Smyslem ceny Patrimonium pro futuro je upozornit na pozitivní příklady a příběhy v oblasti památkové péče. Jejím cílem je zhodnotit, co se podařilo, a ocenit všechny, kteří se o to přičinili. V každém kraji vybrala komise odborníků dvě nejzajímavější akce dokončené v roce 2016 a ty získávají nominaci do celostátního kola.

Komise vybrala z návrhů záchranu a dokončenou obnovu výtopny v železniční zastávce Kořenov, která je součástí ojedinělé kulturní památky Ozubnicové trati Tanvald – Kořenov, realizovanou Železniční společností Tanvald s.r.o. a unikátní nález reliktů gotického kostela sv. Alžběty v areálu zámku v Jilemnici, na němž má nejvýznamnější podíl archeolog Muzea Českého ráje Jan Prostředník.

Záchrana výtopny v železniční stanici Kořenov

Kořenovská výtopna je součástí technického zázemí ozubnicové železniční tratě z Tanvaldu do Kořenova a dále do Hirschbergu v Dolním Slezsku (dnes Jelenia Góra). Horská trať je unikátní náročnými sklonovými poměry, množstvím tunelů a umělých staveb. Mimořádně náročné sklonové poměry vedly k použití systému Abtovy ozubnice. Trať je dnes jedinou ozubnicovou v České republice, byť běžný provoz je již adhezní. Ozubnice je využívána při nostalgických jízdách, kdy jsou vlaky vedeny dvěma památkově chráněnými lokomotivami rakouské výroby z roku 1961.

Budova výtopny byla postavena v roce 1903. Jedná se o přízemní objekt z kvádrového žulového zdiva, postavený na segmentovém půdorysu. Před objektem je umístěna lokomotivní točna, ze které vedou čtyři koleje vstupující do výtopny dvěma vjezdy.

Svému účelu výtopna sloužila do roku 1987, kdy se pod tíhou sněhu zřítila střecha. Od té doby objekt nebyl využíván a chátral. Střešní konstrukce a vjezdová vrata s překlady chyběly, montážní jámy, podlaha a koruna zdiva zarůstaly náletovou vegetací. Výtopna se nacházela na seznamu ohrožených památek. Před započetím celkové obnovy byla za použití příspěvku z havarijního programu Ministerstva kultury ČR sanována koruna zdiva.

Objekt výtopny byl obnoven na základě původních plánů a výkresů. Při architektonickém návrhu byla respektována historická hodnota budovy a byl brán ohled na původní a nové využití objektu. Stávající kamenné zdivo bylo využito pro osazení nové střechy.

Celková obnova, financovaná z grantu z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci projektu „Zubačka – unikátní živé kulturní dědictví Jizerských hor a Krkonoš“, proběhla mezi srpnem 2015 a červencem 2016 na základě projektu Ing. arch. Ivana Lejčara z roku 2009. Stavební práce realizovala firma Brex Liberec.

Po opravě kolejové točny bude výtopna sloužit pro remizování historických kolejových vozidel Železniční společnosti Tanvald. Čtyři z těchto vozidel – dvě motorové ozubnicové lokomotivy a dva motorové vozy – jsou navíc chráněny jako movité kulturní památky. V současné době jsou odstaveny v nevyhovujících podmínkách pod širým nebem v žst. Tanvald.

Obnovu výtopny je třeba z pohledu památkové péče hodnotit jako jednoznačně pozitivní krok, který přinesl faktickou záchranu zanikajícího objektu. Podstatná je také skutečnost, že v něm budou deponována rovněž památkově chráněná historická vozidla. Koncepce obnovy vychází z poznání historické podoby, byť za použití konstrukčních metod soudobého stavitelství (konstrukce krovu). Vzhledem k tomu, že původní střešní konstrukce se nedochovala a vnější vzhled objektu se vrací k historickému stavu, představuje tak jeden z možných přístupů k obnově určité části našeho kulturního dědictví.

Nález reliktů gotického kostela sv. Alžběty v Jilemnici

Archeologickým výzkumem v areálu zámku v Jilemnici na st.p.č. 59 k.ú. Jilemnice došlo v základových partiích zahradního domku a v ploše zámeckého parku k odhalení reliktů kostela sv. Alžběty, jehož existence vyplývá z archivních pramenů, avšak jeho přesné umístění a podoba byla uspokojivě potvrzena teprve až provedeným archeologickým výzkumem.

Existenci kostela sv. Alžběty v areálu jilemnického zámku připomínají archivní materiály z průběhu 17. století coby pohřební kapli tehdejších majitelů panství – šlechtického rodu Valdštejnů a Harantů z Polžic a Bezdružic. Podoba kostela byla doposud známa jen z několika málo dobových vyobrazení, mezi jinými např. z tzv. Grauparovy mapy z roku 1765, z několika městských vedut či z dřevořezby z poloviny 18. století umístěné v expozici Krkonošského muzea v Jilemnici. Přesná lokalizace a půdorysná podoba kostela nebyla až do nedávné doby jednoznačně poznána.

V rámci archeologického výzkumu se prvotním nálezem stalo kamenné ostění sanktuária presbytáře původního kostela situované dnes v interiéru zahradního domku na st.p.č. 59 v areálu jilemnického zámku, přičemž dále byla archeologickým výzkumem prokázána existence 12m dlouhé zdi o mocnosti 1,5m, která je prokazatelně pozůstatkem severní kostelní lodi. Nedestruktivními metodami archeologického výzkumu byla následně prokázána existence půdorysného uspořádání kostela, jehož základové zdivo leží dnes pod současným terénem zámeckého parku. Celkově se jednalo o jednolodní stavbu s protáhlým pravoúhlým závěrem na celkovém půdorysu 25 x 13 m.

Vně stavby byla dále objevena deponie lidských ostatků, jež byla do země uložena nejspíše po požáru v roce 1788. Jedná se pravděpodobně o zbytky původní barokní kostnice instalované v interiéru pohřební kaple v době jejího fungování coby kaple pohřební. Nalezeny byly i dva kompletní hroby za východní zdí presbytáře, což dokládá existenci hřbitova v areálu původního kostela.

Na základě nálezového kontextu spolu s komparací archivních materiálů došlo k jednoznačné interpretaci stavby jako kostela sv. Alžběty – gotické stavby datované do 2. poloviny 13. až přelomu 14. století. Jedná se o nejstarší doloženou zděnou stavbu v Jilemnici, která sloužila jako pohřební kaple majitelů jilemnického panství minimálně od 16. století, obklopena pohřebními místy obyvatel středověkého města. Stavba zanikla požárem v roce 1788 a následně nebyla již nikdy obnovena.