ÚOP v Liberci

územní odborné pracoviště Národního památkového ústavu


Historická zeleň

Zahrady a parky, tedy památky zahradního umění, které obklopují mnohá zámecká sídla nebo zkrášlují historická města, byly ještě v 19. století považovány za vrcholná umělecká díla. Tyto architektonické a vegetační kompozice vznikaly v souladu s estetickými názory, životním stylem, filozofickými postoji a zahradní kulturou své doby.

Ty nejhodnotnější zahrady a parky jsou chráněny jako kulturní památky, jiné sice chráněny nejsou, ale přesto mohou být významným dokladem historického a společenského vývoje, životního stylu a zahradní kultury minulosti.

Na rozdíl od staveb či obrazů jsou památky zahradního umění z podstaty proměnlivé – rostliny a další přírodní složky mění podobu jednak v průběhu sezony v závislosti na ročním období, jednak se díky růstu vyvíjejí i v dlouhodobém časovém horizontu. Živé, vyvíjející se a zanikající organismy, které tvoří podstatnou část jejich struktury, je třeba neustále obměňovat.

Specifická pravidla pro údržbu, konzervaci, restaurování a restituci památek zahradního umění stanoví tzv. Florentská charta, kterou ICOMOS potvrdil v roce 1981. Tato mezinárodní úmluva řadí historické zahrady a parky k památkám a navazuje na předchozí tzv. Benátskou chartu z roku 1964, jež se týkala zachování a restaurování památek a sídel obecně.