Továrnická rodina Brass působila v 19. století na severní Moravě v Zábřebu, proslavila se především barvením textilu tzv. tureckou červení. V roce 1872 založila pobočný závod v Dolním Podluží, který řídil Gustav Brass. Tomu se s manželkou Bertou Richterovou narodily dvě dcery a syn Paul, který ovšem 27. dubna 1893 zemřel. Pro něj byla jako místo posledního odpočinku postavena rodinná hrobka.

Autorem návrhu byl známý vídeňský architekt Viktor Luntz, který byl také autorem významných vídeňských staveb, např. kostela sv. Františka z Assisi (1902-1914), paláce na Reisenstrasse 48 (1881) či minoritského kostela (1903-1909). Dle dostupných informací je stavba hrobky rodiny Brass jedinou realizací tohoto architekta v Čechách.

O posouzení plánů a o povolení stavby požádal Gustav Brass 17. července 1893, již druhý den se konala stavební komise přímo na komunálním hřbitově na místě budoucí stavby. Provedení stavby bylo svěřeno stavebnímu mistru Rudolfu Seidelovi z Varnsdorfu. Kolaudace stavby proběhla 25. června 1894, stavba byla posouzena stavebním úředníkem Ignatzem Krombholzem a po stránce sanitární obvodním lékařem Josefem Kouckým. Povolení k užívání rodinné hrobky bylo vydáno 26. června 1894.

Neogotická hrobka rodiny Brass se nachází ve středu západní strany hřbitova v Dolním Podluží. Díky svažitému terénu je postavena na vyrovnávací terase, na kterou stoupá šesti kamennými stupni přímé schodiště. Obvodové stěny terasy jsou vyzděny z kamenného zdiva, dlažba je tvořena čtvercovými kamennými deskami. Z východní strany k terase stoupá jednoramenné kamenné schodiště.

Obdélná, takřka čtvercová, budova hrobky je postavena z kamenných kvádrů, klenba je cihelná. Nároží jsou zpevněna opěráky. Stěny jsou ukončeny masivní profilovanou korunní římsou, zdobenou palmetovými listy. Plocha mezi kordonovou a korunní římsou je, kromě západní strany, zdobena čtyřlisty v jejichž středu je rozvitý květ. V tympanonu nad vstupním otvorem je v reliéfu provedený nápis: „RUHESTÄTTE DER FAMILIE G. BRASS“, pod nápisem je datace 1893.

Interiér je přístupný po krátkém schodišti. Po obvodu stěn jsou vždy tři slepé arkády nesené černými mramorovými sloupky. Ve středních arkádách jsou na jižní a severní straně okenní otvory, na západní straně byl umístěn oltář, z něhož se dochoval kamenný podstavec. Prostor je zaklenut klášterní klenbou vyzděnou z omítaného cihelného zdiva. Ve svorníku je otvor, do něhož je zavěšen železný kovaný lustr. Areál hrobky vymezuje nízká kamenná zeď, která na jižní a severní straně přímo navazuje na ohradní zeď hřbitova.      

Stavba je v relativně dobrém stavebnětechnickém stavu. Zdivo je staticky nenarušené, exteriér je drobně poškozen náletovou zelení. Některé menší architektonické prvky (fiály, zakončení štítů, apod.) chybí. Výplně okenních otvorů se nedochovaly. V interiéru jsou omítky klenby poškozeny zatékáním, některé mramorové sloupky podpírající arkády jsou poničeny. Pamětní desky se jmény pohřbených chybí.

Podnětem na návrh prohlášení hrobky rodiny Brass za kulturní památku je mimořádně kvalitní provedení stavby v čistém neogotickém slohu. Preciznost stavby z kvalitního materiálu dokládá úroveň podnikatelů působících ve Šluknovském výběžku na konci 19. století. Volba prestižního vídeňského architekta Viktora Luntze jako autora architektonického návrhu naznačuje, že dnešní periferie republiky byla na přelomu 19. a 20. století oblastí, která byla schopna vnímat aktuální vývoj evropské architektury a důležité stavby zadávat významným evropským architektům. Zatímco Gustav Brass se obrátil na vídeňskou školu, továrník Karl Dittrich z nedaleké Krásné Lípy volil při stavbě rodinné hrobky osobou Julia Carla Raschdorffa školu berlínskou (architekt berlínské katedrály).