Rural architecture

The design of villages and rural buildings is different in different regions, but it’s always based on the functionality of the agricultural procedures, with specific aesthetics. The differences are caused by landscape, climate, typical local works, ethnics or social standards.

In addition to solitary cultural assets and heritage sites, overall heritage care is extremely important for the protection of the rural architecture. The National Heritage Institute specialists at the headquarters and regional centers take care of 61 rural heritage reserves and 211 zones representing the typological, construction, artistic and social diversity of rural architecture in our country. They organize regular seminars, meetings and workshops for heritage care professionals, specialized companies, craftsmen and the public.

NKP -  vesnická architektura – prohlášené r. 2014 – charakteristiky

Areál Janatova vodního mlýna čp. 37

• Buřany, obec Jablonec nad Jizerou, okres Semily, Liberecký kraj
• KP rejst. č. ÚSKP 26432/6-2571, NKP rejst. č. ÚSKP 384, prohlášeno 2014
• vlastník: soukromý – fyzická osoba

Areál Janatova mlýna v Buřanech je situován na samotě v sevřeném údolí Františkovského potoka mezi osadami Františkov a Buřany nedaleko Jablonce nad Jizerou v horském terénu Krkonoš. Skládá se z vlastní budovy mlýna a v blízkosti stojících chlévů, stodoly, kolny, mléčnice, pazderny, včelína a náhonu. Dle informací bývalých vlastníků, potomků mlynářského rodu Janatů, byl mlýn postaven roku 1767. Z této stavební etapy by měla pocházet část přízemí s mlýnicí a snad i zachovalé původní mlýnské složení s francouzskými kameny. Na záklopovém prkně, které tvoří součást podlomenice oddělující ve štítovém průčelí přízemí od 2. nadzemního podlaží je jako stavitel uveden mistr tesařský Jan Bouzek ze Tříče, jenž mlýn zbudoval pro Karla Vondráka ze Tříče. Dále nápis na záklopu zaznamenává dva požáry mlýna v letech 1806 a 1820, kdy také došlo k jeho první výraznější úpravě. Zásadní přestavbu mlýna a jeho vybavení složením s válcovými stolicemi přinesl rok 1881. Toto nové technické řešení si vyžádalo zvýšení mlýnice o dvě podlaží a další stavební zásahy v interiéru. Rozšířením skladových ploch a mlýnských technologií v roce 1913 získal objekt mlýna dnešní podobu. Vodní kolo datované rokem 1903 bylo počátkem roku 1920 nahrazeno Francisovou turbinou firmy Česká Kolben & Daněk o výkonu 10 HP (je stále funkční a zásobuje objekt elektrickou energií). Rodina Janatova zakoupila mlýn v roce 1841 a provozovala zde mlynářské řemeslo až do 13. 8. 1951, kdy byla výroba úředně ukončena. Roku 2006 ho pak koupil současný vlastník, který se zasloužil o jeho nedávnou zahájenou kompletní obnovu a též o prozatím částečné zpřístupnění pro veřejnost. Budova mlýna je rozměrná celoroubená třípodlažní stavba obdélného půdorysu se sedlovou střechou, ve vrcholu hlavního štítového průčelí zakončená nevelkým kabřincem. Centrem mlýna byla a zůstala rozlehlá přízemní síň, z níž se vstupuje do sklepa, světnice, komory s pecí, obchodu, strojovny a po dřevěném schodišti do nadzemních podlaží. Vzhledem k tomu, že se mlynář nevěnoval pouze své živnosti, ale doplňkově se též zabýval prodejem různého zboží i vlastního pečiva, dochoval se v objektu mlýna jedinečně kompletně vybavený krámek – koloniál a soubor zařízení k výrobě pečiva (velká pec, hnětací stroj, různé náčiní aj.). Rovněž zcela kompletní je veškeré technické zařízení mlýna, včetně dobového inventáře domácnosti i mlynářského řemesla a unikátního „dvougeneračního“ dřevěného záchodu. Za ojedinělou technickou raritu lze též označit zachovalou elektrickou instalaci rozvedenou po celém objektu s lampami vybavenými originálními Křižíkovými žárovkami, pocházející z počátku minulého století. Podstatným a důležitým faktem je vysoká historická autenticita většiny konstrukcí i původního mobiliáře a rovněž skutečnost, že veškerá jmenovaná zařízení jsou plně funkční a průběžně pečlivě a odborně udržovaná.

Venkovská usedlost čp. 171

• Čistá u Litomyšle, okres Svitavy, Pardubický kraj
• KP rejst. č. ÚSKP 16698/6-5473, NKP rejst. č. ÚSKP 387, prohlášeno 2014
• vlastník: soukromý – fyzická osoba

Usedlost čp. 171 v Čisté u Litomyšle se nachází v charakteristické poloze nad údolní nivou této dlouhé lánové kolonizační vsi a je dokladem dlouhého a složitého stavebního vývoje od středověku po současnost. Obytná místnost, kterou typově řadíme mezi vysoké středověké jizby i krov a některé další dřevěné části domu se dodnes dochovaly v autentické podobě a ojedinělé úplnosti z osmdesátých let 16. století. Jde tak o jeden z nemnoha zachovalých příkladů nejstarších tradičních roubených staveb s rozsáhlými pozůstatky středověkých konstrukcí a otopného tzv. dýmného provozu na našem území. Areál usedlosti byl dobudován a upraven na počátku 18. století a získal svou dnešní charakteristickou regionální podobu, kombinující přízemní obytnou část s navazujícím patrovým hospodářským traktem s pavlačí. Je třeba dodat, že prováděná revitalizace usedlosti získala roku 2011 v Marseille mezinárodní ocenění „Výjimečná hliněná architektura v Evropě“ v rámci projektu Evropské unie Terra (In)cognita.

Mikuláštíkovo fojtství čp. 60

• Jasenná, okres Zlín, Zlínský kraj
• KP rejst. č. ÚSKP 46202/7-1922, NKP rejst. č. ÚSKP 398, prohlášeno 2014
• vlastník: soukromý – fyzická osoba

Mikuláštíkovo fojtství v Jasenné je mohutná patrová roubená bloková stavba zbudovaná na kamenné podezdívce ve svahu nad potokem Jasénka, jenž tvoří osu této údolní řadové obce. První písemná zmínka o něm se objevuje v urbáři z roku 1585, kde je uváděno jako zákupní rychta. Od zvolení fojta Jury Mikuláštíka v roce 1663 je s krátkými přestávkami na přelomu 17. a 18. století a ve druhé polovině 20. století až dodnes ve vlastnictví fojtského rodu Mikuláštíků. Současná podoba fojtství pochází z roku 1748, kdy ji nechal zbudovat fojt Jiřík Mikuláštík. Dům je postaven z masivních jedlových trámů, po celé jeho nádvorní straně probíhá pavlač, střecha i typická široká podlomenicová stříška v průčelí jsou kryty šindelem. Svisle bedněný štít má ve vrcholu polokuželovitou kuklu – kozub se záklopem nesoucím zdobný polychromovaný nápis se jménem stavebníka, datací a požehnáním. Přízemí i patro je tradičně půdorysně řešeno – ze střední síně se vstupuje do přední obytné a zadní komorové části, na níž navazují chlévy. Přízemní obytná místnost sloužila až do roku 1848, kdy zaniká feudální správa, jako úřad fojta a sídlo portášů. V roce 1964 byla celá nemovitost zestátněna a od roku 1976 v ní byla umístěna národopisná expozice. Roku 1993 bylo fojtství vráceno zpět rodině Mikuláštíků, kteří zde i nadále provozují soukromé muzeum a zasloužili se o rozsáhlou památkovou obnovu celého objektu. Mikuláštíkovo fojtství je dnes jedním z nejstarších, nejlépe dochovaných a nejhodnotnějších dokladů původní valašské lidové architektury karpatského typu.

Kosárna čp. 146

• Karlovice ve Slezsku, okres Bruntál, Moravskoslezský kraj
• KP rejst. č. ÚSKP 38652/8-116, NKP rejst. č. ÚSKP 400, prohlášeno 2014
• vlastník-správce: Muzeum v Bruntále, p.o. Moravskoslezského kraje

Kosárna čp. 146 v Karlovicích na Bruntálsku je z hlediska typologického, architektonického i funkčního ojediněle zachovalou památkou svého druhu. Jedná se o rozložitou stavbu se zděným kamenným přízemím, roubeným patrem s pavlačí podél celého obvodu budovy a vysokou střechou krytou šindelem, na níž se výrazně uplatňují charakteristické znaky lidového stavitelství zdejšího regionu. Podle datace na záklopu jednoho z kabřinců byl původní objekt postaven roku 1600 jako součást areálu knížecí Horní hamerní hutě, která zanikla v průběhu třicetileté války. Obec s hamry a dalšími výrobními a hospodářskými zařízeními zde obnovil počátkem 18. století krnovský kníže Karel z Lichtensteina. V tomto období vznikla i stávající budova kosárny, která od počátku sloužila k výrobě hospodářského nářadí (mimo jiné kos), obručí, drátů a jiných předmětů z polotovarů zpracovávaných v okolních hamrech a také k bydlení místních zaměstnanců. I přes pozdější menší úpravy si kosárna zachovala svoji původní vnější podobu i dispozici interiérů. V roce 1974 ji zakoupilo Muzeum v Bruntále a od roku 1992 jsou v ní umístěny expozice dokumentující život obyvatel venkova a lesnictví.

Venkovská usedlost se žudrem čp. 12

• Kučerov, okres Vyškov, Jihomoravský kraj
• KP rejst. č. ÚSKP 15628/7-3685, NKP rejst. č. ÚSKP 397, prohlášeno 2014
• vlastník: soukromý – fyzická osoba

Usedlost čp. 12 v Kučerově je jedním z nemnoha do dnešní doby dochovaných tzv. žudrových domů, které byly ještě v první polovině minulého století zcela běžným stavebním typem německého jazykového ostrova na Vyškovsku. Charakteristickým prvkem zdejších zemědělských usedlostí byl mohutný rizalit žudru vystupujícího kolmo z boční strany nad vstupem do domu, v přízemí průchozí a otevřený arkádovými oblouky často hřibovitého tvaru. Sloužil k setkáváním, besedám nebo drobným domácím pracím, v jeho patře byla umístěna špýcharová skladová komora. Pravděpodobně ho přinesli bavorští kolonisté, kteří se v tomto regionu začali usazovat ve 14. století. Usedlost čp. 12, téměř kompletně postavená z nepálených cihel, je posledním, ale dosud téměř intaktně zachovalým tzv. žudrovým domem v Kučerově. Do značné míry původní je její vnější vzhled i prostorové skladba a půdorysné řešení interiérů. Pochází z 30. let 19. století, starší žudr vznikl patrně v první třetině 18. století. V současné době tato památka prochází celkovou obnovou a předpokládá se její částečné zpřístupnění.

Areál kostela sv. Petra a Pavla se zvonicí a farou čp. 1

• Liberk, okres Rychnov nad Kněžnou, Královéhradecký kraj
• KP rejst. č. ÚSKP 18136/6-2327, NKP rejst. č. ÚSKP 390, prohlášeno 2014
• vlastník: církev římskokatolická

Působivý architektonicky hodnotný areál kostela sv. Petra a Pavla se zvonicí a farou v Liberku byl postaven r. 1691 na ostrožně nad strmým údolím na místě zaniklého hradu na okraji obce. Roubená kostelní stavba je názorným a jedinečně dochovaným příkladem životnosti středověkých stavebních tradic ve venkovském prostředí. Strmá sedlová střecha se svisle šalovanými vysokými štíty svědčí o pozoruhodně dlouhém doznívání principu gotické vertikality a obdobné slohové reminiscence můžeme najít i v konstrukci krovu a v tesařském provedení oken a dveří. Naopak typické rysy barokního tvarosloví má štíhlá věžice uprostřed hřebene střechy. K poměrně mohutné lodi kostela je připojen drobnější trojboce uzavřený presbytář a na opačné straně přízemní předsíň. Vnitřek kostela je celý obložen prkenným táflováním a stejným způsobem je upraven i trámový strop. Zařízení je převážně barokní z konce 17. a z 18. století. Zajímavý je pozdně středověký deskový oltářní obraz Proměnění Páně a také obrazy 12 apoštolů nad triumfálním obloukem, které jsou významným dokladem přechodu rustikální malby od renesance k baroku. Zvony ve věžici a sanktusníku jsou dílem zvonaře Hanse Pauera z 2. poloviny 16. století. U kostela na hřbitově stojí čtyřboká dřevěná zvonice s cibulovitou bání, postavená současně s kostelem. Soubor doplňuje roubená přízemní budova fary.

Návesní zvonice s výklenkovou kapličkou

• Louka, okres Hodonín, Jihomoravský kraj
• KP rejst. č. ÚSKP 14906/7-2307, NKP rejst. č. ÚSKP 396, prohlášeno 2014
• vlastník: obec Louka

Návesní zvonice v Louce je drobná půvabná stavba, stojící ve středu obce poblíž zajímavého novodobého kostela a památníku obětem I. světové války. Představuje unikátně zachovalou ukázku typické drobné sakrální architektury Slovácka. Nevelká, ale masivní zděná věžovitá zvonice čtvercového půdorysu zakončená širokou jehlancovou střechou je tradičně olíčena bílým vápenným nátěrem s výraznou modrou podrovnávkou. Zvonové patro je přístupné úzkým schodištěm zaústěným do východní boční stěny. K jižní straně zvonice je připojen plochý přízemní rizalit s nikou po obvodě zdobenou typickým modrým louckým lidovým rostlinným ornamentem, v níž je umístěna výklenková kaplička se soškou Panny Marie. Přesné datum výstavby zvonice není známo, je však pravděpodobné, že se tak stalo někdy počátkem 18. století, neboť původní zvon, který byl během II světové války zrekvírován, pocházel z roku 1715. Zvonice je obcí vzorně udržovaná včetně vápenných nátěrů i ornamentální výzdoby.

Venkovský viniční dům čp. 145/1

• Pavlov, okres Břeclav, Jihomoravský kraj
• KP rejst. č. ÚSKP 21938/7-1631, NKP rejst. č. ÚSKP 395, prohlášeno 2014
• vlastník: soukromý – fyzická osoba

Viniční dům čp. 145/1 ve vesnické památkové rezervaci Pavlov, malebně rozložené na jižním úbočí Pavlovských vrchů, patří mezi nejlépe dochované zástupce specifické skupiny vinohradnických staveb – tzv. nadsklepních bytů. Pravděpodobně od 17. století začali jednotliví sedláci v Pavlově budovat své vinné sklepy za humny na okraji obce a záhy se zde vyvinul typ patrových staveb, v nichž přízemí přístupné z ulice sloužilo jako lisovna se sklepem, zatímco obytné patro se samostatným vstupem ze zadní strany bylo pronajímáno méně majetným obyvatelům (tzv. domkářům – preshauzníkům), kteří se zpravidla převážně živili námezdní prací u majitele. Dům čp. 145/1 pochází patrně z poslední třetiny 17. století a zachoval si jak charakteristický vzhled, tak mnoho původních konstrukcí a stavebních detailů.

Vodní pila s technologickým zařízením u čp. 24

• Peníkov, obec Český Rudolec, okres Jindřichův Hradec, Jihočeský kraj

• KP rejst. č. ÚSKP 21721/3-1802, NKP rejst. č. ÚSKP 377, prohlášeno 2014

• vlastník: fyzická osoba

Vodní pila v Peníkově se strojním vybavením byla součástí areálu mlýna, jehož vznik není přesně doložen. Datováno je pouze současné zařízení pily k roku 1865. Podlouhlá obdélná bedněná budova rámové konstrukce se sedlovou střechou stojící na zděném přízemí je částečně zapuštěna do hráze rybníka, z něhož je voda dřevěnými vantroky přiváděna na vodní kola. Ta poháněla svislou rámovou pilu jednušku i další doplňkové mechanická soustrojí. Rovněž vnitřní konstrukce pily jsou kompletně dřevěné. Až do 50. let minulého století byl mlýn s pilou v provozu, poté došlo k odstavení mlýna a pila se využívala do počátku 70. let pouze příležitostně. Při úpravě mlýna na objekt pro rekreaci zaniklo veškeré technické vybavení mlýna včetně kola a náhonu a zrušením pochozí lávky spojující mlýn s pilou i jejich původní vzájemné propojení. Roku 1963 byla pila prohlášena nemovitou kulturní památkou, což ji nejspíše zachránilo před likvidací, ale důkladné celkové obnovy se dočkala až v letech 2001 – 2005. Díky jejímu poměrně dobrému stavebně technickému stavu i značně autenticky dochovanému strojnímu zařízení se ji podařilo obnovit do podoby, která odpovídá pravděpodobné přestavbě pilnice před první světovou válkou. Vodní pila v Peníkově je svou intaktní zachovalostí včetně funkčního historického vybavení na vodní pohon v rámci ČR ojedinělou stavební a technickou památkou.

Michalův statek čp. 16 + výměnek čp. 40

• Pohleď, okres Havlíčkův Brod, Kraj Vysočina
• KP rejst. č. ÚSKP 100217, NKP rejst. č. ÚSKP 392, prohlášeno 2014
• vlastník: obec Pohleď

Malá a stranou hlavních dopravních tras jihovýchodně od Světlé nad Sázavou ležící vesnička Pohleď si dodnes zachovala osobitý ráz a venkovský kolorit; na svažité návsi nás kromě původní školní budovy, dřevěné zvonice a několika zajímavých roubených i zděných stavení upoutá zejména unikátní památka lidové architektury, tzv. Michalův statek, kterou se díky pochopení místního zastupitelstva a zejména pak mimořádnému úsilí starosty obce p. Jindřicha Holuba podařilo zachránit. Statek tvoří uzavřený dvůr skládající se z obytného domu s chlévy, sýpky, stodoly, kolny, vejminku a dalších drobných objektů, jehož jednotlivé části vznikaly a byly upravovány postupně od 17. až po 20. Století. Ojedinělá je rovněž skutečnost, že rod Michalů je už od 16. století doložen v písemných pramenech jako usedlý na tomto statku, jehož posledním majitelem v mužské linii byl Karel Michal, který roku 1997 zemřel a od jeho dcery statek v roce 2000 koupila Obec Pohleď. Zejména jeho hospodářská část užívaná po roce 1948 JZD, byla v havarijním stavu, ale postupně se podařilo všechny objekty opravit a rehabilitovat a roku 2004 se celý areál dočkal slavnostního otevření pro veřejnost jako Selské muzeum, představující život našich předků na venkově. Jje třeba ještě dodat, že správcem, průvodcem a údržbářem na Michalově statku je výše jmenovaný starosta obce, jenž se rovněž zasloužil o vybudování zvonice a úpravu návsi.

Areál kostela sv. Jana Křtitele se zvonicí a márnicí

• Slavoňov, okres Náchod, Královéhradecký kraj
• KP rejst. č. ÚSKP 16867/6-1880, NKP rejst. č. ÚSKP 389, prohlášeno 2014

• vlastník: církev římskokatolická

Areál kostela sv. Jana Křtitele se zvonicí a márnicí ve Slavoňově se rozkládá v izolované poloze na mírném návrší na okraji vsi. Představuje ojedinělý celek převážně pozdně středověkých vesnických sakrálních památek. Uprostřed hřbitova obehnaného kamennou zdí stojící kostel je prostá celoroubená stavba zbudovaná v r. 1553. Obdélná loď je zakončená ustupujícím pravoúhlým presbytářem s valbovou, šindelem krytou střechou s vížkou. Vnitřní prkny obložené stěny, tribunu i kazetový strop pokrývají rustikální polychromované malby s ornamentálními, rostlinnými i figurálními motivy z r. 1705, pod nimiž se ukrývá starší vrstva výzdoby z 16. století. Na hřbitov se vstupuje mohutnou hranolovou věžovou zvonicí původně obranného charakteru, s dolní zděnou a horní bedněnou částí, která je zakončena šindelovou jehlancovou střechou. Soubor doplňuje nevelká roubená márnice, postavená v 18. století na okraji hřbitova.

Venkovská usedlost čp. 16

• Telecí, okres Svitavy, Pardubický kraj

• KP rejst. č. ÚSKP 19670/6-3347, NKP rejst. č. ÚSKP 386, prohlášeno 2014

• vlastník: soukromý – fyzická osoba

Usedlost čp. 16 v Telecí je zástupcem tzv. poličského typu troj nebo čtyřbokých uzavřených dvorů, charakteristických právě pro oblast Poličska. V obci Telecí se dochovalo značné množství hodnotných, zejména roubených lidových staveb, což bylo důvodem prohlášení části obce vesnickou památkovou zónou. Ojediněle intaktně zachovalý a téměř kompletně ze dřeva zbudovaný dvorec čp. 16 je patrně historicky i architektonicky nejhodnotnější a nejvýznamnější památkou tohoto typu nejen v obci, ale i v celém regionu. Prostorová skladba usedlosti i půdorysné řešení její obytné části vychází z pozdně středověkých principů a zároveň svou smíšenou komoro chlévní dispozicí dokumentuje polohu obce na někdejším českoněmeckém jazykovém rozhraní. Nejstarší částí usedlosti je mohutný patrový dům špýcharového typu, jehož hlavním obytným prostorem je mimořádně rozměrná a vysoká archaická světnice, dendrochronologickou metodou datovaná do počátku 17. století. Navazující patrové komory pocházejí dokonce z doby po polovině 16. století. Současný vzhled získala usedlost koncem 18. století, kdy mimo jiné vznikl charakteristicky skládaný štít – lomenice a rovněž většina hospodářských objektů, kromě nejmladší stodoly z počátku 19. století, na jejíž výstavbu však byl použit stavební materiál z obdobného staršího objektu z 2. poloviny 17. století.

Dřevěný větrný mlýn

• Velké Těšany, okres Kroměříž, Zlínský kraj
• rejst. č. ÚSKP 41646/7-5882, rejst. č. ÚSKP 399, prohlášeno 2014
• vlastník-správce: Muzeum Kroměřížska, p.o. Zlínského kraje

Větrný mlýn ve Velkých Těšanech je celodřevěná dvoupatrová stavba čtvercového půdorysu s valbovou šindelovou střechou. Patří mezi větrné mlýny tzv. beraního sloupového typu s otočnou konstrukcí. Pozoruhodností jeho mohutné nosné konstrukce je zdvojení základového kříže a do něho zapuštěných trámů, podpírajících přes čtvercové sedlo středový sloup, zabraňující vyvrácení objektu. Mlýn byl postaven roku 1830 Josefem Bartoněm a často měnil majitele, až ho roku 1889 získal do vlastnictví rod Páterů. Krátce poté v roce 1890 došlo za silné větrné bouře k jeho vyvrácení, ale mlynář Josef Páter ho nechal znovu vztyčit a doplnit a tím posílit jeho základní nosné trámy. Mlelo se zde až do roku 1942, kdy byl gestapem zatčen poslední mlynář František Páter, který o dva roky později umírá ve vězení. Od té doby nebyl mlýn využíván a postupně chátral. Teprve koncem 60. let ho vykoupil a nechal opravit tehdejší ONV Kroměříž. V roce 1975 přechází do správy Muzea Kroměřížska a roku 1979 je zpřístupněn veřejnosti. Těšínský větrný mlýn patří k nejlépe a nejautentičtěji zachovalým objektům tohoto typu u nás.

Back to activities according to specialisation