Mladá spisovatelka naráží však od počátku na protesty proti psaní nejprve ze strany rodiny, především babičky Vocklové a později ze strany svého muže, který těžce snáší ostré kritiky jejích divadelních her v rakouském tisku. Prvotní neúspěchy divadelních her na vídeňských scénách a konflikty s manželem ji však zastavit nemohou. I když první roky manželství v Louce u Znojma, kde se autorka cítí izolována od svého kulturního světa, v ničem nenapomáhají rozvoji jejího tvůrčího ducha, pracuje, podporována dopisy svých literárních přátel (Josephine von Knorr, tehdy již uznávaná básnířka) dále na svých hrách. V šedesátých letech 19. století se na scénu dostávají hry Marie Stuart či Marie Roland, což jsou historická dramata, mezi ně patří též hra Doktor Ritter o Friedrichu Schillerovi, která se již setkala se značným uznáním. S oblibou též píše autorka hry společenskokritické, Fialky, Lesní dívka a podobně, nicméně kritika tehdejší „lepší“ společnosti není vždy přijata kladně, především ne oficiální kritikou, publikem však již mnohem lépe.  Skutečně prorazila mezi okruhy významných a uznávaných autorů však až prózou. Ve svých románech, povídkách a novelách  zabývá se spisovatelka životem  šlechticů, měšťanů a venkovského lidu.  Stejnou měrou  a intenzitou je zaměřena na obyvatelstvo německy hovořící, české či židovské. K jejímu okruhu přátel patří například spisovatel Ferdinand von Saar, novinář, spisovatel a filozof Hieronymus Lorm, básnířka Betty Paoli. Významnou roli v jejím díle sehraje Ida von Fleischel-Marxow z bohaté židovské rodiny, která se stává posléze korektorkou celého jejího díla. A tak Eschenbachová postupně vydává román Božena, povídku Lotka hodinářka, novelu Obecní dítě. Velká část jejího díla vychází v souborných svazcích již za jejího života. Nechybějí zde ani takzvané dialogizované novely či jednoaktovky ke čtení. Divadlu a dialogu zůstává spisovatelka věrná. Právě touto formou se jí daří  zachytit různé pohledy, názory postav, které jsou v jejím díle konfrontovány.

Je to právě psychologie, tehdy vznikající vědní obor a psychoanalýza, které pomáhají vytvářet literární postavy a svou složitostí odpovídající skutečným lidem.  Eschenbachová je realistka, která umí nejen nádherně popsat například krajinu či město, je též psycholog, který dokáže vdechnout svým postavám lidskost. Manžel, který do roku 1874 budoval svou kariéru u rakouské armády především jako vynálezce a učitel fyziky a chemie, byl náhle a nečekaně penzionován za kritiku skutečného stavu rakouského vojska, překonal potupu a zneuznání a od té doby začíná svou ženu chápat a výrazně podporovat v její činnosti.

Marie von Ebner-Eschenbach během svého života nepodnikala žádné výraznější cesty. Vedle Vídně pobývá ve Zdislavicích a na zámcích svých příbuzných (například v Lysicích nebo na Lešné u Valašského Meziříčí), často navštěvuje Sant Gilgen, kde v létě pobývá její přítelkyně Ida Fleischel. Až po smrti svého muže podniká pravidelné cesty do Říma, který si nesmírně zamiluje.  Učí se dokonce italsky. Z prostředí italské renesance vychází její poslední román Agave. V Římě píše také svou vzpomínkovou knihu  Má dětská léta. Krom větších literárních forem, které jsme zmiňovali, píše i básně, paraboly a především aforismy.

Eschenbachová sama nevyhledává  žádnou organizovanou společnost, nicméně stává se členkou Spolku rakouských spisovatelek, Spolku boje proti antisemitismu a též společnosti hodinářské. Sama se ve zralém věku vyučila hodinářkou. Vlastnila velmi cennou sbírku hodinek. Dle její závěti byla z části výnosu za tyto hodinky postavena škola v rodných Zdislavicích.

Spisovatelka se dožívá až ve vyšším věku velkého uznání své tvorby. V roce 1899 dostává rakouské vyznamenání za umění a vědu. V sedmdesáti letech získala jako první žena čestný doktorát na Vídeňské univerzitě a v roce 1911 byla nominována na Nobelovu cenu za literaturu.

Umírá 12. března 1916 během války, již předvídala již mnoho let před jejím vypuknutím a kterou prožívá velmi těžce a s velkým zármutkem.