Vladimír řídil ekonomické oddělení pražského pracoviště Národního památkového ústavu v letech 2002–2013, z toho zhruba polovinu let již v důchodovém věku. Provedl je ne zcela lehkým obdobím několikerého stěhování a zejména výměny přiděleného objektu a stavebních úprav v dnešním sídle Na Perštýně 12, kde se po dlouhých letech sešlo celé pražské územní pracoviště na jedné adrese. Z neoficiální ankety dlouholetých pracovníků instituce, kteří postupně zažili více než deset vedoucích ekonomů, vyšel v hodnocení na špičce uvažovaného pořadí. Ve vývojovém oblouku ekonomických přístupů, charakterizovaných na počátku ještě před listopadem 1989 automatickou odpovědí „to nejde“ na cokoli až po současnou naprostou dominanci naplňování mrtvých liter předpisů zastával stanovisko, v němž ještě měl své místo zdravý selský rozum a ohled na obsah činnosti instituce. Vždy se snažil co nejspravedlivěji zohledňovat náročné otázky odměňování v podhodnocené památkové sféře, což zvláště v dobách, kdy rostly tabulkové platy, ale neměnily se přidělené finance, bylo prakticky neřešitelné. Vedení Národního památkového ústavu si bylo vědomo jeho kvalit a využívalo Vladimírových schopností pro celopodnikové úkoly.

Pro mnohé své kolegy zvláště z ekonomické oblasti byl přítelem a dobrým učitelem, kdykoli ochotným pomoci a přispět radou při řešení komplikovaných otázek z celého spektra provozně ekonomických činností. Jeho přítomnost na společných setkáních ekonomů byla vždy vítanou příležitostí setkat se s člověkem, jehož postoje a názory důsledně směřovaly k naplnění spravedlivých přístupů bez ohledu na různé parciální zájmy.

Málokdo ho znal z jeho mimopracovní stránky. Málokdo věděl o jeho životě uprostřed rozsáhlých zděděných knihoven po rodičích nebo o jeho zájmu o šachy. Známější byly jeho schopnosti chalupářské. Na chalupě na Kokořínsku bohatě naplňoval své jméno, pro vnějšího pozorovatele jen nepochopitelně zdrobnělé. V některých sférách přestávala být Vladimírova činnost kutilstvím a stávala se téměř renomovaným řemeslem. Je nespravedlivé, že mu na ni byl vyměřen tak lakotně krátký čas.                

Těm, kteří měli tu vzácnou příležitost Vladimíra blíže poznat a měli štěstí s ním spolupracovat, se nesmazatelně zapsal do srdce. Čest jeho památce!