Proč chráníme památky

Umělecké, stavební, urbanistické, archeologické, přírodní a další typy památek po staletí obohacují prostředí sídel a krajiny, kde žijeme. Přispívají ke vzdělanosti, všestrannému rozvoji a blahobytu společnosti. Odborná úroveň a efektivita památkové péče vyjadřuje v dnešním globalizovaném světě více než kdykoli v minulosti vyspělost a kulturní úroveň národa.

Památky, z nichž některé jsou zpřístupněny veřejnosti pro edukativní účely, a památkově chráněná území jsou v České republice – a stejně je tomu i v Plzeňském kraji – jedním z nejvýznamnějších cílů domácího a cizineckého cestovního ruchu. Jsou naše „moře“ – napomáhají nemalou měrou ekonomické prosperitě a udržitelnosti rozvoje.

Ochranu památek a péči o ně bychom neměli chápat jen jako povinnost, ale rovněž jako morální zodpovědnost vůči předkům, k současnosti a vůči našim potomkům.

Základním právním předpisem ochrany kulturních památek a ostatních složek památkového fondu v České republice je zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění několika pozdějších změn. Kulturní památky podle tohoto zákona tvoří nemovité a movité věci nebo jejich soubory, které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob až do současnosti, projevem tvůrčích schopností a práce lidí z různých oborů a nositelem dalších památkových hodnot. Chráníme tedy nejen hrady, zámky, kláštery nebo kostely, ale i městské domy a paláce, radnice, pozůstatky městských opevnění, vybrané části historických měst, vesnic a krajiny, lidové stavby na venkově, dále například staré rodinné domy a vily, sýpky, továrny, mosty, nádraží, zahrady a parky a také archeologická naleziště.

Mezi významné památky patří díla starého malířství, sochařství a uměleckých řemesel, historické knihovny a strojní či technologická zařízení.

Péči o památkový fond, jeho ochranu před poškozením nebo dokonce odcizením, údržbu a obnovu nelze zajistit jinak než prostřednictvím vlastníka. Základní podmínkou je, aby si vlastník uvědomil zodpovědnost za uchování souhrnné, to je i památkové hodnoty svého majetku a přijal určitá omezení v nakládání s ním ve veřejném zájmu. Tato omezení nejsou stanovována libovolně. Vycházejí z jednoho ze základních principů Listiny základních práv a svobod, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv jiných osob nebo v rozporu se zákonem chráněnými zájmy (Čl. 11). Nikdo nesmí při výkonu svých práv ohrožovat ani poškozovat nezákonným způsobem kulturní památky (Čl. 35).

O tom, co je nebo není státem chráněnou památkou, rozhoduje Ministerstvo kultury. Národní kulturní památky a památkové rezervace vyhlašuje nařízením vláda. Kulturní statky světového významu mohou být zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO.

Jednotlivé složky památkového fondu eviduje Národní památkový ústav v Ústředním seznamu kulturních památek.