S jarním oteplením se rozběhly práce na dvou zásadních památkách v centru Olomouce. Dva symboly vzepětí městské samosprávy v pozdním středověku, radnice a městský kostel sv. Mořice, dostanou nový plášť.
Lešení na kostele sv. Mořice však stálo celou zimu a posloužilo odborníkům k detailnímu průzkumu památky. Pozornost přitahuje zejména kamenná jižní věž, která už svým vzhledem naznačuje vývoj odlišný od zbytku kostela. Mohla být solitérní zvonicí anebo součástí staršího kostela, který je zmiňován prvně v roce 1257 a v roce 1398 musel být poškozen při velkém požáru města. Archeologické nálezy z pohřebiště v bezprostředním okolí kostela však dokládají sakrální funkci tohoto místa již pro století dvanácté. Nejstarší zmínka o jižní věži pochází z roku 1403, kdežto nynější chrám včetně severní věže byl na etapy budován patrně až mezi lety 1412 a 1540. Zajímavostí je unikátní dvojité vřetenové schodiště přistavěné k jižní věži v roce 1517.
Věž si uchovala svůj středověký ráz i po regotizaci pláště kostela v 19. století. Její zdivo, ve spodní partii dosahující tloušťky od tří do čtyř metrů tvoří z větší části lomový kámen. Navenek se však obrací pečlivě opracovanými rozměrnými kamennými kvádry loženými do vápenné malty v pravidelných řadách, s minimálními spárami. Na první pohled je zřejmé, že většina kvádrů je z velmi tvrdého kamene, s pečlivě opracovanou pohledovou plochou. Patrné jsou stopy po šalírce nebo zubáku, charakteristických pomůckách středověkých kameníků. Ti se také podepsali desítkami dochovaných kamenických značek. Již petrologický průzkum z roku 2012 prokázal, že převážnou část zdiva tvoří droby či velkozrnné slepence lokálního původu. Můžeme si tedy představit, že kameníci využívali pro svou práci materiál, který tehdy měli nejsnáze po ruce – skalní výchozy osídleného olomouckého pahorku. Zajímavostí je, že stejný stavební materiál používala také stavební huť při olomouckém biskupském paláci.
Přítomnost kvádrů z jiných materiálů, obsahujících z dvaceti procent pískovec a v malé míře vápenec, nahrává opatrné hypotéze, že alespoň v první fázi po snesení lešení mohla být věž přetažená omítkou nebo maltou rozetřenou na kameny během spárování. Svědčila by pro ni i nahodilost natáčení kvádrů k pohledové straně, tu a tam s viditelnou jamkou pro takzvané krepny, samosvorné středověké kleště, kterými se obrovské a těžké kusy zdvihaly na lešení. Nemění to však nic na faktu, že věž se i na nejstarších ikonografických zobrazeních objevuje jako kamenná, s naznačenými kvádry zdiva. Plášť věže v prezentaci kamene s četnými stopami stáří tvoří její podstatnou vizuální kvalitu.
Kloknerův ústav Českého vysokého učení technického pro současnou fázi obnovy provedl fyzikálně mechanickou analýzu tří jádrových vývrtů o průměru asi deseti centimetrů. Oproti pískovci jeví použitá droba mnohem větší objemovou hmotnost (přes 2,5 tuny na metr krychlový v případě droby oproti necelým dvěma tunám pro tentýž objem pískovce). Tomu odpovídá i mnohem vyšší pevnost droby, která se však u jednotlivých kusů kvádrů také různí. Pro potřeby rozhodování o ošetření pláště z tohoto průzkumu vzešly také zásadní poznatky o nasákavosti kamene. Oproti desetiprocentní nasákavosti u pískovce se hodnoty u dvou vzorků droby pohybují v rozmezí od 0,5 do 1,5%. Velký rozdíl je dán malou mírou poréznosti droby jak v jejím pojivu, tak v základní hmotě skládající se z úlomků a valounků různých hornin. Znamená to, že v případě pískovců běžně používané konsolidanty zde nesehrají potřebnou roli.
Stav kamene po fázi čištění ukazuje značné plošné poškození, o to znatelnější v partiích, které byly v minulosti zasaženy požárem přilehlého krovu kostela. Ve velké míře bude třeba nejvíce zkorodované kameny nahradit za nové a pro plošné ošetření původního kamene vyvinout speciální postup a originální chemické prostředky. Za tím účelem navštívili olomoucké staveniště přední specialisté v oboru, Karol Bayer, proděkan pro vědeckovýzkumnou činnost Univerzity Pardubice a vedoucí litomyšlské Fakulty restaurování spolu s Georgem Hilbertem, jenž má zkušenosti s podobnými úkoly v památkové péči ve svém domovském Magdeburgu, ale i na univerzitách ve Vídni, Kolíně nebo Hildesheimu. Také z jejich závěrů a z konzultací investora – svatomořické farnosti – se zástupci Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Olomouci vzejde finální rozhodnutí o způsobu ošetření nezvyklého stavebního materiálu. Dost možná, že se nevyhneme řešení, které vizuální podobu památky, která se utvářela po staletí, znatelně pozmění.
