Restaurování

Umělecká a uměleckořemeslná díla, která jsou kulturní památkou, jsou artefakty vysoce hodnotné, a přitom často mimořádně náchylné k poškození. Škodí jim nejen nedbalost či nedostatek péče, ale stejně nevhodné jsou naopak příliš razantní nebo neodborné opravy. Stát proto tyto cennosti před poškozením chrání a jejich opravu svěřuje výhradně do rukou odborníků.

Restaurování a konzervaci (ale i další součásti restaurátorského procesu, např. rekonstrukci, zhotovení kopií a podobně) uměleckých a uměleckořemeslných kulturních památek může provádět pouze restaurátor s povolením Ministerstva kultury ČR; k jeho práci se pak vyjadřují specialisté na restaurování Národního památkového ústavu.

Specialista na restaurování územního odborného pracoviště NPÚ v Lokti připravuje analýzy a další odborné podklady pro řadu institucí i pro právnické a fyzické osoby. Vypracovává vyjádření pro výkonné orgány státní památkové péče, jež jim slouží jako podklad k vydání závazného rozhodnutí o restaurování, přidělení dotací na restaurování a podobně. Poskytuje konzultace v terénu či v ateliéru u konkrétní památky, spolupracuje při formulaci restaurátorských koncepcí a v průběhu restaurování zajišťuje odbornou pomoc. Je odborným partnerem pro majitele památek, restaurátory a další zainteresované.

Ministerstvo kultury ČR zveřejňuje seznam osob s povolením Ministerstva kultury ČR k restaurování kulturních památek.

V České republice je restaurování kulturních památek ošetřeno § 14 odst. 6 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Dalšími základními dokumenty pro konzervátorsko-restaurátorskou praxi v památkové péči jsou Mezinárodní charta o zachování a restaurování památek a sídel (tzv. Benátská charta, ICOMOS, 1964) a Dokument o autenticitě z Nara (ICOMOS, 1994).