ÚOP v Josefově

územní odborné pracoviště Národního památkového ústavu


Hradecké památky, které se kulturními památkami nestaly

Na území Hradce Králové se dosud nachází řada památek, které dotvářejí jedinečnou identitu města, avšak nejsou chráněnými kulturními památkami. Některým z nich hrozí zánik nebo tak zásadní přestavba, že svou historickou hodnotu mohou ztratit a město bude o část svého bohatství ochuzeno. Tři z těchto památek v minulém roce ministerstvo kultury za kulturní památku neprohlásilo, ačkoliv Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Josefově jejich památkovou ochranu doporučil, protože se jedná o ojedinělé stavby svého druhu v kontextu celé České republiky nebo jsou významné z hlediska dochovaného architektonického nebo konstrukčního provedení. Jedná se o ocelový silniční most ve Svinarech, bývalé letní kino Lidobio ve Střelecké ulici a bývalé družstevní rolnické skladiště u hlavního železničního nádraží, viditelné zejména ze silničního nadjezdu v Koutníkově ulici.

Víceúčelová budova tzv. dřevák nebo též Lidobio ve Střelecké ulici v Hradci Králové je podle zjištěných skutečností prakticky jediným dochovaným letním kinem z první poloviny 20. století nejen v Královéhradeckém kraji, ale i v celých Čechách. Jedná se tedy o věc skutečně ojedinělou a hodnou zachování. Vzhledem k její původní funkci se jedná také o dílčí součást vývoje kinematografie, přestože účel letního kina nebyl jediný, kterému po celou dobu své existence sloužila. Obě stěžejní části stavby z let 1924 a 1925 se dochovaly v půdorysu i ve hmotě.

Objekt je zajímavý i po stránce architektonické. Ačkoliv se jedná o dřevostavbu stavitele místního významu, není omezena na prosté obednění, naopak je zvýrazněn několika modernistickými prvky reagujícími na soudobé tendence v moderní zděné městské architektuře. Po architektonické stránce je významným komponentem i hmotové uspořádání – stoupající výška jednotlivých částí objektu a trojlodní řešení s postranními ochozy. Stavba je ojedinělá i z hlediska materiálového pojetí – dřevěná stavba v parku uprostřed moderní zděné městské (vilové) zástavby převážně z první poloviny 20. století. Rekonstrukci, čí spíše modernizaci objektu z roku 1952 vnímáme jako přirozenou součást vývoje, která respektuje původní technické i architektonické řešení a reaguje na požadavky nutné k jeho dalšímu využití.

První část objektu (nižší střední trakt na západní straně, později šatna pro návštěvníky) byla postavena v roce 1924. V roce 1925 k ní byl přistavěn hlavní objekt (dnes část stavby jeviště s hledištěm). Obě tyto části dnešní stavby se provedly podle plánů místního tesařského mistra Jana Kráma. V roce 1952 proběhla podle plánů architektů Bočka a Chudoby rozsáhlá modernizace, při níž došlo k uzavření objektu prosklenými stěnami a nejspíš i částečné výměně bednění a vyzdění šaten pod jevištěm. V roce 1981 se přistavěla západní přístavba s kuchyní.

Z hlediska využití se jednalo o přístřešek primárně určený jako letní kino, které se v daném místě provozovalo již dříve (přilehlá zahrada se pronajímala kočovným kinematografickým společnostem). Podle dochovaných archivních pramenů se zde často konala i divadelní a hudební představení.

Objekt družstevního rolnického skladiště v sousedství nádraží je výraznou a nepřehlédnutelnou dominantou průmyslového předměstí Hradce Králové. Je velmi kvalitním příkladem stavby družstevního zemědělského podnikání z počátku 20. století. Na rozdíl od dosavadních (kontribučenských) obilních sýpek, které uchovávaly „mrtvé“ zásoby obilí, sloužila družstevní obilní skladiště k rychlému a výhodnému odbytu obilí. Budova má vysokou architektonickou hodnotu, nad obdobnými rolnickými skladišti v Královéhradeckém kraji vyniká velmi hodnotným provedením fasády v režném cihelném zdivu s tektonickým členěním lizénovými rámy. Skladiště je zachováno v autentickém stavu po přestavbě z roku 1917 bez výrazných stavebních zásahů, pouze větší část násypek je vybourána.

Stavba silničního mostu přes řeku Orlici ve Svinarech, který byl nedávno na návrh místní samosprávy pojmenován po místním rodáku plukovníku B. J. Šrámkovi (1896–1946), vojáku, ruském legionáři a členu odbojové organizace Obrana národa, byla dokončena v roce 1907. Nahradil předchozí dřevěný most z roku 1869, který byl během četných povodní několikrát pobořen. Vzorem nového mostu byl ocelový most postavený v Dobřichovicích v roce 1897 podle projektu označeného razítkem PRAŽSKÁ MOSTÁRNA, Filiálka první Českomoravské továrny na stroje z roku 1896. Dobřichovický most, stejného uspořádání avšak o čtyřech polích, byl však v roce 1996 nahrazen mostem novým, obloukovým svařovaným. Ocelový most s nýtovanou příhradovou konstrukcí ve Svinarech dodaly adamovské strojírny proslulé výrobou železničních a silničních mostů a jeřábů. Mostovka je kryta asfaltovým povrchem, ale původní kryt byl z kostek ze skutečské žuly. Spodní stavba mostu je tvořena třemi mostními podporami – dvěma nábřežními a jednou středovou s ledolamem z původní výbavy mostu v korytě řeky Orlice. Později byla k mostu přistavěna lávka pro pěší.

Svinarský ocelový silniční most představuje významný doklad mostního stavitelství z počátku 20. století. Po historické, architektonické i stavební stránce se jedná o velmi hodnotnou a cennou aplikaci ocelové příhradové mostní konstrukce. Jednotlivé ocelové prvky jsou konstrukčně spojeny nýtováním – historickou kovářskou technikou, která se již dnes při stavbě mostů neužívá. Ta má nepochybně i svůj estetický půvab. Poslední nýtovaný most byl u nás vyroben v roce 1967, nýtování bylo nahrazeno svařováním. Také rozpětí mostu patří mezi největší z ocelových příhradových v Královéhradeckém kraji. Ocelové nýtované mosty, zejména ty silniční, byly doposud památkovou péčí opomíjeny a v poslední době jsou rychle odstraňovány a nahrazovány mosty novými. V Královéhradeckém kraji je kulturní památkou prohlášen jediný silniční most typově shodné konstrukce – most v Kuksu.

Most je jistě možné zachovat i za cenu transferu na jiné místo. Sice se změní historický kontext a okolní prostředí mostu, ale dojde k zachování hodnotné historické mostní konstrukce. V minulosti byly takové přesuny běžné. Například ocelový silniční most v Josefově poblíž soutoku Labe a Metuje byl původně mostem železničním, na stávající místo byl přenesen v roce 1961. Další příklad je znám z okolí Smiřic. Původně železniční most byl dokonce rozdělen na dva, jedna část je umístěna přes řeku Úpu v Temném Dole, druhá pak opět přes řeku Úpu v Mladých Bukách. Po rozhodnutí hradeckého zastupitelstva však mostu hrozí úplný zánik.

Fotografie ke stažení

Soubory ke stažení

Související kontakty

Mgr. Eva Macková

  • dokumentátor
  • 491 509 536, 725 766 153
  • Okružní 418/, Jaroměř