V důvodové zprávě je ke zrušení povinnosti orgánu státní památkové péče vyžádat si písemné vyjádření NPÚ uvedeno, že hlavním smyslem navrhované změny je urychlení prací při obnově kulturních památek a nemovitostí, které nejsou kulturní památkou, ale nacházejí se na památkově chráněném území. To je podepřeno tvrzením, že odborná vyjádření NPÚ jsou odboru památkové péče často doručována po uplynutí zákonné lhůty a proto zpomalují správní řízení. S tím nelze souhlasit – k prodlení při vydání závazného stanoviska dochází na straně magistrátu. Zákon na opožděná dodání vyjádření pamatuje a jasně stanoví, že pokud magistrát neobdrží písemné vyjádření NPÚ ve správní lhůtě, má podle § 14 odst. 6 zákona vydat závazné stanovisko bez tohoto vyjádření. Důvodová zpráva k navržené novele opakovaně a dle našeho názoru účelově toto zcela ignoruje. Navíc má NPÚ k dispozici velké množství dokladů o tom, s jakým zpožděním po doručení písemného vyjádření bývá vydáno závazné stanovisko. Tyto lhůty jsou ne v řádech dnů (jak bývá občas u písemných vyjádření NPÚ), ale v řádech týdnů či měsíců!

Je zcela zjevné, že skutečným účelem navrhované změny není urychlení procesu vydávání závazných stanovisek, nýbrž omezení vlivu NPÚ jakožto nezávislé odborné organizace státní památkové péče, což by mohlo vést k zásadnímu oslabení veřejného zájmu na ochraně kulturního dědictví a ke snížení úrovně památkové péče v České republice.

V souvislosti s tímto se v důvodové zprávě uvádí, že: „Navrhovaná změna bude mít významný dopad na veřejné rozpočty, přestože v samotném procesu vydání závazného stanoviska se nic nemění. Závazná stanoviska budou i nadále vydávat orgány státní památkové péče, ale navržená změna s sebou přinese vyšší nároky na odbornost zaměstnanců státní správy, na čas věnovaný vyřizování žádostí a tedy i požadavek na zvýšení počtu pracovních míst.“

Z tohoto lze usuzovat, že magistrát nedisponuje dostatkem odborníků a novela by vedla ke zbytečnému plýtvání s veřejnými prostředky, protože naopak NPÚ těmito odborníky (kteří vykonávají rovněž vědeckovýzkumnou činnost) disponuje, včetně specialistů z různých oborů památkové péče. Není reálné navyšovat počty úředníků obecních úřadů obcí s rozšířenou působností ani krajských úřadů v takovém rozsahu, aby odborně dokázali obsáhnout multidisciplinární problematiku státní památkové péče. Na mnoha místech tuto agendu vykonává jen jeden úředník, který má navíc pod sebou i řadu jiných agend a logicky nemůže být odborníkem ve všech nutných oblastech.

Magistrát dále v důvodové zprávě uvádí, že „lze předpokládat snížení korupčních rizik, neboť žádost o závazné stanovisko bude posuzována jen jedním subjektem.“ Tento argument je zcela nelogický – právě posuzování žádosti jen jedním subjektem riziko korupce výrazně zvyšuje.

K druhé části navržené změny, tj. vypuštění povinnosti vlastníka kulturní památky nebo projektanta projednat s NPÚ přípravnou a projektovou dokumentaci, magistrát uvádí, že důvodem je narovnáním stavu, neboť ustanovení § 14 odst. 7 zákona navazuje na již zrušenou vyhlášku č. 5/1987 Sb., o dokumentaci staveb, která upravovala stupně projektové dokumentace, a je tedy obsoletní.

Je ale zřejmé, že narovnáním stavu by bylo upřesnění terminologie podle současné vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, tedy návrh nahrazení pojmů vycházejících ze zrušené vyhlášky pojmy vyhlášky nové, nikoliv zrušení celého ustanovení.

Projednání projektu s NPÚ v průběhu jeho zpracování je jak z hlediska zájmů památkové péče, tak z hlediska zájmů stavebníků naopak smysluplné a přínosné. Jeho smyslem je mimo jiné chránit zájmy stavebníka, snížit díky této bezplatné odborné konzultaci s NPÚ riziko, že realizace zamýšlených prací podle předložené dokumentace bude z hlediska zájmů státní památkové péče nepřípustná a stavebník bude nucen vynaložit zvýšené náklady na přepracování již hotového projektu.

Závěrem je třeba shrnout, že navržená změna zákona o státní památkové péči je nekoncepční a argumenty, které magistrát uvádí, jsou zavádějící. Novela by mohla vést k výraznému snížení odbornosti a nezávislosti rozhodování v památkové péči, ke zhoršení metodické pomoci poskytované stavebníkům, k navýšení nákladů ve státní správě a výrazně by zvýšila riziko korupce v této oblasti.

Úloha NPÚ jako odborné organizace státní památkové péče je nenahraditelná. NPÚ poskytuje orgánům státní památkové péče a vlastníkům kulturních památek či projektantům při projednávání dokumentace obnovy odborné informace o současném stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nutno při obnově památkové chráněných objektů zachovat podle § 14 odst. 3 zákona. Pokud bude odborná složka státní památkové péče ze správního řízení o obnově kulturních památek vyloučena, novela popře účel zákona o státní památkové péči a nebude ani v souladu s Listinou základních práv a svobod, tedy ani s ústavním pořádkem.

Národní památkový ústav patří mezi nejvýznamnější paměťové instituce v České republice a zároveň je největší příspěvkovou organizací Ministerstva kultury ČR. Současnými zákony, zejména zákonem památkovým, je mu svěřena řada odborných úkolů týkajících se státní památkové péče. Poskytuje např. odborné podklady pro rozhodnutí výkonných orgánů, metodicky působí na sjednocení přístupů při záchraně a rozvíjení hodnot památkového fondu na území ČR, jehož soupis také vede. Aktivně zasahuje do procesu prohlašování jednotlivých předmětů, objektů a území kulturními památkami a zajišťuje v rámci svých možností jejich dokumentaci. Pro výkon odborné složky památkové péče disponuje sítí 14 územních odborných pracovišť se sídlem v každém kraji. Jako vědecká a výzkumná organizace se Národní památkový ústav podílí na mnoha projektech, plní výzkumné úkoly, poskytuje odborné vzdělávání v oblasti památkové péče a ročně vydává desítky publikací. Vedle toho spravuje více než sto nemovitých památek v majetku státu, z nichž většina je přístupná veřejnosti.

Kontakt:

• Tiskový mluvčí NPÚ, tisk@npu.cz