Historie Národního památkového ústavu

Národní památkový ústav navazuje na činnost řady institucí, které měly v minulosti podobné poslání a úkoly. Jeho historie je sice relativně krátká, ale velmi dobře odráží vývoj státní památkové péče na našem území.

Počátky historie Národního památkového ústavu, současné vrcholné odborné instituce památkové péče v České republice, sahají nepřímo již k době vzniku památkové péče jako jedné ze společenských aktivit přelomu 18. a 19. století. Zařazení památkové péče a ochrany památek v evropských zemích mezi činnosti, které mohou počítat s podporou státu, znamenalo prosazení historického konceptu společenského vývoje jako jedné ze zásadních hodnot evropské společnosti – dnešními slovy evropské identity.

Rakousko-Uhersko a samostatná Československá republika

Pouhých dvacet let po založení státní památkové péče ve Francii (o níž je třeba se v souvislosti se vznikem moderní evropské památkové péče vždy zmínit), byla v rakouské monarchii zřízena císařským rozhodnutím z 31. prosince 1850 Centrální komise pro výzkum a zachování stavebních památek. V Čechách působila do roku 1918, kdy její činnost převzal Státní památkový úřad; poté byl 1. 4. 1920 zřízen samostatný Státní památkový úřad pro Moravu a Slezsko se sídlem v Brně. Od té doby se institucionální podoba památková péče v Československu několikrát proměnila (měnilo se zařazení do příslušného resortu, organizační struktura, formy ochrany atd.) a spolu s tím se měnilo i postavení památkové péče mezi hodnotami významnými pro obyvatele země.

Protektorát a poválečná léta

V letech okupace působil v Praze od roku 1939 Památkový úřad s pobočkou v Brně. Po roce 1945 vznikla na základě zákona č. 137/1946 Sb. z 16. května 1946 Národní kulturní komise pro správu státního kulturního majetku (NKK), která měla na základě konfiskačních dekretů z roku 1945 spravovat zestátněné hrady, zámky a jejich mobiliář. Kompetencí památkových úřadů se zřízení NKK nedotklo. V bezprostředním poválečném období tak působily na území dnešní České republiky dva samostatné památkové úřady, a to Státní památkový úřad v Praze (pro Čechy) a Státní památkový úřad v Brně (pro Moravu a Slezsko). Oba úřady byly ve věcech památkové péče podřízeny ministerstvu školství a osvěty.

Situace se zásadně změnila v roce 1951, kdy nařízení vlády o reorganizaci státní památkové péče č. 112/1951 Sb. určilo, že orgány památkové péče jsou krajské úřady a ministerstvo. Národní kulturní komise se v té době stala poradním sborem ministra a památkové úřady v Praze a Brně byly změněny na památkové ústavy se subordinovaným postavením a kompetencemi. Krátce nato byla v březnu 1953 zřízena (pouhým opatřením ministra školství a osvěty) nová instituce, která dostala v květnu roku 1953 název Státní památková správa v Praze. Období nejasností ohledně kompetencí a poslání ukončil až zákon č. 22/1958 Sb. o kulturních památkách ze 17. dubna 1958, který byl prvním a dlouho očekávaným památkovým zákonem v Československu.

Na základě tohoto zákona byl jako odborný orgán státní památkové péče zřízen Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Praze (SÚPPOP). Výkonnými orgány památkové péče se staly krajské národní výbory, při kterých vznikla Krajská střediska státní památkové péče a ochrany přírody. Tehdejší památkový zákon upravoval státní památkovou péči v duchu dobového „socialistického“ diskursu fungování společnosti a pro památky, jejich zachování a památkovou péči byl zdánlivě výhodný. Realita však byla diametrálně odlišná.

V zákoně, na jehož základě byl SÚPPOP zřízen a fungoval jako relativně nezávislá odborná instituce, se mimo jiné uplatnily myšlenky Aloise Riegla uveřejněné v knize Der moderne Denkmalkultus, sein Wesen, seine Entstehung z roku 1903, jež tvořila preambuli rakouského památkového zákona připravovaného za Rieglova prezidentství v Centrální komisi pro památkovou péči ve Vídni. Základní teoretické postuláty památkové péče tak stály od přijetí potřebného zákona na teorii formulované tzv. vídeňskou školou dějin umění, jmenovitě na teoriích Aloise Riegla a Maxe Dvořáka.

Šedesátá léta a období normalizace

Československo se v 60. letech 20. století dostalo díky odborným a organizačním aktivitám tehdejšího Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody do popředí světového úsilí o ochranu a péči o historická jádra měst. Tehdejší politicky uvolněná doba umožňovala v rámci změn ve společnosti uskutečnit jisté pozitivní změny v oblasti památkové péče. Naproti tomu následná 70. a 80. léta byla pro památkovou péči v tehdejší ČSSR obdobím regrese. Navzdory snahám pracovníků SÚPPOP byla v tomto období věnována minimální pozornost například zahraničnímu dění v oboru. Československo proto zásadně minula diskuse o základních odborných pojmech oboru, o jeho východiscích, teorii a rovněž o oborových dějinách. V důsledku stále se zvyšujícího tlaku na socializaci veškerých činností bylo zřízeno Ústředí státní památkové péče – ústřední ředitelství (ÚSPP), které tvořilo mezičlánek mezi Ministerstvem kultury ČR a SÚPPOP v Praze. Ústředí státní památkové péče poté zřídilo Státní restaurátorské ateliéry (SRA), což byla nová řídicí instituce pro dohled na restaurování v památkové péči. Cílem těchto nových institucí bylo zestátnění, tj. socializace restaurátorských činností v ČSSR a s tím spojená stupňující se byrokratizace oboru; s rokem 1989 ovšem skončila existence jak ÚSPPOP, tak SRA.

Již 1. ledna 1988 vstoupil v platnost nový, doposud platný zákon č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči. Vedle jasného vymezení odborných a výkonných orgánů státní památkové péče zavedl nově památkovou inspekci ministerstva kultury pro dohled nad dodržováním zákona a stanovil také sankce za jeho porušení.

Vývoj po roce 1989 a současnost

Společensko-politický zlom na sklonku roku 1989 otevřel cestu liberalismu, který v 90. letech 20. století přinesl památkám mnoho pozitivního, ovšem zároveň znamenal i jistá rizika a s nimi spojené (dnes již nevratné) památkové ztráty. Zásadním krokem bylo vyčlenění ochrany přírody do kompetence ministerstva životního prostředí v roce 1991. Název odborné organizace věnující se nadále jen kulturnímu památkovému fondu se současně změnil na Státní ústav památkové péče v Praze (SÚPP). Zároveň s tím se krajská střediska památkové péče sloučila do Památkového ústavu, jenž později změnil název na Státní památkový ústav (SPÚ).

K 1. lednu 2003 vznikl sloučením Státního ústavu památkové péče a Státního památkového ústavu Národní památkový ústav, jenž v roce 2013 prošel další zásadní organizační změnou – vyčleněním čtyř územních památkových správ zajišťujících provoz a opravy objektů svěřených Národnímu památkovému ústavu.

Současný Národní památkový ústav odráží mnohé z toho, co určovalo vývoj památkové péče v českých zemích, ale i širší společenské klima a směřování společnosti. Jak se měnil společenský diskurs, měnila se s ním i památková péče jako dílčí společenský systém a jeho organizace. Českým (a také slovenským) specifikem je soubor hradů, zámků a dalších významných památkových objektů vlastněných státem a spravovaných Národním památkovým ústavem – soubor unikátní a významný i v celosvětovém kontextu. V oblasti správy neobyčejně rozsáhlého movitého i nemovitého majetku tak Národní památkový ústav přímo navazuje na stav po druhé světové válce, což z něj činí jedinečný a ve své podstatě zakonzervovaný soubor obrovské hodnoty.

(Autor textu: Vratislav Nejedlý)

Základní literatura k tématu

  • Nesvadbíková, Jiřina, Vinter, Vlastimil, Wirth, Zdeněk: K vývoji památkové péče na území Československa. Přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749–1958. Praha 1983.
  • Nesvadbíková, Jiřina, Vinter, Vlastimil, Wirth, Zdeněk: K vývoji památkové péče na území Československa. Výběr autentických dokumentů 1749–1918. Praha 1983.
  • Nesvadbíková, Jiřina, Vinter, Vlastimil, Wirth, Zdeněk: K vývoji památkové péče na území Československa. Výběr autentických dokumentů 1918–1958. Praha 1983.
  • Nejedlý, Vratislav: Obrysy přístupů k památkové péči na Moravě do poloviny 20. století. In: Památková péče na Moravě. Sborník příspěvků Státního památkového ústavu v Brně. Brno 2002, s. 9–110.
  • Štoncner, Petr: Příspěvky k dějinám památkové péče v Československé republice v letech 1918–1938. Část 1. – vznik nové organizace v roce 1918. Zprávy památkové péče LXIV, 5/2004, s. 426–430.
  • Štoncner, Petr: Příspěvky k dějinám památkové péče v Československé republice v letech 1918–1938. Část 2. – organizační vývoj jednotlivých památkových úřadů. Zprávy památkové péče LXIV, 6/2004, s. 539–545.
  • Štoncner, Petr: Příspěvky k dějinám památkové péče v Československé republice v letech 1918–1938. Část 3. – Ostatní památkové instituce a organizace. Zprávy památkové péče LXV, 1/2005, s. 58–62.
  • Štoncner, Petr: Příspěvky k dějinám památkové péče v Československé republice v letech 1918–1938. Část 4. – Snahy o vydání památkového zákona. Zprávy památkové péče LXV, 3/2005, s. 246–252.
  • Štoncner, Petr: Příspěvky k dějinám památkové péče v Československé republice v letech 1918–1938. Část 4. – Snahy o vydání památkového zákona. Zprávy památkové péče LXV, 3/2005, s. 246–252.