Gallasové a Clam-Gallasové

Noblesa severních Čech

Rod Gallasů a Clam-Gallasů je dnes spojován především se severními Čechami, avšak jeho působnost lze vztáhnout téměř na celou tehdejší monarchii. Jeho členové jsou jako úředníci u dvora nedomyslitelně spjati s Vídní i s Prahou. V obou městech je reprezentují výstavní paláce – klasicistní Clam-Gallasovský palác ve Vídni a umělecky velice cenný pražský barokní Clam-Gallasův, resp. Gallasův palác. V Praze tento rod připomíná i romantická zahrada Klamovka.

Příslušníci rodu byli příbuzensky provázaní i s dalšími významnými rodinami habsburské monarchie, jako byli Schwarzenbergové, Dietrichsteinové, Colonna-Felsové, Kinští, Liechtensteinové, Auerspergové, Sporckové, Clary-Aldringenové, Mitrovští, Colloredo-Mansfeldové a další. Jejich osudy byly protkány různými příběhy celé tehdejší monarchie. Účastnili se korunovací, císařských zahraničních cest, diplomatických misí či válek. Výrazně se angažovali také v umění a charitě. Jejich jméno je neodmyslitelně spjato s takovými velikány hudby, jako byl Wolfgang Amadeus Mozart či Ludwig van Beethoven, nebo malíři Josef Führich, Josef Bergler či sochař Heinrich Karl Scholz.

Clam-Gallasové stáli u zrodu Společnosti vlasteneckých přátel umění, Vlasteneckého muzea v Čechách, pražské konzervatoře a mnohých jiných institucí podobného věhlasu. V regionech se pak zasadili o výraznou stavební činnost, podporu barokní zbožnosti, lesního hospodářství či lázeňství, s čímž je spojeno i zpřístupnění prvního hradního muzea ve střední Evropě – roku 1801 na Frýdlantě.

Koblížek, nejoblíbenější hračka sedmi dcer Franze Clam-Gallase

Významní členové rodu

Matyáš z Gallasu (1588–1647)

Válečník a stratég - první Gallas v Čechách

Potomek italského rodu di Gallasso de Campo z Tridentska, Matyáš z Gallasu přišel do Čech během třicetileté války jako člen Valdštejnovy armády. Díky svým schopnostem se vypracoval až do nejvyššího velení a získal od císaře titul hraběte. Oplýval též nesmírnou prozíravostí, když se postavil do čela spiknutí proti Albrechtovi z Valdštejna, jehož statky následně získal: Frýdlant, Liberec, Smiřice a Hořiněves. Jelikož se však severní Čechy záhy dostaly pod švédskou okupaci, hlavním gallasovským sídlem se v Čechách stala právě Hořiněves. Matyáš se ovšem stále cítil doma v Tridentu, kde byl po své smrti v dubnu 1647 také pohřben. Se svou druhou ženou Dorotheou Annou z Lodronu (1619–1666) zplodil několik dcer a dva syny – Františka Ferdinanda a Antonína Pankráce.

Johanna Emerenciana Gaschinová z Rosenbergu (1643–1735)

Žena, která stála za bohatstvím rodu Gallasů

Bratři František Ferdinand (1635–1697) a Antonín Pankrác (1638–1695) si dědictví po otci rozdělili – starší sídlil na Hořiněvsi a mladší na Frýdlantě. Antonín Pankrác však nebyl moc dobrým hospodářem, a kvůli dluhům musel Frýdlant prodat staršímu bratru, který se na něj přestěhoval. František Ferdinand se oženil s Johannou Emerencianou Gašínovou z Rosenbergu, velmi energickou, milou, zbožnou a schopnou ženou. Jednalo se o velmi vzdělaný a uměnímilovný pár, který se zasloužil o výraznou podporu barokní zbožnosti. Zbudovali v Hejnicích františkánský klášter a zvelebili zde poutní místo, kde vznikla i nová rodová hrobka Gallasů. Dokončení se však již František Ferdinand nedočkal, a tak ve společném díle pokračovala sama vdova Johanna Emerenciana, která nechala postavit nový barokní chrám Navštívení Panny Marie a obecně se snažila rozvíjet kulturu a hospodářství na rodových statcích. Spravovala je za svého nezletilého syna Jana Václava (1671–1719) a později i za svého vnuka Filipa Josefa (1703–1757). Dožila se úctyhodných 91 let – přežila nejen svého manžela, ale i všechny děti, a zapsala se nesmazatelně svou činorodostí do paměti severních Čech.

Jan Václav z Gallasu (1671–1719)

Nejvýznamnější diplomat rodiny

Za vlády císařů Leopolda I., Josefa I. a Karla VI. působil Jan Václav z Gallasu jako významný diplomat postupně na několika různých místech Evropy – v Londýně, Haagu, Římě, a svou kariéru završil jako neapolský místokrál. Za své služby získal dokonce hodnost španělského granda. Jednalo se o nejvýznamnějšího člena celého rodu. Jako neapolský místokrál byl pohřben se všemi poctami v karmelitánském klášterním kostele Panny Marie v Neapoli, ale jeho srdce putovalo do rodové hrobky v Hejnicích, kde se nachází dodnes. Jelikož většinu svého života strávil Jan Václav z Gallasu v zahraničí, o rodová panství se starala zejména jeho matka Johanna Emerenciana (1643–1735), která navíc vychovávala i jeho syna Filipa Josefa (1703–1757), kterého měl s Marií Annou z Dietrichsteina (1681–1704). Matka navíc zakoupila roku 1704 panství Grabštejn. V hospodářské správě jí pomáhal velmi schopný gallasovský úředník, Karel Christian Platz z Ehrenthalu (1663–1722), který se zasloužil o rozvoj Liberce, kde založil například novou čtvrť Janův Důl nazvanou podle Jana Václava z Gallasu. Ten si pro své pobyty v Čechách nechal vybudovat v Praze palác dle plánů císařského architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu a za uměleckého přispění sochaře Matyáše Bernarda Brauna, přičemž je dodnes považován za jeden z nejhonosnějších paláců v Praze.

Filip Josef z Gallasu (1703–1757)

Poslední člen rodu Gallasů

Jelikož matka zemřela nedlouho po jeho narození a otec trávil většinu času v zahraničí, vychovávala Filipa Josefa babička, Johanna Emerenciana. Ta mu vštípila roli výborného hospodáře, díky čemuž se mu podařilo stabilizovat nelehkou finanční situaci rodiny. S tou mu však pomohla i manželka Marie Anna z Collona-Felsu (1702–1759). Již roku 1726 Filip Josef zakoupil panství Lemberk, čímž na dlouhých 219 let vzniklo scelené panství Liberec, Frýdlant, Grabštejn, Lemberk, právě s centrem v Liberci. Kromě toho dále pokračoval ve výstavbě pražského paláce, dokončil přestavbu chrámu Navštívení Panny Marie v Hejnicích, a nechal si vybudovat nový zámek v Klecanech u Prahy, kde v roce 1754 hostil císařovnu Marii Terezii. Filip Josef byl však poslední mužský příslušník rodu Gallasů, a tak své statky odkázal potomkům manželčiny sestry Markéty Aloisie z Collona-Felsu, provdané za Jana Kryštofa z Clamu. Podmínkou pro dědice však bylo užívání jména i erbu vymřelého rodu Gallasů, čímž vznikl rod Clam-Gallasů.

Kristián Filip z Clamu / z Clam-Gallasu (1748–1805)

Dědic a velký rozšiřovatel clam-gallasovských panství

Rodový majetek Gallasů přešel na dva syny Markéty Aloisie z Collona-Felsu a Jana Kryštofa z Clamu. Ti měli připojit ke clamovského erbu gallasovský, a stejně tak spojit i jména rodů, čímž vznikl rod Clam-Gallasů. Mladší Karel Leopold (1755–1784) však spáchal kvůli smrti své milované manželky sebevraždu, a tak měl rod Clam-Gallasů pouze jednu linii, reprezentovanou starším Kristiánem Filipem. Pobýval často na libereckém zámku, který nechal moderně přestavět, nedaleko něj vybudoval čtvrť Kristiánov, nechal výrazně zrekonstruovat zámek Lemberk, u Hejnic založil Lázně Libverda, zakoupil panství Brodce, Luštěnice, Horky nad Jizerou a po rodičích zdědil Rožďalovice. Mimoto založil v Košířích velkolepou romantickou zahradu s různými chrámky, pamětními kameny a jinými romantickými výtvory nazvanou jako Klamovka. Kristián Filip i jeho žena Karolína Josefína Šporková (1752–1799) výrazně holdovali hudebnímu umění. Oba se věnovali hře na fortepiano a osobně se znali s manžely Duškovými, jejichž prostřednictvím se seznámili s Wolfgangem Amadeem Mozartem, který roku 1786 koncertoval v pražském clam-gallasovském paláci. O deset let později jej zde vystřídal 1796 mladý Ludwig van Beethoven.

Kristián Kryštof Clam-Gallas (1771–1838)

Donátor umění a zakladatel rodového muzea na Frýdlantě

Po rodičích zdědil Kristián Kryštof výrazné hudební vlohy. Na svých severočeských panstvích i v pražském paláci pořádal spolu s manželkou Josefínou Karolínou Clary-Aldringen (1778–1828) divadelní představení a koncerty, mj. za účasti Ludwiga van Beethovena, který hraběnce věnoval některé své skladby. Výtěžky z kulturních akcí putovaly na dobročinné účely, v nichž se oba manželé výrazně angažovali. Kristián Kryštof stál také u zrodu Společnosti vlasteneckých přátel umění, Vlasteneckého muzea, pražské konzervatoře ad. Podporoval řadu mladých malířů, zvláště Josefa Führicha z Chrastavy, která ležela na grabštejnském panství. Dále se stýkal například s Josefem Berglerem, Josefem Quaiserem, Václavem Prachnerem či Karlem Postlem. Umělecky však vynikal i sám – v domácím divadle se uplatnil jako tanečník, uměl hrát na klavír a zdatný byl i v kreslení. Dokladem romantického smýšlení Kristiána Kryštofa a jeho vztahu k historii a dějinám předků bylo v roce 1801 zpřístupnění rodového muzea na frýdlantském hradě. Frýdlant se tak stal nejstarším veřejnosti přístupným šlechtickým sídlem ve střední Evropě.

Eduard Clam-Gallas (1805–1891)

Slavný, avšak nedoceněný generál rakouské monarchie

Starší z bratrů Vilém (1801–1822) podlehl nervové horečce, a tak se dědicem a pokračovatelem rodu stal mladší Eduard. Již jako mladík vstoupil do armády, přičemž se proslavil nejvíce během potlačení povstání v Itálii roku 1848. Za zásluhy o monarchii získal roku 1862 Řád Zlatého rouna. Ke zlomu v jeho kariéře došlo roku 1866, kdy jej v několika bitvách porazili Prusové. Ze strany veřejnosti za toto sklidil obrovskou kritiku, byl označován za neschopného, skládaly se o něm kramářské písně, vycházely neuctivé novinové články, a v pražském paláci mu dokonce vytloukli okna. Proto se rozhodl odejít do penze. Přestěhoval se na zámek Frýdlant, a to i se svou ženou Klotyldou z Dietrichsteina (1828–1899). Začal se věnovat rekonstrukci svých sídel – Liberce, Grabštejna a Lemberka, který nechal roku 1891 zpřístupnit turistům. Dále přestavěl zámek Frýdlant a založil lovecký zámeček Nová Louka v Jizerských horách (dnes tzv. Šámalova chata). Manželka přinesla věnem statky Žďár nad Sázavou, Přibyslav, Polná, Krucemburk, vídeňský dietrichsteinský palác na Währingerstrasse, hrad Dietrichstein a 24. 12. 1864 si ještě koupila zámek Pohled.

Franz Clam-Gallas (1854–1930)

Poslední svého rodu – dobrý hospodář, lesník, zaměstnavatel, otec a člověk

Nezajímala jej ani tolik vlastní prezentace, jako zejména lesní hospodářství, každodenní a kulturní život obyčejných lidí a sociální poměry vlastních zaměstnanců. Ve volném čase se rád věnoval jezdectví a dalším sportům; ve Vídni založil první tenisový klub a byl také členem automobilového či golfového klubu. Věnoval nemalé finanční částky na opravy kostelů, na provoz škol, na podporu spolků, na sociální zajištění svých zaměstnanců atd. Po vzniku samostatného Československa mu chyběly peníze na tyto aktivity, což mu činilo „těžkou hlavu“. Pozemková reforma jej připravila o více než polovinu majetku. Zemřel v roce 1930 jako poslední člen svého rodu – proto byl při pohřbu rodový erb nesený vzhůru nohama. Z manželství s Marií Hoyos-Sprinzenstein (1858–1938) se nenarodil jediný syn, pouze sedm dcer.

Sedm dcer Franze Clam-Gallase, aneb pokračování rodu v ženské linii

Franz Clam-Gallas (1854–1930) a Marie Hoyos-Sprinzenstein (1858–1938) zplodili společně sedm dcer – Kristýnu, Eleonoru (domácky Lori), Eduardinu (domácky Edinu), Gabrielu, Marii (domácky Itschi), Klotyldu a Sofii. Všech sedm dcer bylo vychováváno k laskavosti a dobročinnosti. Mimoto se učily hudbě, cizím jazykům, kreslení, literatuře, tanci, jízdě na koni a dalším sportům.

Nejstarší Kristýna (1886–1947) se zajímala hojně o dějiny a hospodářství. Své znalosti pak začala uplatňovat na Lemberku, kam se v roce 1920 přestěhovala, avšak již o rok později se její život úplně změnil. Provdala se za hraběte Josefa Arco-Zinneberga (1881–1924), vdovce se sedmi dětmi, přičemž se věnovala především péči o ně. Většinu života prožila v Mnichově a v Tannenmühle v Dolním Rakousku, kde roku 1947 na následky mrtvice zemřela.

Druhorozená Eleonora (1887–1967) inklinovala výrazně k hudebnímu umění. Hrála výborně na housle, klavír, a dokonce komponovala. Roku 1910 se provdala za knížete Karla Schwarzenberga (1886–1914), významného českého vlastence. Ten však již o devět let později zemřel na úplavici, a tak se roku 1921 provdala za hraběte Zdeňka Radslava Kinského (1896–1975). Žili střídavě na loveckém zámečku Obora u Chlumce nad Cidlinou a na zámcích Orlík a Čimelice, později též příležitostně ve Žďáru nad Sázavou a na Karlově Koruně. Po roce 1948 emigrovali do Itálie. Eleonora zemřela roku 1967.

Další dcerou byla Eduardina (1889–1970), která měla abnormálně rozvinutou empatii. Starala se srdečně o zvířata (ve vídeňském paláci měla slepice, ještěrky či ježka) a od roku 1914 působila jako dobrovolná chirurgická sestra u Červeného Kříže. Na tyrolské frontě se seznámila s Dr. Adolfem Winkelbauerem (1890–1965), jehož si později vzala za muže, čímž uzavřela morganatický sňatek. Pobývali spolu zejména v Rakousku, avšak příležitostně jezdili na Grabštejn a na chatu v Pasekách pod Ještědem. Eduardina zemřela ve Vídni roku 1970.

Čtvrtá dcera Gabriela (1890–1979) byla velmi vášnivou jezdkyní a účastnicí lovů, na něž často doprovázela svého otce Franze. Roku 1914 se provdala za prince Adolfa Auersperga (1886–1923), který však po devíti letech manželství náhle zemřel. Gabriela žila střídavě na svých zámcích Goldegg a Lemberk. Zemřela roku 1979 ve Waidhofenu v Rakousku.

Nesmírně nadaná dcera Marie (1893–1959) se věnovala hojně jazykům a literatuře. Již v deseti letech napsala svůj první anglický román. Roku 1929 se provdala za knížete Karla Podstatzky-Lichtensteina (1874–1946), vdovce se dvěma dětmi, s nímž se usadila na Grabštejně. Zde se věnovala až vášnivě hospodářství a zahradničení. Po druhé světové válce se nastěhovala ke své nejstarší sestře Kristýně. Zemřela roku 1959 po nezdařilé operaci jater.

Karel Podstatzky-Lichtenstein pomáhal také Mariině mladší sestře Klotyldě (1898–1975) ve správě jejího hospodářství na Frýdlantě. Tam žila se svou matkou Marií, avšak po matčině smrti pobývala více ve Vídni, kde se pomáhala válkou zasaženým obyvatelům. Po skončení války se angažovala v pomoci vyhnaným lidem z Československa. Zemřela roku 1975 svobodná a bezdětná v Salzburgu.

Nejmladší Sofie (1900–1980) na rozdíl od svých sester nesnášela domácí vzdělávání mimo matematiky. Ráda však hrála na housle a účastnila se lovů. Roku 1921 se provdala za Eduarda Auersperga (1893–1948), který působil nejprve jako úředník a později jako šéf kanceláře jejího otce Franze Clam-Gallase. Manželé si koupili v Hejnicích vilu se zahradou, odkud však byli po druhé světové válce deportováni do Rakouska. Sofie zemřela jako poslední ze sester roku 1980 v Rekawinkelu v Dolním Rakousku.

Majetek, který na území Československa sestry zdědily po svém otci Franzi Clam-Gallasovi, jim byl povětšinou zabaven na základě dekretů prezidenta republiky roku 1945 a ony se musely z republiky vystěhovat. Osud je i jejich potomky zavál do různých koutů světa. Jejich bývalé majetky na území České republiky jsou povětšinou v držení státu a zámky Frýdlant, Grabštejn a Lemberk ve správě Národního památkového ústavu, který se snaží expozicemi na těchto objektech udržovat na rod Gallasů a Clam-Gallasů vzpomínku. O odkaz rodu Clam-Gallasů se v severních Čechách obecně stará zejména Clam-Gallas Stiftungsfond, který je ve správě potomků rodu.