Činnosti NPÚ

Národní památkový ústav je odbornou organizací státní památkové péče. V paragrafu 32 zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči je řečeno: Odborná organizace státní památkové péče je organizace pro výkon a koordinaci veškeré odborné činnosti v oboru státní památkové péče k zabezpečení jednoty kulturně-politických záměrů a ideově metodických, ekonomických a technických hledisek, jakož i perspektivního rozvoje státní památkové péče.

Co to znamená, čím je tato instituce užitečná?

  • Jednou z prvořadých úloh Národního památkového ústavu je vést kvalitní a přehlednou evidenci kulturních památek, a to jak nemovitých, tak movitých. Podstatná část této databáze je přístupná na internetu, ale každé pracoviště na základě dotazu poskytne další informace – například který objekt je památkou či zda se nachází v místě s nějakou formou plošné památkové ochrany, tedy v památkové rezervaci či zóně. Při dotazu je třeba vždy uvést název obce, případně označení katastrálního území, a číslo popisné (to je na domech většinou červeně). Název ulice a orientační číslo domu jsou informace doplňkové. Někdy je důležité znát číslo pozemku, protože i pozemek může být kulturní památkou.
  • Národní památkový ústav cíleně shromažďuje a třídí informace o historii památkových objektů, o jejich užívání, přestavbách a podobně. Na jejich základě památkáři určují, v čem spočívá jejich hodnota, co je na nich nejcennější, a proto hodné ochrany, a co ne. Součástí poznávání je tzv. stavebněhistorický průzkum, což je velmi efektivní způsob zjišťování, jak se budovy vyvíjely či rozšiřovaly. Pokud byl stavebněhistorický průzkum vypracován, což zjistíte na příslušném územním odborném pracovišti NPÚ nebo v památkovém katalogu, jeho krásná barevná schémata před vámi rozkryjí mnohá tajemství.
  • Nejviditelnější činností Národního památkového ústavu je posuzování úprav, projektů na přestavbu, plánů a stavebních záměrů – tedy vlastně aktivit, které vedou k proměně měst a obcí, ale i krajiny. Je to asi nejcitlivější oblast památkářské práce, při níž vzniká nejvíce konfliktů. Stanoviska a hodnocení, která památkáři vydávají, jsou zpracována na základě kvalifikovaného posouzení a vykazují odbornou i názorovou konzistenci. Musejí být zdůvodněná, doložená, propojená s odbornou literaturou a dalšími zdroji, tedy archivními materiály, průzkumy nebo analogickými případy.

Není památkář jako památkář

„Chtěli jsme to udělat jinak, ale nepovolili nám to památkáři…“ Podobný povzdech už někdy vyslechl asi každý, jenže ne všichni vědí, kdo se vlastně pod tím frekventovaným výrazem památkář skrývá. Ne vždy jde o pracovníka Národního památkového ústavu – často se takhle hovoří také o pracovnících výkonných orgánů památkové péče. Rozhodování v památkové péči totiž probíhá ve dvou krocích: Národní památkový ústav (přesněji některé z jeho územních odborných pracovišť) zpracuje ke konkrétnímu případu nebo žádosti odborné posouzení, jež potom předá jako podklad k rozhodnutí správnímu orgánu s rozhodovací pravomocí (tedy obci s rozšířenou působností, v případě větších měst magistrátnímu nebo krajskému úřadu). Zjednodušeně řečeno: odborná pracoviště Národního památkového ústavu posuzují, radí či doporučují – ovšem souhlasné nebo zamítavé stanovisko s „kulatým razítkem“ vydává úřad. Nejvyšší instancí nad všemi je pak ministerstvo kultury.