Přejít na: Obsah | Levý blok | Konec stránky

Kynžvart – zámek

Čechy | Karlovarský kraj | okres Cheb | zámek | národní kulturní památka, ve správě NPÚ
Kynzv01 159x115

 

Klasicistní sídlo rodu Metternichů dnes nabízí možnost obdivovat bohatý život šlechty na počátku 19. století. Unikátní interiéry obsahují nejenom dochovalé sbírky nábytku, obrazů, ale i takové skvosty, jako jsou starověké egyptské mumie či jiné originální exponáty z tzv. kabinetu kuriozit knížete Metternicha. Areál obsahuje též rozsáhlý anglický park s mnoha zajímavými místy.

Návštěvnický okruh zahrnuje 25 místností v historických interiérech 1. patra objektu zámku: schodišťová hala, temný salonek, malachitový salonek, malá pracovna, modrý salonek (Napoleonův), kancléřova pracovna s rozkládacím stolem, který sloužil při jednáních Vídeňského kongresu (1814–1815), Richardova knihovna se skrytými dvířky, zelený salon s portréty Habsburků a Metternichů, kulečníkový salon s ruským kulečníkovým stolem (dar od cara Mikuláše I.), velký sál se sochařskými díly Antonia Canovy, zámecká jídelna s rodinnými portréty a unikátním zlaceným stolním servisem Thomire na mahagonovém nábytku, kuřácký salon (renesanční) se čtyřmi oltářními deskovými obrazy od Bernarda Strigela (kolem r. 1510), hudební salon, orientální chodba s kolekcí japonských lakovaných šperkovnic a unikátní velkorozměrnou čínskou malbou Sto ptáků, zámecká zbrojnice s 220 chladnými i palnými zbraněmi, expozice Karla Hussa s památkami na posledního chebského kata – zakladatele zámeckého muzea, oratoř zámecké kaple, zámecká kaple sv. Antonína z Padovy s mramorovým oltářem s ostatky sv. Bonifacia (dar od papeže Řehoře XVI.), kancléřova knihovna, nová knihovna, kabinet kuriozit – autentická instalace kynžvartského zámeckého muzea a egyptský salonek se dvěma staroegyptskými mumiemi.

Kontakt

Státní zámek Kynžvart
354 91 Lázně Kynžvart
tel. +420 354 691 269
e-mail: kynzvart@npu.cz

Informace o památce

Více informací


Historie

Hrad

Nad městem Lázně Kynžvart se mezi Šibeničním vrchem a Špičákem vypíná Hradní vrch se zříceninou středověkého hradu. Zbytky obvodových zdí vymezují obvod předhradí a horního hradu s dosud dobře zachovanými zbytky strážní věže s hladomornou. Kynžvartský hrad byl původně královský, byl vybudován za přemyslovského krále Václava I. před polovinou 13. století k ochraně soutěsky, střežící obchodní a vojenské stezky na hranicích mezi západními Čechami a Chebskem. Na Mýtné louce proti padacímu mostu první hradní brány bývala stará celnice. Před rokem 1287 se hrad dostal do držení chebského ministeriálního rodu Hertenberků. Kynžvartská větev této starobylé rodiny přijala od té doby jméno "de Kunigeswart" a ve štítu měla šraňk, tedy závoru k zavírání silnice.

V roce 1322 připojil český král Jan Lucemburský město Cheb a celé Chebsko k českému království. Pomezní hrad Kynžvart (název v překladu znamená vlastně "Královská varta" či "Králova stráž") se v pozdějších sporech mezi Karlem IV. a Ludvíkem IV. Bavorem přiklonil na stranu římskoněmeckého krále a proti Karlovi IV., který byl v roce 1346 zvolen protikrálem. Tradice tohoto starého hertenbersko-nothaftského léna stavěla Kynžvart do opozice proti českému králi i Chebu. Nájemní žoldnéři Engelharta z Kynžvartu útočili především na chebské kupce a chebské měšťany, kteří stáli naopak při Karlovi. Jedním oddílem chebských či císařských nebo možná obou byl proto v červenci roku 1347 kynžvartský hrad pobořen. Majiteli se ještě podařilo uprchnout do Bavorska a hrad zřejmě nebyl ani bráněn. Chebští ještě dlouho nemohli Kynžvartu zapomenout obrovské škody, které Engelhartovi žoldnéři způsobili na jejich majetku i životech, a přimlouvali se u císaře Karla IV., aby majitelům nedovolil toto "hnízdo loupežníků" obnovit. Ještě v roce 1349 odpověděl císař chebským měšťanům: "Zaslechli jsme, že by se chtěl Kynžvart opět stavět, a poněvadž byla kdysi tato tvrz rozvrácena jako dům loupežníků, nařizujeme vám vážně při naší milosti, abyste jim tuto stavbu nedovolili, nýbrž jim v ní zabránili a překazili ji, dokud vám život a majetek stačí. K tomu vám co nejvážněji chceme být nápomocni."

Teprve v roce 1398 udělil král Václav IV. svému oblíbenci Hynčiku Pluhovi svolení ke stavbě hradu na místě rozvalin starého hradu Hertenberků, avšak s podmínkou, že hrad musí napříště vždy zůstat otevřený českým králům a v čase nebezpečí přijmout posádku zemských pánů. Kynžvartský hrad pak dvě desetiletí patřil pánům z Plavna. Jindřich z Plavna opět ctil místní tradici a spolu s pány z Rýzmburku se horlivě zúčastnil povstání šlechty proti králi Václavovi. Když byl dobyt jeho hrad Hasištejn, spěchal Jindřich z Plavna do Prahy a podrobil se dříve, než královští přikročili k obléhání Kynžvartu a Bečova. Téměř dva roky pak strávil ve vazbě, než mu byl opět v roce 1419 propůjčen Kynžvart jako královské české léno.

Za husitských válek stál kynžvartský pán Jindřich z Plavna při králi Zikmundovi Lucemburském. Jako nejsilnější osobnost západních Čech patřil také ke šlechticům, kteří v roce 1420 uzavřeli tzv. plzeňský landfrýd ("zemský mír") k ochraně proti českým husitům. Křižácké vojsko táhlo proti husitům soutěskou kolem kynžvartského hradu koncem srpna roku 1421. Po několika letech získal Kynžvart jako věno Hynek Krušina ze Švamberka, když se někdy okolo roku 1429 oženil s dcerou Jindřicha z Plavna. Husité se pak přiblížili ke Kynžvartu v polovině února 1430, žádné škody však nezpůsobili. O rok později táhla proti husitům vojska německých kurfiřtů a měst a způsobila v celé oblasti Kynžvartu nesmírné škody, kvůli nimž si potom pan Hynek Krušina ze Švamberka stěžoval norimberské městské radě.

V roce 1452 přerostl spor mezi Jindřichem II. z Plavna a kynžvartským pánem Bohuslavem ze Švamberka v otevřené nepřátelství. Tlupy plavenských žoldnéřů napadaly rolníky v obcích a vesnicích na Chebsku a chebští měšťané a šlechtici z celého Chebska se připravovali na odvetu. S podporou Švamberka na Kynžvartu oblehli Chebané v srpnu roku 1452 s dvaceti děly hrad Boršengrýn, který nedaleko Kynžvartu hájili plavenští. Boršengrýn brzy padl, posádka byla zajata a odbojný hrad byl zbořen, zapálen a jeho trosky odstřeleny. Spor pak ukončila teprve mírová smlouva v září 1454. Hrad Kynžvart však přesto připadl zpět pánovi z Plavna, když Hynek Krušina ze Švamberka zemřel ještě před ukončením sporu.

V listopadu roku 1465 utvořilo katolické panstvo na svém sjezdu na Zelené hoře panskou jednotu proti českému králi Jiřímu z Poděbrad. Významnými účastníky této jednoty zelenohorské byl Jindřich II. z Plavna a jeho syn Jindřich III., purkrabí Míšně. Plavenský pán se opět po letech vrátil ke staré tradici loupeživých rytířů, s pomocí dobrodruhů nechával z Kynžvartu plenit obce a vesnice na Chebsku, jejich obyvatele nechával zavřít do hradního vězení a za jejich propuštění pak vymáhal výkupné. Jiří z Poděbrad obsadil na podzim roku 1466 město Teplá. Opat tepelského kláštera Sigismund se přiklonil ke králi Jiřímu a papežský legát z Vratislavi ho proto i s proboštem uvrhl do klatby jako napomahače kacířství. Pro kynžvartského pána Jindřicha II. z Plavna to byl signál k tažení proti tepelskému klášteru. Spolu s pány z Gutštejna a ze Švamberka obsadili roku 1467 klášter, vydrancovali veškeré klášterní majetky a vypálili kostel Všech svatých i opatství s konventem. Ještě v následujícím roce se do klášterního areálu vrátili a uloupili vše, co ještě zbylo, včetně zádušních knih, zpěvníků i rybářských sítí.

V roce 1471 vpadli do kynžvartského panství pánů z Plavna chebští žoldnéři spolu se Sasy z Lokte a vojáky pánů Matyáše a Václava ze Šliku; o dva roky později se jim dokonce podařilo zajmout Jindřicha II. z Plavna. Saská knížata požadovala za jeho propuštění, aby se jeho syn Jindřich mladší vzdal všech nároků na Plavno a ostatní vogtlandské majetky. Příslušná smlouva byla podepsána až v roce 1482.

Mocní pánové z Gutštejna vyhlásili v roce 1506 válku králi Vladislavovi. Protože Jindřich III. z Plavna stál na straně českého krále Vladislava II. Jagellonského, rozhořel se znovu spor, během něhož mladší bratři Johan a Wolf z Gutštejna dobyli hrad Kynžvart. Velká část městečka Kynžvart tehdy podlehla plamenům. Po dlouhém vyjednávání nakonec kynžvartské léno připadlo královské komoře a v lednu roku 1510 se uvádí Ladislav Šternberk jako hejtman na Kynžvartu. Král Vladislav II. se zároveň zavázal, že žádný statek koruny nebude dán bez souhlasu zemského sněmu, takže i Kynžvart zůstal celé čtvrtstoletí v majetku královské komory. Až v roce 1534 potřeboval král Ferdinand I. peníze na vyplacení hrabství Kladsko a se souhlasem stavů při zemském sněmu dal Kynžvart a Tachov v doživotní zástavu nejvyššímu kancléři a německému lennímu hejtmanovi Hanušovi Pluhovi z Rabštejna a jeho synovci Kašparu Pluhovi.

Kašpar Pluh se většinou zdržoval na Bečově, kde vedl povstalecké hnutí jako jeden z hlavních vůdců šmalkandské války jednoty německých protestantských knížat proti císaři Ferdinandovi I. Po porážce povstalců v bitvě u Mühlberka (24. 4. 1547) byl Kašpar Pluh jako vrchní velitel "zbaven své cti, statků i života". V říjnu roku 1558 byl Kynžvart zastaven za 18 900 tolarů pánům Jindřichovi, Zdeňkovi a Joachymovi, bratrům ze Švamberka. Posledně jmenovanému povolil císař 500 kop grošů na obnovení kynžvartského hradu.

Někdy před rokem 1585 získal zástavu kynžvartského panství Hanuš Šebastián z Cedvic a na Libštejně, apelační rada purkrabí Chebu. Po jeho smrti předal císař Rudolf II. tuto zástavu na jeho bratra Kryštofa Jindřicha z Cedvic a jeho dva nejstarší syny.

Zámek

Někdy mezi lety 1585 a 1597 byl v údolí pod kynžvartským hradem postaven renesanční zámek. Jeho přesná podoba dnes už není známa a neznáme ani žádné dobové vyobrazení zámku. V pozdějším klasicistním metternichovském zámku se však dochovaly poměrně významné části původního renesančního objektu (například kompletní klenby s kletovanou omítkou a řada dalších renesačních fragmentů).

Kryštof Jindřich mladší z Cedvic se však aktivně zúčastnil stavovského povstání proti císaři Ferdinandovi II. Po bitvě na Bílé hoře bylo jeho kynžvartské panství konfiskováno, v roce 1623 propůjčeno a v roce 1630 postoupeno pěti bratrům Metternichových, synovcům trevírského kurfiřta (Janu Reichartovi, Karlovi, Emmerichovi, Vilémovi a Lotharovi), za 66 114 říšských zlatých. Metternichům pak kynžvartské panství i s ruinami hradu na kopci a nově postaveným zámkem v údolí patřilo až do roku 1945.

Říšský hrabě Filipp Emmerich von Metternich (praprapraděd pozdějšího kancléře) si někdy v letech 1681–1691 nechal ze zbytků zchátralého renesančního zámku Cedviců postavit nový barokní zámek. Jak je patrné z dochované ikonografie, zejména z kvašových maleb rytíře Reinacha z roku 1800, měl barokní zámek typický charakter venkovského sídla, uzavřený komplexem hospodářských budov, s konírnou v celém jižním křídle a reprezentačním velkým sálem nad centrálním průjezdem.

V 18. století bydleli majitelé hlavně na svých statcích v Porýní a na Kynžvart zajížděli jen občas. V roce 1767 zdědil kynžvartské dědičné panství otec pozdějšího kancléře, hrabě Franz Georg Karl von Metternich. Byl to velmi úspěšný kariérní diplomat. Brzy se stal stálým trevírským vyslancem ve Vídni, po smrti císaře Josefa II. se účastnil volby a korunovace císaře Leopolda II. ve Frankfurtu a v letech 1791–1794 byl řídícím ministrem v Nizozemí. Během prusko-francouzské války byly porýnské majetky Metternichů zcela zničeny a kynžvartský zámek byl na přelomu 18. a 19. století na čas dokonce jediným sídlem tohoto významného rodu. Teprve v roce 1805 získal kníže Franz Georg von Metternich náhradou za své zničené majetky v Porýní zrušený klášter benediktinů v Ochsenhausenu.

Clemens Wenzel Lothar Johann Nepomuk, druhý kníže von Metternich-Winneburg (1773–1859) byl nepochybně nejslavnějším majitelem kynžvartského zámku a panství. Od roku 1809 byl ministrem zahraničí a v letech 1821–1848 kancléřem "habsburského domu, dvora a státu". V roce 1813 byl povýšen do dědičného knížecího stavu. V jeho režii probíhal Vídeňský kongres (1814–1815), který upravil mezinárodní vztahy soustavou smluv po porážce Napoleona. Kancléř bydlel převážně ve Vídni, starý barokní kynžvartský zámek už nevyhovoval jeho nárokům na reprezentaci, a tak byl v letech 1821–1839 přestavěn ve stylu vídeňského klasicismu. Vynikající vídeňský architekt Pietro Nobile přitom musel respektovat množství kancléřových návrhů a náročných požadavků. Realizace plánů nebyla nijak levná záležitost. V září roku 1822 poskytl Metternichovi bankéř Salomon Rothschild osobní půjčku 900 tisíc zlatých (tj. asi 45 milionů eur) splatných na 12 let s pětiprocentním úrokem. Výhodná půjčka se bankéři vyplatila; o šest dní později dostalo všech pět bratří Rothschildů dědičný titul rakouských svobodných pánů. Metternichovi zase půjčka pomohla přestavět kynžvartský zámek, investovat kapitál do velkostatků v Kynžvartu a v Plasích a ještě vložit téměř půl milionu zlatých do rozsáhlých nákupů šperků, mincí a uměleckých sbírek.

Na kynžvartský nechal kancléř přestěhovat nejcennější rukopisy, prvotisky a vzácné tisky (asi 4 tisíce svazků) z benediktinské knihovny kláštera v Ochsenhausenu a knihovnu doplnil o dochované svazky staré rodové knihovny trevírského arcibiskupa a kurfiřta Lothara von Metternich (1551–1623) a také o další přírůstky a vlastní nákupy. Mezi téměř 29 tisíci svazky kancléřovy knihovny (celkem je v Kynžvartu ve třech zámeckých knihovnách přes 42 tisíc knih) tak dnes najdeme 160 rukopisů, 230 prvotisků a několik set vzácných tisků mimořádné hodnoty. Nejstarší rukopis, zlomek Pěti knih Mojžíšových, pochází už z přelomu 8. a 9. století. Dva vzácné vlastnoruční listy sv. Bernarda z Clairvaux patří mezi 17 rukopisů z 12. století. V rukopisu Legenda sanctorum ze 14. století byl objeven i rukopis Utrpení sv. Vojtěcha od Bruna von Querfurt a kázání o sv. Gorgoniovi, jehož autorem byl právě sv. Vojtěch. Ze 14. století je i dvousvazkový bohatě iluminovaný rukopis Histoire de France. Často citovaný je rukopis Magdeburské kroniky z roku 1525 nebo rukopis španělského spisovatele a dramatika Felixe Lope de Vegy.

Kromě nejstarších církevních textů a děl ze světské i církevní historie najdeme v knihovně díla historická, biografická, heraldická, numismatická, knihovnu antických autorů, přírodovědnou literaturu, literaturu lékařskou, muzikologické publikace, encyklopedická díla, atlasy, cestopisy, popisy mimoevropských zemí, gramatiky různých orientálních jazyků, soubor publikací z historie knihy a knihtisku, díla filozofická i hermetická, práce věnované církevnímu i civilnímu právu, politice, diplomacii, ekonomice, exaktním i technickým disciplínám, matematice, fyzice, chemii, mineralogii, botanice, zoologii, agronomii, ale i architektuře, teorii a dějinám výtvarného umění. Bez nadsázky lze říci, že téměř každý specialista najde v knihovně základní literaturu k historii svého oboru. Téměř 52 tisíc stran rukopisů a vybraných vzácných tisků bylo v letech 2001 až 2004 digitalizováno na špičkovém digitalizačním pracovišti a badatelé i ostatní uživatelé z celého světa mají nyní dokonalý nástroj pro studium těch největších pokladů kancléřovy knihovny.

Kancléř Metternich po dlouhém a složitém jednání uzavřel písemnou smlouvu s posledním chebským katem Karlem Hussem. Podařilo se mu tak získat Hussovu unikátní sbírku mincí, rukopisů, minerálů a kuriozit. Chebský kat, významný regionální badatel a filozof, se v roce 1828 na zámek také přestěhoval a své sbírky kancléřovi uspořádal. Chebský magistrátní rada Grüner, který smlouvu mezi knížetem a chebským katem zprostředkovával, o ní později napsal: „...Huss, hnaný ctižádostivostí, učinil velmi laciné návrhy, neboť dostane ročně 300 zlatých konvenční měny, volný byt a otop. Hussovi je 67 roků, po jeho smrti propadá jeho sbírka do vlastnictví knížete. Jeho Jasnost byla smlouvou velmi potěšena a patrně o ní uvědomila i prezidenta spolkového sněmu, svobodného pána E. z Münchu, neboť ten se ke mně vyjádřil takto: obchod prý byl pro knížete velmi výhodný, abych prý také takový pro něho uzavřel.“

Kabinet kuriozit kancléře Metternicha patřil mezi nejstarší veřejně přístupná muzea v Evropě. Součástí kabinetu kuriozit, která čítá 3500 položek, je několik desítek osobních předmětů známých historických osobností, rukopisy a podpisy řady osobností. Muzeum obohatily i archeologické nálezy z řeckých a římských antických lokalit – vykopávky z Pompejí, drobné předměty z Mexika, z Peru a zejména staroegyptské památky, které dostal kancléř Metternich v roce 1825 od Muhammada Álího, osmanského místokrále Egypta. Další exempláře byly získány z domnělých či autentických historických míst. Hodnotu mnoha předmětů tvoří jejich autentické spojení s konkrétní historickou událostí. Připomínají se lokální tragedie i události světových dějin. Mnohé kuriozity dokládají technický pokrok nebo řemeslnou zručnost svých tvůrců. Muzejní katalogy a inventární knihy, v nichž jsou pečlivě popsány jednotlivé exponáty i jejich původ a přesné místo uložení v příslušné vitríně, se dochovaly do dnešních dní. Jsou zdrojem cenných informací a pomohly připravit obnovenou autentickou instalaci.

Kancléřovo zámecké muzeum se od září roku 1828 stalo vyhledávaným cílem výletů významných hostů z nedalekých Mariánských Lázní. Návštěvní kniha se plnila podpisy korunovaných hlav a známých osobností. V roce 1829 tu byla například královna z Haiti doprovázená princeznami. Svědectví o její návštěvě podává sám kancléř Metternich v dopise adresovaném hraběnce Molly Zichy-Ferraris, své nastávající třetí choti: „Na třicet až čtyřicet kočárů se shromažďuje každého krásného odpoledne u špatné krčmy, která se v příštím roce změní v krásnou kavárnu, a lázeňští hosté se všech světadílů se budou scházet ve všech částech parku, které jsou již dokončeny nebo se právě dokončují. Mezi cizinci v roce 1829 nacházíme královnu z Haiti a princezny Améthyste a Athénais, její vznešené tmavé dcery. Kdysi ukradená a nyní opět nalezená kniha, do níž se budou zapisovati návštěvníci muzea z ciziny, obsahuje již nyní více než tisíc jmen tmavých i bílých hostů. Již dlouho si uvědomuji, že se svět stále zmenšuje…“ V roce 1834 navštívil Metternicha ruský velkokníže Michail Pavlovič, bratr cara Alexandra I., a také autor zámecké přestavby Pietro Nobile. Nejvýznamnější však byla návštěva rakouského císaře Ferdinanda Dobrotivého s chotí Marií Annou v září 1835.

Zámek Kynžvart měl obrovské štěstí, že kancléř Metternich se během svého života dokázal obklopit nejen vzácnými předměty, ale i hodnotnými lidmi. Například domácím učitelem jeho syna a dědice Richarda byl známý šumavský spisovatel a pedagog Adalbert Stifter, v jehož románu Pozdní léto najdeme kynžvartský zámek i jeho inspirativní atmosféru.

Umělecké sbírky na kynžvartském zámku tvoří přirozenou součást reprezentativních interiérů. K nejcennějším dílům patří čtyři pozdně gotické deskové oltářní obrazy německého malíře Bernarda Strigela z roku 1510, představující legendu o nalezení sv. Kříže. Pocházejí snad z kláštera v Ochsenhausenu. Ve sbírkách je i renesanční francouzská tapiserie s loveckým výjevem z roku 1560 a několik renesančních a raně barokních portrétů. Významnou část své umělecké sbírky měl kancléř Metternich ve vídeňské vile. V roce 1906 byla tato kolekce (32 malířských děl, 155 miniatur a 29 mramorových plastik, bust, podstavců, reliéfů a dekorativních váz) vystavena v Uměleckohistorickém dvorním muzeu. Autory početných portrétů byli nejznámější malíři období Vídeňského kongresu – sir Thomas Lawrence, sir Joshua Reynolds a François Gérard, vynikající miniaturisté Daffinger a Kriehuber. Některé mramorové plastiky (například Amor a Psyché) jsou z římského ateliéru Antonia Canovy, reliéfy jsou dílem Bertela Thorwaldsena, další skulptury a busty vytvořili Christian Rauch, Pietro Fontana, Pompeo Marchese, Giuseppe Pisani a Pietro Tenerani. Jde vynikající příklad unikátní sbírky 36 mramorových klasicistních skulptur. V roce 1908 byla tato umělecká díla převezena na Kynžvart. Převezeny byly zároveň i empirové dekorativní vázy a podstavce z malachitu, porfyritu, alabastru a mramoru.

Numismatickou sbírku tvoří kolekce 11 tisíc mincí, jejímž základem byla numismatická kolekce posledního chebského kata Karla Hussa. Původní Hussova sbírka se dále obohacovala akvizicemi za života kancléře Metternicha i jeho syna, knížete Richarda.  Soubor antických mincí je cenným dokladem sběratelského zájmu o antiku. Sbírka obsahuje asi 2 tisíce mincí a jsou v ní zastoupeny ukázky ražeb starověkého Řecka, převažují však mince římské, z období republiky (3.–1. stol. př. n. l.) a především císařství (1.–5. stol. n.l.). Velmi zajímavá je původní adjustace sbírky s dobovými popisy a určeními; soubor tak patří mezi zajímavé doklady sběratelství na počátku 19. století.

Kaple

Zámecká kaple sv. Antonína z Padovy z roku 1833 byla kancléřovými současníky i pozdějšími hosty a návštěvníky zámku považována za jeden z největších zámeckých pokladů. Hlavní oltář byl v letech 1824–1832 postaven ze zbytků mramorů chrámu sv. Pavla za hradbami, jedné z nejstarších římských bazilik, která vyhořela v roce 1823. Oltář nechal pro kancléře Metternicha zhotovit papež Řehoř XVI. a spolu s ostatky sv. Bonifáce ho vybavil mnohými výsadami, jak se uvádí v originální papežské dedikační listině. Hlavní oltářní obraz představuje Vidění sv. Antonína z Padovy. Namaloval ho vídeňský malíř Anton Petter v roce 1832. Naproti oltáři visí obraz Snímání z kříže od italského barokního malíře Lucy Giordana (1632-1705).

Zámecký park

Zámecký park vznikl při klasicistní přestavbě zámku za spolupráce architekta Petra Nobileho s vídeňským dvorním zahradníkem Riedlem. Kompozičně byl park založen na osách tvořených třemi velkoryse pojatými průhledy od zámku podél potoka vytékajícího z Panského rybníka a potoka kynžvartského. Kolem cesty z Kynžvartu, hlavní cesty parkem a kolem příčné severojižní cesty (Slavičí alej) byly vysázeny aleje.

Slohově jednotné se zámkem a současně s ním přestavěné a postavené jsou i další objekty areálu – hospodářský dvůr, který tvoří protiváhu zámecké budově, budova zahradnictví se skleníkem, pivovar a lesovna pod zámkem. Jižní závěr parku tvořil v této fázi hřbet nad pivovarem, na němž postavena empírová čajovna. V severozápadním cípu byl postaven obelisk na paměť císařů, jimž Metternich sloužil (Františka I. a Ferdinanda V.). Pozoruhodností je lesní kaple sv. Kříže gotizujících tvarů na balvanitém vrchu nad zámkem a šindelem krytá chaloupka kovárny na východním kraji parku.

Zámek Kynžvart byl téměř čtvrt století (v letech 1976 až 2000) uzavřen a kompletně vystěhován kvůli dřevomorce, která napadla některé podlahy, krovy i část knihovny. Od roku 1994 byl postupně zpřístupněn a v letech 1998–2000 stavebně a památkově obnoven nákladem přes 82 milionů korun s významným finančním podílem Evropské unie. V roce 2000 byl zámek opět v plném rozsahu zpřístupněn a patří od té doby k nejnavštěvovanějším památkám v České republice. V roce 2001 byla obnova zámku oceněna nejvyšším evropským uznání za památkovou péči – medailí Europa Nostra. Zámek Kynžvart byl téhož roku prohlášen za národní kulturní památku. V roce 2006 byla za movitou národní kulturní památku prohlášena kynžvartská daguerrotypie. Od roku 2005 je zámek členem mezinárodní Hradní stezky – Burgenstrasse, která spujuje přes 70 hradů a zámků na trase dlouhé přes 1100 kilometrů z Mannheimu do Prahy.


Metadata ke zprávě

Adresa
354 91 Lázně Kynžvart
Telefon
+420 354 691 269
Majitel, správce
Majitel: ČR. Správce: NPÚ, ÚPS v Praze
Web památky
Typ majitele
státní majetek
Pracoviště NPÚ
NPÚ, ÚPS v Praze
číslo
80
Galerie fotografií

Kynžvart - zámek

dne
9. 8. 2011
Možnosti řazení

Letecký snímek

dne: 9. 8. 2011

Exteriér

dne: 9. 8. 2011

Celkový pohled

dne: 9. 8. 2011

Interiér

dne: 9. 8. 2011

Interiér

dne: 9. 8. 2011

Interiér

dne: 9. 8. 2011

Celkový pohled

dne: 9. 8. 2011
Památka na mapě
Vyhledání cesty
Diskuse o památce

Příspěvky v diskusi

Počet příspěvků: 0

Možnosti řazení
Seřadit vzestupně
Přidat nový příspěvek
obnovit