Přejít na: Obsah | Levý blok | Konec stránky

Zahrady pod Pražským hradem

Čechy | Praha hl. m. | okres Praha hl.m. | zahrady | národní kulturní památka, ve správě NPÚ
Zahrady_pod_Prazskym_hradem

Zahrady pod Pražským hradem na jižním svahu hradčanského návrší spojují Hrad s Malou Stranou. Komplex terasových zahrad s pavilony a drobnou architekturou má ve všechna roční období podmanivou romantickou atmosféru umocněnou jedním z nejkrásnějších výhledů na Prahu. Daří se zde vínu, jablkům, fíkům a nejrůznějším květinám. U spodní sally tereny v Ledebourské zahradě je přístup do bohatě štukově zdobené luxusní galerie, sloužící přednáškám, společenským akcím i pronájmům například pro svatební hostiny.

 

Kontakt

Zahrady pod Pražským hradem
Valdštejnská 14
110 00 Praha 1
tel. +420 257 148 817
e-mail: zahrady@npu.cz

Informace o památce

Více informací


Historie

1/ zahrada Ledebourská při Ledebourském paláci čp. 162-III

Na ploše zahrady v její dolní části byly archeologicky zjištěny terény ze 13. století, částečně výrobní, částečně komunikační, přičemž výrobní jsou patrně starší. Po části dnešní zahrady vedla ve středověku komunikace směrem k hlavní, to jest jižní bráně Pražského Hradu v prodloužení ulice U Zlaté studně. Její pozůstatky však likvidovala výstavba teras barokní zahrady. Další významná komunikace procházela vedlejším domem čp. 163-III, který za nenápadným zevnějškem skrývá intaktně zachované věžové jádro středověkého domu, na Malé Straně unikátní.

Na parcele paláce byly ve 14. století nejméně dva domy. Oba vyhořely při velkém požáru Malé Strany a Hradčan roku 1541 a byly postupně renesančně znovuvystavěny. Oba zakoupil v roce 1665 Jan Václav Novohradský z Kolowrat, byly jím sjednoceny a výrazně zvelebeny do roku 1669. Roku 1697 koupili výstavný objekt Trauttmannsdofové (Marie Charlotta a Leopold Antonín), kteří jej vlastnili do roku 1727.

S Trauttmannsdorfy se spojuje budování zahrady, existovala však téměř jistě již za Kolowratů. Její osnova je dosud raně barokní ze 17. století, lze ji časově klást mezi dokončení podstatných úprav objektu (1669) a prodej Trauttmannsdorfům, tedy do rozmezí 70. - 80. let 17. stol. Buď ještě za Kolowratů nebo až za Trauttmannsdorfů vzniká první salla terena v patře severního křídla paláce, jejíž stropy zdobí typická velkotvará štukatura pozdního 17. stol. Nejpozději v 19. století zaniklo její otevření do zahrady.

Mladší je druhá (stávající) salla terena v prodloužení západního křídla. Vznikla ve 20. letech 18. stol. Dříve navrhované autorství Giovanniho Battisty Alliprandiho nebo Františka Maxmiliána Kaňky (oba pro Trauttmannsdorfy pracovali, především v Litomyšli) není příliš pravděpodobné. Některé tvaroslovné prvky stavby, zejména nemotivované křivkové zvlnění středního dílu, ovšem vykazují nápadnou podobnost s koncepcí fasády staroměstského kostela sv. Havla, kde pracoval Kaňkův učitel Pavel Ignác Bayer (zemřel ve vysokém věku až 1733). Pramenné doklady ke stavbě sally tereny však chybí.

V roce 1783 palác získal Josef Krakovský z Kolowrat, který 1801 přikoupil nejzápadnější část (s druhým průjezdem) a celek sjednotil roku 1802 podle plánů Ignáce Jana Nepomuka Palliardiho. Palác tak získal dnešní vzhled včetně průčelí.

1852 palác získávají Ledebourové, následně prováděny především vnitřní úpravy včetně zadní budovy. Nejpozději tehdy (1863) zaniká propojení starší sala terreny se zahradou, nahrazené prostými obdélnými okny.

Po roce 1945 palác patřil ke komplexu budov ministerstva informací, které bylo iniciátorem prvního – neúspěšného – otevření zahrad pro veřejnost.

Zahrada Ledebourského paláce je koncepčně ještě raně barokní, rozdělená na osově řešený parter a terasovou část, neobvykle se značným podílem režného zdiva, završenou zajímavě řešenou pohledovou stěnou s rytmizovanými nikami a středním vyhlídkovým altánem – belvederem. V této podobě byla dotvořena zřejmě již v 90. letech 17. století, belvedere může být nepatrně mladší. Ve 20. letech 18. století byla změněna pohledová orientace parteru akcentováním osy západ – východ, kde vzniká nová salla terena a jako její protějšek symetricky řešená architektonizovaná stěna rámující Herkulovu kašnu. Socha Herkula zůstává autorsky neurčena, také proto, že se odvolává ještě na vzor sochy Herkulovy ze 17. stol. v Královské zahradě Pražského hradu. Přilehlou stěnu parteru však tehdy vyzdobil freskou Václav Vavřinec Reiner. Malba zanikla beze stopy, dochovala se jen v kresebné kopii Antonína Machka.

Rovněž autorsky neurčené jsou malby saly terreny, s poměrně neobvyklou tematikou středomořské krajiny s antickými ruinami a kombinací malby a štukového dotváření. Spíše než o vzácnost tematiky se jedná o vzácné dochování takto vyzdobeného prostoru, které byly v 18. století běžným doplňkem reálné architektury. Kromě Ledebourské saly terreny je v Čechách dochována prakticky pouze obdobná sala terrena zámku ve Veltrusích (těžce poškozena při posledních povodních) a překvapivě obdobná výzdoba Betlémské jeskyně při kostele P. Marie na Karlově v Praze. Je zajímavé, že u obou jmenovaných staveb se uplatnil František Maxmilián Kaňka, který tak mohl fungovat v roli uměleckého poradce, také při volbě Václava Vavřince Reinera jako autora zaniklé fresky.

2/ zahrada Pálffyovská při Pálffyovském paláci čp. 158-III

Roku 1995 byla na parcele objevena románská zeď včetně portálu – jde o Píseckou bránu. Objev doložil, že Malá Strana byla opevněna již v době románské, nejpozději v polovině 12. století. Podoba „brány“ velmi připomíná románské portály Černé věže na Pražském Hradě. Románská hradební zeď tvoří východní hranici parcely, zástavba, která již patřila městu, vznikala na západ od ní. Teprve v 15. století jsou zde doloženy objekty, stejně jako sousední rovněž zničené velkým požárem Malé Strany a Hradčan v roce 1541.

1709 získal stávající dva domy na parcele Jan Josef z Valdštejna. 1712 byl jeho „pražský dům“ jako panský vyjmut z městské jurisdikce. V letech 1715-20 proběhla hlavní přestavba, kterou řídil valdštejnský architekt František Maxmilián Kaňka, jenž pro Valdštejna pracoval také na Duchcově. Kaňka využil existující konstrukce k vytvoření velkorysé lichoběžníkové palácové disposice. Jeho autorství nebylo dlouho v odborné literatuře rozpoznáno i vzhledem k relativně prosté podobě vnějších fasád, dnes je nejen uznáváno, ale i doloženo. Vnější neokázalost fasád se ukazuje přímo jako požadavek vkusu stavebníka, hraběte Valdštejna. Jak je u podobných prací F. M. Kaňky obvyklé, palác měl především náročně řešené interiéry a přepychové vnitřní zařízení, za něž hrabě vydával nemalé sumy. Interiéry prodělaly ovšem podstatné zásahy v 19. století. Zároveň s budováním paláce byla řešena i zahrada (tak tomu bylo i na Duchcově), a autorský podíl Kaňkův je tak nepochybný.

Následující majitelé Fürstenbergové palác opravovali až kolem roku 1808/10-1823. Tehdy je zmíněna také „oprava“ zahrad, zřejmě nová úprava parteru včetně vysázení stromů. V roce 1856 byly zbourány domy čp.156-7-III, čímž vznikla dnešní proluka mezi Pálffyovským a Kolowratským palácem, následně byla řešena obnažená východní stěna budovy.

1881 koupil palác Eduard Pálffy, upravoval jej však pouze utilitárně a roku 1902 jej odprodal státu.

Po roce 1950 byl součástí komplexu budov ministerstva informací.

Zahrada je rozdělena na menší užitkovou a větší okrasnou zahradu. Ta je prací Františka Maxmiliána Kaňky, současnou s vybudováním paláce, v parteru (a patrně i ve výsadbě) prošla obnovou v raném 19. století, jež však nezměnila její vrcholně barokní koncepci a charakter. Langweilův model zachycuje v horní části zahrady dnes neexistující skleník.

Terasovým uspořádáním horní části prochází mistrovsky komponovaná hlavní osa, nutící diváka několikrát změnit směr a procházet různě koncipovanými exteriéry i interiéry v rámci propojení jednotlivých teras. Některé kamenické prvky jsou patrně v 19. století vyměněny, to však prostorové gradaci celku nic neubírá. Do spodního parteru tato komunikace ústí tunelovým propojením s charakteristickým detailem navzájem propojených velkých nik s neobvyklým profilem orámování.

Tento motiv se původně objevil v díle Jana Blažeje Santiniho, Kaňka se s ním seznámil, když dokončoval některé Santiniho stavby, mimo jiné již zmíněnou kapli Svatých Schodů s Betlémskou jeskyní při kostele P. Marie na Karlově v Praze. V parteru je ústí komunikace akcentováno velkou edikulou s toskánskými pilastry a segmentově vzdutou římsou, rovněž s rafinovanou profilací římsy a tvaroslovného detailu. Dalším architektonickým prvkem je portálek propojující parter s nástupem do užitkové zahrady na západní straně, volná citace římských předloh z pozdního 16. století, kterou bezpochyby ocenil poučený stavebník, jakým Jan Josef z Valdštejna byl.

3/ zahrada Kolowratská při Kolowratském paláci čp. 154-III

(někdy rozdělována na Kolowratskou při čp. 154-III a Malou Fürstenberskou při tzv. Malém Fürstenberském domě čp. 155-III, ale tyto části tvořily celek náležející k paláci čp. 154-III; navíc při tomto označování může dojít k záměně s Fürstenberskou zahradou při Fürstenberském paláci čp. 153-III)

Pozemky vně malostranské hradby nebyly patrně až do 16. století zastavěny objekty k trvalému obývání, první zmínky o takových objektech jsou až z konce 16. století. Roku 1601 získal městiště Vilém z Lobkowitz, který zde stavěl – avšak v rámci pobělohorské konfiskace jeho majetku bylo místo nárokováno abatyší kláštera sv. Jiří na Pražském Hradě, která mimo jiné vznesla stížnost, že na pozemcích patřících klášteru nebyl Lobkowitz oprávněn postavit kamennou stavbu k trvalému obývání, kromě toho pochopitelně žádala vyrovnání za ušlý nájem. Tyto problémy se nadále vlekly, k částečnému vyrovnání došlo až za Götzů v roce 1661. V roce 1621 bylo místo ještě charakterizováno jako odlehlé, přestože naproti se již intensivně připravovala výstavba Valdštejnského paláce čp. 17-III. Hlavní problém však spočíval v tom, že parcela ležela na dvou jurisdikcích – podle údajů část levá a střední patřila městu (městské pozemky před hradbami), pravý, tedy nejvýchodnější díl pak svatojiřskému klášteru, který tu měl pozemky využívané hospodářsky (pravděpodobně vinice, ale nevíme, zda v celém rozsahu těchto pozemků). Neobvyklá majetkoprávní situace se odráží i v atypické disposici palácových křídel situovaných šikmo k uliční čáře, která rovněž není pravidelná. Jádrem je patrně ještě rovněž nepravidelně disponovaný renesanční objekt Viléma z Lobkowitz. Přes úpravy v 17. století zůstával palácový dům v jádru renesanční, a tak byl koupen Marií Barborou Černínovou z Chudenic roku 1759 za dosti nízkou cenu.

Za této nové majitelky došlo ke zvýšení a zásadní přestavbě, která dala paláci dnešní vzhled, nevíme však přesně, v které době. Hraběnka totiž teprve později zakoupila objekty v zadní části za parcelou, dnešní čp. 155-III, jeden výstavný renesanční dům 1769 a druhý menší až 1776, oba stavebně sjednotila, což vysvětluje naprosto neobvyklou disposici dnešního objektu, a propojila chodbou s hlavním palácem. Teprve v této etapě se patrně na konečném vzhledu stavby uplatnil architekt Ignác Jan Nepomuk Palliardi. Čp. 155-III sloužilo jako letní palazetto při zahradě, čemuž odpovídalo i jeho vybavení včetně lázně. Přiléhající zahrada tedy dostala dnešní mimořádnou podobu patrně v časovém rozmezí mezi lety 1776 a 1789 (smrt hraběnky). Tvarosloví architektonické složky, která je zde nebývale bohatě zastoupena, svědčí pro autorství Ignáce Jana Nepomuka Palliardiho.

V 19. století se oba objekty opět majetkově oddělily, hlavní palác získali roku 1886 Kolowraté Krakovští a čp. 155-III Fürstenbergové v roce 1868, kteří v této době bourali zástavbu mezi tímto objektem a Pálffyovským palácem, jenž byl toho času rovněž jejich majetkem. Kolowratský palác patřil státu od roku 1918, čp. 155-III bylo vyvlastněno až roku 1945, obě budovy opět propojeny a staly se hlavním sídlem ministerstva informací, následně kultury, které, jak již zmíněno, bylo iniciátorem prvního – neúspěšného – otevření zahrad pro veřejnost.

Zahrada je stejně jako Pálffyovská rozdělena na užitkovou a okrasnou část. Tato se ale bezprostředně pojila k paláci čp. 155-III a jeho zázemí, proto nemá typický parter, ale vlastně dvouúrovňové uspořádání s nástupním baldachýnem. Pochází, jak již bylo řečeno, z doby úpravy tohoto objektu nebo bezprostředně po ní následující, tedy ze 70., nejpozději 80. let 18. století a je téměř jistě dílem Ignáce Jana Nepomuka Palliardiho. Oproti starším zahradám vrcholně barokním má hlavní osu jednoznačně podtrženou přímým schodištěm a na obou koncích pointovanou architektonicky – dole baldachýnem a nástupní edikulou, nahoře trojobloukovým belvederem. Od něj stoupá další schodiště na horní vyhlídkovou terasu a k asymetricky situovanému jednoduchému pavilonku, který vznikl přetvořením jakési starší jednoduché stavbičky. Její excentrické situování nasvědčuje domněnce, že stála již na pozemcích svatojiřského kláštera. Vyjma této jednoduché architektury veškeré ostatní zahradní stavby zaujmou bohatým a neobvyklým tvaroslovím se značným uplatněním křivky v půdorysu i nárysu. Tato řešení připomenou pražský dynamický barok vrcholného období 20. let 18. století, o jejich pozdně barokním stáří však není pochyb. Jde do jisté míry o osobní styl autora, Ignáce Jana Nepomuka Palliardiho, který se v předchozím desetiletí podílel na opravách a úpravách několika vrcholně barokních objektů (výrazně např. Lobkovického paláce ve Vlašské ul.), kde si tyto detaily do hloubky osvojil a dále je používal jako volné citace ve vlastním díle.

Naopak typická pro dobu na rozhraní pozdního baroka a klasicismu je disposice s přímým schodištěm, z něhož se vystupuje na jednotlivé terasy, které původně měly odlišnou výsadbu. Na jedné z teras jsou obnoveny skleníky, které zde ukazuje Langweilův model a byly ověřeny výkopem in situ metodou novověké archeologie. Tato organisace celku ukazuje na volnou inspiraci v uspořádání soudobých prvních botanických zahrad „vědeckého“ typu, jakou byla např. Botanická zahrada ve švédské Uppsale. Barokní zahrada jako obraz světa v jeho celistvosti se zde pozvolna mění v novodobý typ zahrady jako celku složeného z jednotlivin. Přispívá ke zvláštní poetice této zahrady, že se tak děje v „kulisách“, které oproti tomu revokují právě architektonický svět odcházející epochy barokní.

autor: Mgr. Jakub Synecký

Metadata ke zprávě

Adresa
Valdštejnská 158/14, 118 01 Praha 1
Telefon
+420 257 148 817
Majitel, správce
Majitel: ČR. Správce: NPÚ, ÚPS v Praze
Typ majitele
státní majetek
Pracoviště NPÚ
NPÚ, ÚPS v Praze
číslo
121
Galerie fotografií

Praha - zahrady pod Pražským hradem

dne
10. 8. 2011
Možnosti řazení

Detail

dne: 10. 8. 2011

Salla terena - Ledeburská zahrada

dne: 10. 8. 2011

Zahrady v květu

dne: 10. 8. 2011
Památka na mapě
Vyhledání cesty
Diskuse o památce

Příspěvky v diskusi

Počet příspěvků: 0

Možnosti řazení
Seřadit vzestupně
Přidat nový příspěvek
obnovit