Přejít na: Obsah | Levý blok | Konec stránky

Praha - Zahrady pod Pražským hradem

Čechy | Praha hl. m. | okres Praha hl.m. | zahrady | národní kulturní památka, ve správě NPÚ
Zahrady_pod_Prazskym_hradem 141x120

Zahrady jsou opět přístupné od středy 5. 6. 2013.

Zahrady pod Pražským hradem se rozkládají na jižním svahu hradčanského návrší a jsou spojnicí mezi Pražským hradem a Malou Stranou. Komplex zahrnuje celkem pět zahrad – Ledebourskou, Malou a Velkou Pálffyovskou, Kolowratskou a Malou Fürstenberskou. Vznikly v průběhu 18. století, na jejich výzdobě se podíleli významní umělci doby českého baroka a raného klasicismu a množstvím teras, pavilonů, oranžerií a glorietů připomínají italské renesanční zahrady.

Po mnoha proměnách, zpustnutí a ne vždy šetrných rekonstrukcích byly zahrady počátkem osmdesátých let 20. století na pokraji úplné zkázy. Jejich rehabilitace, představující jeden z nejkomplexnějších a odborně nejnáročnějších úkolů, který musela česká památková péče v devadesátých letech minulého století řešit, byla dokončena v roce 2000.

Komplex palácových zahrad pod Pražským hradem tvoří pět zahrad:
Ledebourská, Malá Pálffyovská, Velká Pálffyovská, Kolowratská a Malá Fürstenberská zahrada.
Zahrady jsou navzájem průchozí, mají  vchod z Valdštejnské ulice 14.

Historie zahrad

V roce 1580 byla vytvořena dnešní Fürstenberská zahrada; další zahrada vznikla za dnešním Pálffyho palácem. Za Ledeburským palácem vinice přetrvávaly nejdéle, ale níže položené zahrady také zmizely a v roce 1624 zde vznikla rozsáhlá zahrada.

Ledebourská zahrada a Malá Pálffyovská zahrada

Zahrada má jméno po Adolfovi hraběti z Ledebouru, který získal přilehlý palác v roce 1852. Vlastní palác vznikl už v roce 1601 spojením dvou renesančních domů. V té době byl přilehlý svah pustý a zahradu tu opět zřídil až v roce 1665 Jan Václav z Kolovrat.

Velká Pálffyovská zahrada

Tato zahrada, nebo lépe zahrada na místě dnešní Pálffyovské zahrady, se v historických dokumentech připomíná až v roce 1681, kdy koupil dům s pozemkem zahrady měšťan Šimon A. Renner, který v domě zřídil hospodu a postaral se také o zahradu.

Kolowratská zahrada a Malá Fürstenberská zahrada

Podle nedostatku jakýchkoli věrohodnějších záznamů lze předpokládat, že tento svah pod Pražským hradem nebyl cíleně využíván. Až v polovině 18. století byl svah zpevněn opěrnými zdmi. Na takto vzniklých terasách byly vysazeny ovocné stromy a i vinná réva.

Kontakt:

Zahrady pod Pražským hradem
Valdštejnská 14, 110 00 Praha 1
Tel: +420 257 148 8172
Email: zahrady@npu.cz

Informace o památce

Více informací


Historie

Jižní svah vrchu, který je korunován komplexem Pražského hradu, měl při budování hradiště především obranný charakter. Historické záznamy uvádějí rok 1241 jako vznik jednoho z hradebních systémů.

Když počátkem XVI. století funkce celého obranného systému přestala být prvořadá a hradby byly částečně postupně bourány, byl uvolněný prostor příčinou četných sporů. Královský zájem o hradební prostor přestal být určující a nastoupil zájem městské správy. Ta začala tyto pozemky prodávat a nová vlastnická práva vkládat do městských knih, uložených na malostranské radnici. Postupně tyto pozemky, zahrady a vinice skoupila šlechta a bohatí měšťané. Jako příslušenství koupeného objektu byly často převzaty i některé tam již dříve stojící domky. Řada těchto domků nebyla stále obydlena, ale sloužily jen dočasně. Tak se stávaly skrýší pro různé nekalé živly, ale také - a to zvláště po bitvě na Bílé hoře (tedy po roce 1620) - pro tehdy pronásledované nekatolíky.

Vytváření větších celků znamenalo postupný zánik malých a menších užitkových zahrad. Jen vinice přetrvávaly nejdéle. Tak například v roce 1580 byla vytvořena velká zahrada (dnešní Fürstenberská); další velká zahrada vznikla za dnešním Pálffyho palácem. Za Ledeburským palácem sice vinice přetrvávaly nejdéle, ale níže položené zahrady také zmizely a v roce 1624 zde vznikla rozsáhlá zahrada.

Všechny tyto zahrady byly budovány ve skromnosti renesančních zahrad italského typu. Stávaly se převážně objektem potěšení a kratochvíle. Staly se tak i prestižní záležitostí vlastníka.

Když byly zahrady po švédském zpustošení (po dobytí pražské Malé Strany Švédy 5. srpna 1648) znovu obnovovány, což vyžadovala právě prestiž bohatých a mocných jak šlechtických, tak i měšťanských vlastníků, byla dosavadní strohost renesance italského stylu opuštěna a nastoupila barokní úprava. Bohaté osazení balustrádových teras plastikami, monumentální schodiště, rozdělující zahradu na symetrické poloviny a končící logií, kašny a vodotrysky. Přechodovými články mezi paláci a zahradami jsou saly tereny, pavilony a galerie. Systém strmých schodišť zpřístupňuje terasy, ze kterých se otevírají kouzelné pohledy na Malou Stranu a panorama města. Zahrady byly od sousedů odděleny mohutnými zdmi.

Tak vznikal souvislý pás zahrad, který se v celkovém rozložení zachoval dodnes; tvoří ho od severu Ledeburská, Malá Pálffyovská, Velká Pálffyovská, Kolowratská a Fürstenberská zahrada.

Ledeburská zahrada a Malá Pálffyovská zahrada

Zahrada má jméno Adolfovi hraběti z Ledebouru, který získal přilehlý palác v roce 1852. Vlastní palác vznikl už v roce 1601 spojením dvou renesančních domů. V té době byl přilehlý svah pustý a zahradu tu opět zřídil až v roce 1665 Jan Václav z Kolovrat.

Roku 1697 změnil objekt majitele. Ten palác dostavěl a současně na přilehlém svahu až po hradební val založil terasovou barokní zahradu. Na parteru zahrady (který je vzhledem k úrovni paláce vlastně první terasou) je dekorativní sala terrena. Ta byla podle starších názorů dílem Giovanni Santiniho, podle pozdějších byl autorem Giovanni Battista Alliprandi. V současné době existuje myšlenka, že sala terrena je dílem Františka Maxmiliána Kaňky. Interiéry saly terreny, bohatě zdobené štuky, jsou obohaceny nástěnnými malbami z antické mytologie a výjevy z vykopávek v Pompejích. Tato výzdoba vznikla kolem roku 1730 a autorem je Václav Vavřinec Reiner. Ten také namaloval na hlavní vysokou opěrnou zeď podél severní strany parteru zahrady fresku, znázorňující dramatickou bitvu z bojů s Turky.

V roce 1787 přestavěl palác i zahradu dědic a nový majitel celého objektu Josef Krakovský z Kolovrat, a to podle projektu stavitele Ignáce Jana Palliardiho. Z té doby pravděpodobně pochází bohatě členěná stěna podél východní strany parteru (proti sale terreně) s rozbíhajícím se schodištěm, jehož levé křídlo umožňuje přístup na horní terasy. V nice uprostřed stěny je umístěna socha Herkula zápasícího s Kerberem. V nikách podél schodiště byly iluzivní malby.

Při pozdějších zahradních úpravách byla zřejmě vybudována i fontána na podélné ose parteru. Voda do této fontány byla původně přiváděna potrubím až z kašny na Pražském hradě.

Symetricky řazené terasy s výraznou středovou osou navzájem spojuje rozbíhající a sbíhající se schodiště. Na vrcholu hlavní osy zahrady stojí dominantní patrový otevřený pětiboký pavilón.

Zahrada postupně upadala, a to i po úpravě stavitele Hegra v roce 1852. Během desetiletí se zřítily mnohé balustrády na zdech teras a částečně se zřítila i hlavní opěrná zeď podél severní strany parteru i s Reinerovou freskou výjevů z bojů s Turky. K největšímu zřícení a devastaci došlo v roce 1941.

V padesátých letech 20. století začala státní správa s obnovou celého pásu zahrad. Obnova byla často prováděna nedůsledně, a to nejen z hlediska historického, ale i z hlediska technologie. Zahrady opět začaly chátrat a byly zjištěny i velmi závažné závady na jejich statice. Za této situace nezbývalo než zahrady uzavřít.

Další oprava byla proto plánována jako generální rekonstrukce. Přípravné práce začaly již v roce 1973. Pro celý komplex zahrad byla zprcována architektonická studie. Byl proveden podrobný stavebně-historický průzkum. Zásady řešení celé rekonstrukce (ve dvou etapách) byly vytyčeny v roce 1982 a o pět let později byly znovu posuzovány zejména z ekonomického hlediska. Projektová dokumentace I. etapy (Ledeburská a Malá Pálffyovská zahrada) byla dokončena v roce 1990. Pod vedením nového vlastníka zahrad – Státního ústavu památkové péče – byl vypracován nový, realistický projekt, který v mezích možností maximálně respektoval historickou hodnotu celého objektu a tím vyloučil i řadu původně plánovaných bezcitných zásahů do samotné stavby a podoby objektu.

Při rekonstrukci Malé Pálffyovské zahrady byl zdůrazněn původní užitkový charakter zahrady. Proto je celková úprava volnější, skromnější. Převažují volné travnaté plochy a pouze nejnižší a nejvyšší terasy byly přizpůsobeny požadavku větší návštěvnické zátěže.

Celá velmi náročná restituce I. etapy (kromě řady detailních restaurátorských prací, např. i zvláštní výroba ostře pálených cihel zcela atypických rozměrů) si vyžádala značné finanční náklady, na kterých se podílel především státní rozpočet, ale významným dílem i Nadace Prague Heritage Fund pod patronací Jeho Výsosti prince z Walesu a prezidenta České republiky pana Václava Havla, jakož i státní finanční podpora Programu záchrany architektonického dědictví.

Ledeburská a Malá Pálffyovská zahrada byly pro veřejnost otevřeny v červnu roku 1995.

Velká Pálffyovská zahrada

Tato zahrada, nebo lépe zahrada na místě dnešní Pálffyovské zahrady, se v historických dokumentech připomíná až v roce 1681, kdy koupil dům s pozemkem zahrady měšťan Šimon A. Renner, který v domě zřídil hospodu a postaral se také o zahradu. V roce 1712 dům prodal a zahrada splynula se zahradou, sousedící na východní straně. Novou výstavbu a zřízení zahrady uskutečnila však v roce 1751 Marie Anna, manželka Josefa V. Fürstenberka. Na první terasu s vodotryskem se přichází schodištěm. Otevře se pohled na mohutnou stavbu, kterou vede tunelový průchod na další terasu. Osové schodiště pak pokračuje až na vyhlídkovou loggii a vrchol zahrady. Na štítu nad portálem jsou zdobené sluneční hodiny s nápisem „Claret in orbe dies, ac tetras, hora pete umbras“ (volně přeloženo: Jasný buď po světě den a hnusné zaplašuj stíny).

Po znovuotevření Ledeburské a Malé Pálffyovské zahrady v roce 1995 se stavební aktivita přesunula na II. etapu – restituci Velké Pálffyovské, Kolowratské a Malé Fürstenberské zahrady. Tyto práce byly dokončeny v roce 1999.

Při obnově Velké Pálffyovské zahrady byl plně respektován barokní koncept. Byly použity veškeré dochované součásti. Úprava parteru respektovala princip zahradní úpravy z dvacátých let 19. století. Na původním dně byla věrně obnovena kruhová fontána s litinovou plastikou tritona. Byla zcela zachována mohutná terasová zeď s plastickým portálem a tunelovým schodištěm. Na nejvyšší terase této trasy je také umístěna mramorová pamětní deska, odhalená v den znovuotevření zahrady, 3. září 1997.

Znovuotevřené Zahrady pod Pražským hradem poskytují veřejnosti oázu klidu a důstojnosti. Jsou ale také využívány pro různé kulturní a společenské události jako koncerty, zahradní slavnosti, módní přehlídky a jiné akce. Galerie Ledeburské zahrady je využívána jako Galerie uměleckých děl.

Kolowratská zahrada

Východní stranu Velké Pálffyovské zahrady ohraničuje dosud zachovalá, v jádru románská zeď velkého opevnění Malé Strany. Podle nedostatku jakýchkoli věrohodnějších záznamů lze předpokládat, že tento svah pod Pražským hradem nebyl cíleně využíván. Až v polovině 18. století byl svah zpevněn opěrnými zdmi. Na takto vzniklých terasách byly vysazeny ovocné stromy a i vinná réva.

V roce 1858 dal Maxmillián Egon z Fürstenberka zbořit dům čp. 157 ve Valdštejnské ulici a za ním v úpatí svahu ležící dům čp. 156. Tím vznikl mezi Kolowratským a Pálffyovským palácem nový prostor, který byl zahradně upraven. Nabízel se tak nový průhled na Pražský hrad a západním směrem i na ostatní svahové zahrady.

Kolowratská zahrada si stále zachovávala svůj charakter ryze užitkové zahrady. Pro tuto svým způsobem neatraktivnost byla opomíjená, neudržovaná, až byla uzavřena.

Obnova této zahrady a celého nástupního prostoru z Valdštejnské ulice byla zahájena v roce 1997 a dokončena začátkem druhého pololetí roku 2000. Především byly doplněny a opraveny značně poškozené opěrné zdi a úzké schodiště po východní straně zahrady. Celkový strohý charakter užitkové zahrady však byl zachován. Proto se zahradní architektura omezuje na převážně ovocné stromy a trávníky.

Ačkoli je vlastní zahrada strohá, je nástupní prostor do zahrady z Valdštejnské ulice skutečně majestátný. Vévodí mu mohutná litinová mříž, rekonstruovaná podle zachovaných podkladů. Vydlážděný prostor zdobí repliky typických pražských luceren. K posezení slouží po prostoru rozmístěné lavičky a k občerstvení kavárnička, která byla vybudována v původním zahradním domku.

Z tohoto nástupního prostoru, který je současně i vchodem do celého komplexu palácových zahrad pod Pražským hradem, je nezapomenutelný pohled na velkou část všech zahrad, především na přebohatou architektonickou zdobnost Malé Fürstenberské zahrady a samozřejmě i na mohutný komplex Pražského hradu.

Malá Fürstenberská zahrada

Tato zahrada za domem čp. 155, který byl původně podle majitelky zvaný Černínský, má svůj současný název podle posledních šlechtických majitelů, kterým byli od roku 1866 Fürstenberkové.

Prostor dnešní zahrady byl využíván jako vinice, později jako renesanční užitková zahrada a v polovině 18. století zde byla terasová zahrada italského typu.

Zahrada byla upravována v polovině 19. století a počátkem 20. století. Od roku 1918 do roku 1938 bylo v Kolowratském a Malém Fürstenberském paláci sídlo vlády Československé republiky. Nyní je Malý Fürstenberský palác využíván pro potřeby senátu parlamentu České republiky. To je také důvod, proč nejsou spodní části východní strany zahrady zpřístupněny.

Současná podoba této jedinečné, pozdně rokokové zahrady italského typu vznikla v letech 1784 až 1788 na náklady Marie Barbory Černínové dle návrhu architekta Ignáce Palliardiho.

Centrální schodiště spojuje jednotlivé terasy a vede návštěvníka od glorietu k loggii, odkud je přístup k vyhlídkové terase a altánku. Na východní straně terasy je také schodiště, vedoucí k věžici, která je v současné době využívána jako průchod mezi areálem Pražského hradu a celým komplexem palácových zahrad.

Schodiště je chráněno dřevěnou konstrukcí loubí, vedoucí popínavé rostliny. Přibližně ve střední části zahrady, na 3. a 4. terase, jsou po obou stranách schodiště oranžérie, v současné době využívané pro různé účely, související s provozem zahrad.

Při obnově zahrad byla pod glorietem objevena původní lázeň a fontánky na terase u paláce. Tento částečně podzemní prostor je však pro návštěvníky nepřístupný.

Znovuzrození genia loci palácových zahrad pod Pražským hradem

Mimořádnou krásu historické Prahy tvoří tři hlavní komponenty: první dala do vínku sama příroda; je to bohatě pročleněný reliéf městského terénu, s vyvýšeninami po obou stranách širokého meandru Vltavy. Druhou složku vytvořil člověk během tisíciletého vývoje městské zástavby; je to dramatická skladba městských dominant, působivě umocňující přírodní reliéf. Třetí, zdaleka ne nejméně významnou komponentou, je šťastná symbióza přírodních i člověkem záměrně vytvářených prvků v podobě nezvykle rozsáhlých ploch kultivované zeleně. Ta se již od 16. století nesrovnatelně více než v jiných evropských metropolích podílí na nezaměnitelném obrazu města.

V dnešním nádherném prstenci pražských historických zahrad a parků mají palácové zahrady pod Pražským hradem obzvlášť významné místo. Vznikly postupně v průběhu 18. století a na jejich výtvarné kompozici i provedení se podíleli významní umělci českého baroka a raného klasicismu. Svým bohatstvím teras, pavilonů, oranžerií, zahradních sálů a glorietů střídmě oživených kultivovanou jižní vegetací vnášejí do severské Prahy kus atmosféry středomořské Itálie. Mistrovsky přitom těží ze své mimořádné polohy. Jejich tvůrci i uměnímilovní uživatelé počítali s trojím subtilním prožitkem: mohli vnímat náročně komponovanou architekturu doplněnou uměleckými díly, poznávat a těšit se z exotických dřevin a rostlin a obdivovat neobvyklé průhledy a vyhlídky na pražské malostranské i staroměstské dominanty. Tato koncentrovaná, přírodou a člověkem nedílně stvořená krása bohužel není schopna přežít bez trvalé intenzivní péče. Po mnoha proměnách, zpustnutí i ne vždy šetrných rekonstrukcích byly počátkem osmdesátých let 20. století zahrady na pokraji úplné zkázy. Velmi málo chybělo k jejich zřícení a nenávratnému zániku. Jejich jen zvolna se rozbíhající rehabilitace dokončená v roce 2000 představovala jeden z nejkomplexnějších a odborně nejnáročnějších úkolů, které česká památková péče musela v devadesátých letech řešit. Šlo o týmovou práci. Vedle historiků, archeologů, historiků umění, architektů a zahradních specialistů se na ní podílely téměř všechny technické, stavební, řemeslné i výtvarné profese. Neméně významné bylo i organizační a ekonomické zvládnutí akce; zde je vedle rozhodujícího podílu státních finančních prostředků třeba s vděčností připomenout štědrý příspěvek Prague Heritage Fund prezidenta Václava Havla a Jeho královské výsosti Charlese, prince z Walesu.

Zda a jak se společné dílo všech zúčastněných podařilo, ponecháme úsudku samotných návštěvníků zahrad.

Josef Štulc


Metadata ke zprávě

Adresa
Valdštejnská 158/14, 118 01 Praha 1
Telefon
+420 257 148 817
Majitel, správce
Majitel: ČR. Správce: NPÚ, ÚPS v Praze
Typ majitele
státní majetek
Pracoviště NPÚ
NPÚ, ÚPS v Praze
číslo
121
Galerie fotografií

Praha - zahrady pod Pražským hradem

dne
10. 8. 2011
Možnosti řazení

Detail

dne: 10. 8. 2011

Salla terena - Ledeburská zahrada

dne: 10. 8. 2011

Zahrady v květu

dne: 10. 8. 2011
Památka na mapě
Vyhledání cesty
Diskuse o památce

Příspěvky v diskusi

Počet příspěvků: 0

Možnosti řazení
Seřadit vzestupně
Přidat nový příspěvek
obnovit