Bečov nad Teplou - hrad a zámek

Majestátní hrad na vysoké skále uprostřed hlubokého údolí nad řekou Teplou svými zámky sestupuje na skalnatý hřbet s malebně rozloženým městečkem. Počátek zdejšího osídlení najdeme v raném středověku, kdy na místě nynějšího kostela stávala celnice, střežící křižovatku důležitých zemských cest. Hrad v dnešní poloze se poprvé připomíná r. 1314 v souvislosti s českou kolonizací kraje jako sídlo českého rodu Hrabišiců z Oseka. Rod pánů z Oseka, později psaný z Rýzmburka, rozvíjel dolování cínu a v r. 1399 docílil povýšení obce na město. Hrad a rozsáhlé panství drželi tito pánové do počátku 15. století. Poté se majitelé často střídali; za husitských válek byl hrad vypleněn husitským hejtmanem Jakoubkem z Vřesovic. V r. 1495 koupili bečovské panství Pluhové z Rabštejna, kteří dále rozvíjeli dolování cínu a velice na něm zbohatli. Ve Slavkově si postavili výstavný dům, ve kterém občas pobývali. Kašpar Pluh z Rabštejna, který byl luteránského vyznání a patřil mezi nejmocnější muže v království, se postavil do čela prvního stavovského povstání proti Ferdinandovi I. Habsburskému. Po potlačení vzpoury byl zbaven všech hodností a majetku a před ztrátou hrdla uprchl do Míšně. I když se po nástupu nového panovníka směl do Čech vrátit, žil až do své smrti (v roce 1585) bez majetku a dřívějších hodností v Sokolově. Bečovské panství nadále sloužilo většinou jako zástava za dluhy císařské komory. Konec cínové prosperitě učinila třicetiletá válka, kdy byl hrad důkladně opevněn a obsazen vojsky. Po skončení války se celé panství, podobně jako královstí, dostalo do úpadku a rozkladu. Bečovský hrad byl nazýván "pustým" a musela být odstraněna značná část opevnění. Od r. 1624 jej drželi Questenberkové, za nichž byla postavena pozdně barokní zámecká budova s mostem přes bývalý hradní příkop. V r. 1752, kdy se císařovna vzdala korunních práv na Bečov, jej získali Kounicové, za nichž byla postavena pozdně barokní zámecká budova s mostem přes bývalý hradní příkop. V r. 1813 koupil celé panství belgický vévoda Fridrich Beaufort-Spontin. V následujících letech byly místo starých nevyhovujících cest budovány nové silnice směrem na Plzeň, Karlovy Vary a Mariánské Lázně, které slouží dodnes. Bečov se dokonce v polovině 19. stol. stal sídlem okresního soudu. Počátkem sedmdesátých let 19. stol. dal Beaufort zbořit veškeré domy u řeky pod hradem a na jejich místě zřídil park. V téže době byly prováděny některé stavební úpravy a bouralo se v rámci návrhů architekta Josefa Zítka. Po skončení 2. světové války bylo Beaufortům za aktivní spolupráci s nacisty panství zkonfiskováno a rozděleno různým uživatelům. Zámek sloužil jako škola, z Pluhovského paláce a hradu mělo být muzeum. V r. 1969 získal celý hradní a zámecký okrsek plzeňský památkový ústav a postupně se začalo rekonstruovat. Práce kulminovaly v r. 1996, kdy došlo k slavnostnímu zpřístupnění barokního zámku veřejnosti. Nejdříve se zde představila výstava západočeské gotiky, později byla z navrácených mobiliářů instalována zámecká expozice. Ta je nyní soustředěna do druhého patra, neboť celé první patro je věnováno unikátní prezentaci "nálezu století" - románskému relikviáři sv. Maura.

Počátky Bečova souvisí s křižovatkou důležitých cest, při jejichž průjezdu se vybíralo clo, což Borešovi z Rýzmburka potvrdil v roce 1387 král Václav IV.

Ovšem největšího bohatství se majitelé panství domohli v období od 13. do 16. století těžbou zlatých a stříbrných rud a zejména cínu. Těžba cínu vyvrcholila v první polovině 16. století (renesance), kdy byl český cín z této oblasti nejlepší v Evropě. Kašpar Pluh z Rabštejna vydal roku 1509 řád pro cínové hornictví, jaký měly už stříbrné doly. Bylo v něm zakotveno místní starší zvykové právo. Bohatství ovšem bylo natolik lákavé, že si na ně začal činit nárok na základě královského cínového monopolu císař Ferdinand I. Protože byl tento monopol uplatňován po celém království, o své výnosy z dolů stříbrných se začali obávat také Šlikové a situace nakonec přispěla k prvnímu stavovskému povstání i k tzv. Šmalkaldské válce. Nepříliš velká ochota ostatních stavů byla příčinou malé zemské hotovosti a následně i porážky v bitvě u Mühlberka v r. 1547. Nejbohatší část dolů a lesů si císař ponechal (z toho pozdější název oblasti "Císařský les"), ale rozvoj měst na základě těžby z cínových dolů a cínařství pokračoval. Postupně byly zpracovány složité báňskoprávní předpisy, které se podle potřeby měnily a modifikovaly.

Cín se ovšem těžil nejen hlubinným dolováním, ale i rýžováním. Rýžoviště se přidělovala obdobným způsobem jako hlubinné doly. Cínová rýžoviště zabírala do 17. stol. celkem asi 250 ha.

Pro potřeby dolování bylo zapotřebí množství dřeva na výdřevu šachet a štol a na pálení při použití metody rozvolňování ohněm. Také na výstavbu doprovodných objektů, dopravních cest i na stavby obytné se spotřebovalo množství dřeva. To vedlo k velkému kácení i následnému rozvoji lesnictví. Dřevo se muselo ke svému uživateli dopravovat, stavěly se nejen cesty pro koňské povozy, ale i kanály na plavení polen. A voda byla zapotřebí i na rýžování a na vyplavování rudy. Pro odvádění nežádoucí vody, která zaplavovala doly, byly sestrojovány čerpací stroje, opět na vodní pohon. Přirodní toky nestačily, proto byly postupně postaveny důmyslné vodní cesty, kanály a retenční nádrže. Zdejší vodní soustava patřila mezi největší v Evropě a má, ovšem pozdější, evropskou obdobu snad jen v Harzu a v okolí slovenské Banské Štiavnice. Konjunkturu přerušila až třicetiletá válka, po jejímž ukončení se těžba už nikdy nevrátila do renesančních rozměrů.