Přejít na: Obsah | Konec stránky

Stavební a restaurátorské práce (realizační práce)

Památkově chráněné stavby představují natolik rozmanité, složité a vrstevnaté struktury, že pro jejich obnovu nelze stanovit univerzální návod, zejména ne takový, který by byl složen výhradně z „výčtu správného zacházení” s jednotlivými prvky. Obnovu stavebních památek je třeba chápat jako svébytnou interpretaci obnovovaného architektonického díla, kterou postihuje také výraz
prezentace památky. Její specifičnost je dána uplatněním řady vyhodnocovacích kritérií v průběhu průzkumových prací, projekční i vlastní stavební činnosti a tvořivou syntézou odborných dovedností, architektonické tvořivosti a výtvarného citu.

Základním rámcem a „omezujícím polem” těchto interpretací jsou obecné zásady obnovy stavebních památek.

Obecnými zásadami obnovy rozumíme shrnutí smyslu obnovy ve formě základních metodických požadavků na ochranu a obnovu stavebních děl minulosti, které vycházejí z objektivní hodnoty obnovovaných děl z hlediska uměleckohistorického a z jejich specifických estetických vlastností (rovina objektová) i z řady složitých vazeb, které mezi jednotlivými díly vznikají v městském organismu (rovina památkového urbanismu).

Tyto požadavky – zásady – se vztahují na díla různých historických období, různých architektonických hodnot, na díla realizovaná různými postupy a v různých materiálech.

Zásada šetrnosti v přístupu k dochované historické substanci

Prohlášení stavby za nemovitou kulturní památku má specifické důvody spočívající v hodnotách stavby. Tyto hodnoty nemají pouze charakter abstraktních konstatování a formální obrysové identity objektu, ale jsou přímo dány především jeho dochovanou hmotnou substancí, která je nositelem kulturněhistorických, estetických a dalších významů a má i významnou hodnotu dokumentární pro další vědecké poznávání. Cílem zásahů by proto mělo být zachovaní této hmotné substance. Dochované materiály, konstrukce by neměly být bezdůvodně ani neuváženě odstraňovány a nahrazovány kopiemi či dokonce novotvary. Pro jejich odstraňování musí vždy existovat závažný důvod, který je silnější než potřeba jejich zachování. Např. situace, kdy je jejich stav prokazatelně nadále fyzicky neudržitelný. Nové materiály by měly být kompatibilní a reverzibilní. Tato zásada se v projekční a stavební praxi uplatňuje nedostatečně, se silnou tendencí nahrazovat dochovanou substanci materiálem novým. Namísto jedinečného díla je tak mnohdy ve skutečnosti ochráněna a zachována pouze jakási jeho formální, navíc zkarikovaná nápodoba.

Zásada respektování vývojové vrstevnatosti díla

Pro významnou část památkového fondu je charakteristické prolínání jednotlivých vývojových fází s jejich slohovými a materiálově-technickými charakteristikami. Tato vývojová vrstevnatost by měla být v zásadě respektována; pozdější vrstvy by neměly být  mechanicky odstraňovány, ke slohovému sjednocení díla by mělo docházet jen ve specifických a zdůvodněných případech. Například v situaci, kdy je památkově chráněné stavební dílo výrazně slohově homogenní a je zatíženo novodobými nehodnotnými či dokonce provizorními vrstvami, které prokazatelně snižují jeho historickou, uměleckou a architektonickou hodnotu.

Zásada bedlivého a diferencovaného rozlišování hodnot

Základním předpokladem kvalifikovaného návrhu úprav stavební památky je perfektní porozumění jejímu stavebnímu ustrojení a vývoji a schopnost přesně identifikovat úlohu, význam a hodnotu jejích jednotlivých částí či prvků. Teprve na tomto základě je možné navrhovat případné změny spočívající v eventuálním odstranění některých prvků anebo časových vrstev, či v hlubším návratu ke starší podobě díla. Případný návrh na odstranění každého prvku musí být vždy pečlivě prověřen z hlediska toho, zda-li odstraňované nemá památkovou hodnotu, která mohla být přehlédnuta, a musí existovat i jasná představa o tom, čím by měl být odstraňovaný prvek nahrazen (pokud nejde například o nouzové a provizorní přístavby, které je možno odstranit bez náhrady). Totéž platí o případném odhalení a prezentaci starších, vývojem stavby překrytých vrstev.

Zásada celistvé interpretace stavebního díla

Při veškerých navrhovaných úpravách je mimořádně významné vědomí toho, že předmětem zásahu je esteticky působící struktura, architektonické umělecké dílo, které je vždy slohově příslušným způsobem hierarchizováno, případně má u některých
součástí památkového fondu (pauperitní architektura, částečně i architektura lidová) specifický charakter. Jednotlivé části památkově chráněného architektonického díla by proto měly být interpretovány vždy s ohledem na své postavení v celku. Neměly by být z kontextu celkové struktury vytrhávány například nevhodným zdůrazněním, neopodstatněnými akcenty, odlišným pojetím prezentace materiálu apod.

Zásada věrohodnosti ztvárnění

Stavební památka je uměleckým dílem a zároveň historicky vzniklým útvarem. Proto musí být chráněna, upravována i obnovována jako sémantická struktura mající význam a výraz a zároveň i historické zakotvení. Každé dílo vzniká v určité slohové etapě, případně se v následných etapách mění, a nese dobové rysy estetických, výtvarných i technologických postupů, které spoluvytvářejí jeho hodnotu a které bývají v různé míře zachovány a jsou v různé míře přesnosti doložitelné. Obnova díla musí tyto hodnoty respektovat a nedeformovat je nepromyšlenými či přímo svévolnými interpretacemi – například omítkou nevhodné struktury, ahistorickou barevností, anebo dokonce produkty stavebního průmyslu jako jsou betonové tašky či plastová okna na historických budovách atp. Vytvářejí-li se kopie zaniklých prvků, například obchodních portálů či oken určených k výměně, je třeba dbát na kvalitní a věrohodný návrh prvků i na jeho adekvátní zpracování. Smyslem ochrany a obnovy stavebních památek je zachovat památku v její slohové podstatě či typickém

Zásada kontextuálního přístupu

Převážná část památkově chráněných stavebních děl se nalézá v kontextu okolní zástavby, nezřídka v památkově chráněných souborech celoevropského kulturního významu. Nemohou být proto obnovována výhradně jako solitéry, bez zvážení jejich vazeb na širší kontext okolní zástavby. Navrhovaná výsledná podoba díla po obnově by měla být vždy posouzena s ohledem na širší okolí, v němž se uplatní, což platí nejen bezvýhradně o stavebních památkách dotvářených, ale též o změnách dílčích – například o barevných
řešeních fasád.

Převzato z publikace Předprojektová příprava a projektová dokumentace v procesu péče o stavební památky (externí odkaz)
(Václav GIRSA, Josef HOLEČEK, Pavel JERIE, Dagmar MICHOINOVÁ:Předprojektová příprava a projektová dokumentace v procesu péče o stavební památky, NPÚ 2004, 112 s.)

Další informace k postupům v rámci stavebních a restaurátorských prací obnovy památek najdete v levém menu.