Přejít na: Obsah | Konec stránky

Obecné informace

Kulturní dědictví chráníme kvůli hodnotě, kterou pro nás má. V oblasti památkové péče se setkáme nejčastěji s dědictvím architektonickým. Staveb a souborů, které mají kulturně-historickou hodnotu, je mnohem více než těch, které jsou prohlášeny kulturními památkami nebo se nalézají na území památkových rezervací a zón. Právní ochrana je nástrojem, jak garantovat zachování vybraného vzorku památkového fondu, nikoliv hranicí, za níž bychom se měli chovat nekulturně.

Pro zachování památek jsou nejdůležitější vlastníci. Mají proto také největší odpovědnost. Vlastníci, stavebníci a investoři rozhodují, co se s památkou stane. Kupují stavby či pozemky s určitým záměrem, formulují požadavky na to, co se má udělat, vybírají projektanta. Památková péče může pomoci, může cosi usměrnit, v extrémním případě může čemusi zabránit. Nemůže ale nahradit úlohu vlastníka.

Státní památková péče trvá na našem území od roku 1850, kdy byla ve Vídni založena Centrální komise pro ochranu památek. Česká republika není jedinou zemí, která se stará o své kulturní dědictví. Teorie české památkové péče se opírá o řadu mezinárodně přijatých dokumentů. Současná památkové péče není subjektivní záležitost, ale odborná disciplína s dlouhou tradicí, propracovanou teorií a zakotvením v evropském, potažmo světovém kulturním kontextu.

Architektonické dědictví je natolik rozmanité, že nemůžeme definovat, co konkrétně je předmětem ochrany tak, aby to platilo pro všechny památky. Srovnejme katedrálu sv. Víta na Pražském hradě například s hotelem a televizním vysílačem na Ještědu. Stejně tak nemůžeme doporučit nějaké řešení či postup tak, aby platil ve všech situacích. Památková péče je založena na principu individuálního posouzení. Přesto lze definovat několik tezí s obecnou platností.

Klíčovým pojmem je „hodnota“. Vymezení hodnoty je argumentem zdůvodňujícím, co a proč chránit. Vymezím-li, v čem je hodnota, stanovuji zároveň limity možných úprav a změn. Změny jsou možné potud, pokud nebudou na úkor poznaných hodnot.

Spíše než o hodnotě je  vhodné hovořit o kulturních hodnotách v množném čísle, protože je jich více a jsou různého druhu. Základem současného chápání zůstává práce Aloise Riegla, který v knize „Moderní památková péče“ vymezil pojmy „hodnota stáří“, „historická hodnota“ a „umělecká hodnota“. Pravda je, že za hodnotné se dlouho považovaly pouze budovy buď velmi staré nebo stavby s výraznou uměleckou hodnotou, případně díla významných tvůrců. V průběhu 20.století však došlo v chápání kulturních hodnot historických staveb k významným posunům. Absolutní stáří a umělecká kvalita již dávno nejsou jedinými kritérii. Stejně jako v obecné historii je v památkové péči patrný příklon zájmu k dějinám „všedního dne“. Příkladem může být raketový vzrůst zájmu o historické krovy nebo o industriální dědictví. Výrazným pohybem v tomto směru je také docenění hodnoty prostředí, na kterém se mohou  plnohodnotně podílet i běžné stavby. Odrazem tohoto posunu jsou památkové rezervace a zóny. Za památky jsou dnes považovány i stavby relativně velmi mladé (např. horský hotel a televizní vysílač na Ještědu postavený v roce 1971) a docenění došly i architektonicky kvalitní druhotné úpravy starších staveb.

Co chráníme

Kulturní hodnoty historických staveb a jimi tvořeného prostředí jsou spojeny s historickou věrohodností, schopností vydávat svědectví o minulosti, s architektonickou kvalitou, s estetickou a emocionální působivostí, se stářím (s dobou ubývá srovnatelných  příkladů a tím se zbylé stávají vzácnějšími), s hodnotou autorského díla a dalšími. Pro orientaci připomeňme alespoň základní hlediska:

  • Základem evropské kulturní tradice je úcta k historickému originálu. Historickým originálem nejsou myšleny pouze konstrukce související se vznikem stavby, ale i mladší, pokud již získaly památkovou hodnotu (např. Plečnikovy úpravy Pražského hradu).
  • Vzhled patří k základním kvalitám historických stav a neměl by být navrhovanými úpravami dotčen.
  • Věrohodnost (autenticita, opravdovost) je pro uchování a vnímání architektonického dědictví velmi důležitá. Týká se jak architektonického ztvárnění tak užitých materiálů.
  • Hledisko celku Evropská charta architektonického dědictví z roku 1975 říká: „Po dlouhou dobu se chránily a restaurovaly nejvýznamnější památky aniž by se dbalo na jejich prostředí. Ony však mohou ztratit velkou část svého charakteru jestliže se toto prostředí změnilo. Kromě toho celky, i když jim chybí význačné stavby, mohou poskytovat kvalitu prostředí, která z nich činí rozmanitá a členitá umělecká díla. Jsou to také tyto celky, které je třeba chránit jako takové.“  Ochrana urbanistického celku předpokládá nejen zachování jeho hodnotných součástí, ale také eliminaci prvků, které by byly na úkor jeho nerušeného vnímání.

Formy památkové ochrany

Základním právním předpisem je zákon č.20/1987 Sb., o státní památkové péči. Zákon byl vícekrát aktualizován. Platné znění najdete například zde. Zákon rozeznává ochranu objektů (kulturní památka, národní kulturní památka) a ochranu území (památková rezervace, památková zóna). Kulturní památky a všechny stavby na území památkové rezervace nebo památkové zóny jsou památkově chráněny. Rozdíl mezi různými formami památkové ochrany se projeví až při posouzení. Památkový zákon dále obsahuje ochranná pásma. Ochranné pásmo není památkově chráněné území a stavby v něm nejsou památkově chráněny. Ochrana je vztažena k památce nebo území, kterým bylo ochranné pásmo vyhlášeno. Posuzování stavebních úprav je upraveno § 14 cit. zákona. Ochrana je založena na zákonné povinnosti vlastníka předem projednat zamýšlené úpravy nebo záměry. Rozhodují výkonné orgány památkové péče, což jsou obce s rozšířenou působností, krajské úřady a ministerstvo kultury. Úlohou Národního památkového ústavu je navrhované úpravy konzultovat s vlastníkem a projektantem,  zpracovávat písemná vyjádření pro rozhodnutí výkonného orgánu a spolupracovat i při dohledu nad realizací.

Základní prostředky památkové péče

Základním prostředkem péče o historické stavby je pravidelná údržba. Zachování památek je podpořeno také jejich využitím. Využití však musí být přiměřené.

Historické stavby je nejlepší udržovat prostředky, kterými vznikly a byly udržovány po rozhodující období své existence. K základním prostředkům zachování architektonického dědictví patří užívání odpovídajících tradičních materiálů a postupů.

„Obnova“ je podle platného zákona o státní památkové péči univerzální pojem zahrnující celé spektrum přístupů k historické architektuře. Můžeme jej užít pro údržbu, opravu, rekonstrukci, konzervaci, restaurování, ale i pro přestavbu či adaptaci. Bez upřesnění z něj nelze usuzovat na charakter zásahu. Univerzálnost významu zahrnuje i méně citlivé formy zásahů, což vede k tomu, že jej někteří specialisté neradi užívají.

Pojem „rekonstrukce“ se při obnově stavebních památek užívá často, ale ne vždy ve správné souvislosti. Rekonstrukce se významově nepřekrývá s opravou. Má dva jednoznačně definované významy. V prvním znamená obnovení (znovu-postavení, znovu-sestrojení) staršího nedochovaného stavu nebo jeho znázornění. V odborné literatuře například bývá ilustrována zaniklá podoba hradu kresebnou rekonstrukcí. Ve druhém významu označuje pojem „rekonstrukce“ přestavbu (rekonstrukce kanalizace, rekonstrukce vlády) Ve významu návratu ke staršímu nedochovanému stavu patří „rekonstrukce“ k základním pojmům památkové péče. Smyslem památkové obnovy však není vracet historickým stavbám automaticky starší podobu. Přijatelnost rekonstrukce je proto podmíněna řadou předpokladů a nelze ji považovat za samozřejmou.

Obsah pojmu „restaurování“ se ve 20. století radikálně změnil. V 19. století se pod restaurováním rozumělo uvádění památek do předpokládaného původního stavu. Restaurování se tedy obsahově do značné míry překrývalo s tím, co dnes označujeme jako rekonstrukci. V současné době se pojem restaurování užívá pro vysoce kvalifikovaný způsob obnovy,  který v sobě zahrnuje maximální důraz na zachování autenticity díla. Součástí tohoto přístupu jsou průzkumy a dokumentace památky. Teoretickým východiskem současného pojetí restaurování je Benátská charta z roku 1964 (Mezinárodní charta o zachování a restaurování památek a sídel). Podle tohoto dokumentu je restaurování „operací, která má podržet výjimečný charakter. Jejím cílem je zachovat a odhalovat estetické a historické hodnoty památky a zakládá se na respektování staré postaty a autentických dokumentů.“ Platný zákon o státní památkové péči vztahuje pojem restaurování pouze na umělecká a uměleckořemeslná díla. Restaurování je však jedním z obecných prostředků památkové péče a v tomto obecném širším (věcném) významu se používá  i ve vztahu k jiným než uměleckým dílům. V poslední době se začíná prosazovat termín „restaurování architektury“ zahrnují komplexní přístup k obnově významných památek jako je např. vila Dr. Müllera od Adolfa Loose v Praze nebo vila Tugendhat v Brně.

V našich klimatických podmínkách se střechy a fasády periodicky opravují. Princip opakovaných obnov se ale týká i vnitřních výmaleb a dalších úprav interiérů. Opakuje se tak cyklus: chátrání - oprava vracející zestárlý povrch do výchozí kvality. Existuje ale skupina památek, jejíž situace je odlišná. Periodické obnovování výchozí středověké úpravy fasád zříceniny hradu Trosky by bylo nesmyslné. Dominantní hodnota některých památek je v dokumentární, estetické, případně emocionální hodnotě dochovaného stavu a vzhledu. Pro tuto skupinu je adekvátním prostředkem konzervace, tedy prodlužování existence dochovaného stavu aniž by se měnila jeho podoba.