Fišera: Skalní hrady

Zdeněk Fišera: Skalní hrady zemí Koruny české. Nakladatelství Libri Praha 2004. 328 str. s 145 čb. fotogr., 26 kresbami, 107 plány, 18 hmotovými rekonstrukcemi. ISBN 80-7277-242-2.

(Tato recenze vychází tiskem v Archeologických rozhledech 1/2005.)

Do rukou se nám dostala další z řady encyklopedií agilního nakladatelství Libri. Autor recenzované publikace, ač není historik, archivář či archeolog, má již na svém kontě jednu publikaci encyklopedického charakteru (Hrady a tvrze na Mladoboleslavsku, Mladá Boleslav 2002) a celou řadu článků.

Za pozornost primárně stojí geografické vymezení tématu (jak název napovídá), což vede k tomu, že jsme v textu seznámeni i s některými hrady nacházejícími se dnes již za našimi hranicemi. Po úvodním seznámení čtenáře se záměrem knihy je zařazeno několik obecných kapitol soustřeďujících se na dané téma. V první z nich je autor nucen vypořádat se s pojmem skalního hradu (str. 9-12). Jak známo, je pojem hrad (i ten skalní) v (nejen) naší odborné literatuře užíván v různých souvislostech a s různým významem. Existuje mnoho definic, avšak žádná zatím neobsáhla plnou šíři daného termínu. Autor se rozhodl pro rozlišení užívat třech pracovních kategorií: a) hrady skalní, b) hrady se skalním blokem či bloky, c) sporné lokality.

Následující kapitola „K historii skalních hradů“ (13-14) přináší stručný přehled výskytu skalních hradů v čase. Autor zde mj. uvádí, že k nejstarším hradům tohoto druhu náleží Chlum–Kozlov a Rotštejn. Toto tvrzení se však zdá vzhledem k nejisté a pozdní výpovědi písemných pramenů (u Chlumu–Kozlova) a rámcové dataci sběrových nálezů keramiky jako nedostatečně podložené. Revize archeologických nálezů z výzkumů i sběrů z Rotštejna vypovídá o absenci keramiky typické pro 2. polovinu 13. století v širším regionu Turnovska. Rotštejn byl založen nejspíše až na samém konci 13. století (srov. rozporuplné tvrzení na str. 184 o založení hradu krátce po polovině 13. století, přičemž datace archeologických nálezů je uváděna jako konec 13. století; obdobná situace se vyskytuje i u Valdštejna, str. 260. Autor neuvádí podklady pro svá tvrzení). Další kapitola „Skalní relikty“ (15-18) seznamuje stručně a přehledně se základními pojmy (např. cisterna, obilnice, podvalí, draže ad.), které jsou v dalším textu hojně užívány. Některé relikty jsou pro názornost vyobrazeny na kresbách či fotografiích. Dvě následné kapitoly („Stavební dělení skalních hradů a hradů se sklaními bloky“ /19-22/ a „Stavební podoba skalních hradů a hradů se sklaními bloky“ /23-30/) se zaobírají dělením hradů podle charakteru staveniště, podrobně je rozvedena stavební podoba jednotlivých částí dispozic (např. vstup, dolní hrad, horní hrad). Text je opět (stejně jako v celé knize) doprovázen dokumentačně hodnotnými fotografiemi. Krátká kapitola „Jeskynní hrady“ (31-32) shrnuje problematiku z pohledu širšího středoevropského kontextu (k tomu srov. Fišera 2000, 57-64). Kapitola „Hrady jednoznačně nezařaditelné ke skalním hradům“ (33-34) má za úkol upozornit čtenáře na více než tři desítky lokalit, které by byly v obsahu knihy hledány marně. Přínosné srovnání hradů na našem území zejména s oblastí francouzsko-německého pomezí poskytuje kapitola „Skalní hrady v zahraničí“ (35-38). I zde z textu jasně vyplývá, že autor je zahraniční problematiky velmi znalý a zmiňované lokality osobně navštívil.

Jádrem knihy je abecední soupis 109 skalních hradů (39-301). Každé heslo je rámcově strukturováno, a sice tak, že za názvem následuje lokalizace, dále výpověď písemných a archeologických pramenů, stavební podoba a dispozice, závěrem pak krátké hodnocení či komentář a odkazy na nejdůležitější literaturu. K většině hesel náleží i kvalitní a v praxi využitelný plánek. Například u hradu Vranov–Pantheon (283-284) je autor snad vůbec první, kdo se pokusil o celkový terénní plán této rozsáhlé lokality. Atraktivnost knihy zvyšuje i řada pokusů o hmotové rekonstrukce. Některé, zvláště ty z dílny samotného Z. Fišery, se však jeví při kritickém pohledu jako přinejmenším odvážné (např. Drábovna nad Jizerou /str. 54/ či Kavčiny /str. 119/).

Lepší orientaci při hledání jednotlivých lokalit umožňuje rejstřík míst (324-328) a mapová příloha (320-323), na které je však často zřetelně vidět vlepování názvů a čísel a následné kopírování. Kvality knihy zvyšuje i soupis zkratek, literatury a pramenů (306-318). Laickému čtenáři je ku pomoci i několikastránkový slovníček, zasvěcující jej do tajů kastellologické terminologie (302-305).

Na tomto místě by bylo vhodné reagovat formou poznámek na obsah encyklopedických hesel vztahujících se k několika vybraným lokalitám. Čertova ruka (str. 48) – autor zde uvažuje o funkci kolonizačního provizoria některého člena rodu Valdštejnů. Je to úvaha pravděpodobná, ne však jediná. Lokalita vzhledem ke své poloze nemusela nutně plnit funkci šlechtického sídla, ale spíše mohla být opevněným strážním bodem na jedné z cest vedoucí k blízkému hradu Valdštejnu. Hynšta (str. 97-98) – autor uvádí, že jádrem celého hradu je pískovcový blok s tesanou světničkou. Dle Fišery nebyla větší rozloha zatím bezpečně prokázána. Ve světle nových poznatků P. Jenče a V. Peši se situace jeví odlišně. Jako nelogická a nepravděpodobná vyhlíží možnost v literatuře uváděného rozsahu hradu, jelikož by byl skalní blok v nevýhodné strategické poloze vůči okolí. Terénní prospekce potvrdila oprávněnost těchto poznatků, a proto lze předpokládat, že na severní straně náležely k celku tři skalní plošiny. Dle movitých nálezů a hlavně vzhledem k dominantní pozici je možné právě zde hledat jádro. Na východě je předhradí odděleno od zbytku ostrožny valem a dvěma příkopy. Podle naznačené terénní interpretace je rozsah lokality ca 1,5 ha (!). Rázem se z něj stává jeden z nejrozsáhlejších skalní hradů. Vzhledem k odlehlosti a k nízké viditelnosti nelze hovořit o šlechtickém sídle ani o strážním opevnění. Podle hypotézy P. Jenče a V. Peši se jedná o refugium, které bylo vybudováno ve 13. století z popudu cisterciáků z Kláštera Hradiště nad Jizerou. Otázka funkčního využití v pozdějším období není dosud vyřešena. Chlum–Kozlov (str. 99) – možného zakladatele hradu hledá autor mezi členy rodu Markvarticů a nevylučuje ani jistého Voka ze Všeně. Z. Fišera zde má nejspíše na mysli šlechtice, kterého J. V. Šimák (1909, 205) nazývá Vikartem ze Všeně. V písemných pramenech je však k roku 1318 uváděn jako Vikart z Polné (Wykardus de Polna; RT I, č. 203, s. 56). Königstein (str. 129) – u této lokality autor dokonce uvažuje, zda se zde nenacházel Vogastisburg. Žádné bližší indicie však uvedeny nejsou. Křineč (str. 133-134) – u tohoto hesla je patrné, že autor vzhledem k uzávěrce textu neměl k dispozici předběžnou zprávu o komplexním povrchovém průzkumu a archeologickém výzkumu tohoto hradu, v níž jsou uvedeny zásadní informace a podrobný celkový plán (Jenč – Peša 2004, 22-23). Archeologický výzkum, který proběhl v roce 2003, přinesl mimo jiné nemalé množství datovacího keramického materiálu, dle nějž lze klást existenci hradu do rozmezí od 2. poloviny 13. až do 15. století. Dokonce byly odebrány a vyhodnoceny vzorky dřev pro radiokarbonovou analýzu (výsledky: 1. vzorek: 1113–1307 n. l. (740+/-97, po dendrochronologické korekci); 2. vzorek: 1097–1363 n. l. (720+/-133, po dendrochronologické korekci). Hrad byl vystavěn na území mnichovohradišťských cisterciáků, z čehož snad lze usuzovat na nějaké mocenské vazby. Stará Hrada (str. 220-221) – je zde uvedeno, že na skalních blocích, které ukončují dvěma příkopy přepaženou ostrožnu, se nachází tesané podvalí. Při rekognoskaci lokality jsem však žádné jisté antropogenní zásahy do skalních bloků neregistroval. Při existenci čtyř střepů datovaných do 16.-17. století a neexistenci písemných zpráv se jeví tvrzení autora o nepochybném středověkém stáří lokality jako velmi smělé. Staré Hrady u Příhraz (str. 225-228) – autor uvádí, že od náhorní plošiny na západní straně bylo předhradí odděleno prvním do skály tesaným příkopem. Na tomto úseku mezi prvním a druhým příkopem nejsou prý patrné stopy stavební činnosti. Toto tvrzení však bylo terénní rekognoskací autora recenze v roce 2003 vyvráceno. Na temeni obtížně přístupných skalních bloků se nachází několik tesaných trámových kapes dokládajících zdejší dřevěnou zástavbu. Celá dispozice se tedy rozpadá na dvě části. Dle mého názoru souvisí Staré Hrady nejspíše se strážním systémem 13. století, střežící klášterní dominium. Stejně jako na jiných lokalitách (Drábské světničky, Klamorna) v rámci masivu Mužského byly i zde v keramice zachyceny signifikantní horizonty 13. a 15. století.

I přes několik výše uvedených poznámek se domnívám, že recenzovaná publikace je velmi zdařilá a rozhodně se nejedná jen o „vytažení a okomentování“ několika hradů určitého druhu z již existujících kompendií. Autorovi se vlastní terénní činností podařilo identifikovat i několik nových lokalit (např. tzv. Klokočský hrádek, 125-127) a zasadit je do širšího kontextu. I srovnání situace naší a zahraniční je velmi přínosné.

© Martin NECHVÍLE, NPÚ – ÚP, PA1

PRAMENY A LITERATURA

• Fišera, Z. 2000: Jeskynní hrady ve střední části Evropy, Průzkumy památek VII/2, 57-64.
• Jenč, P. – Peša, V. 2004: Křineč – archeologické objevování neznámého hradu, Zpravodaj města Mnichova Hradiště č. 1/04, 22-23.
• RT – Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno 1541 igne consumptarum. Pozůstatky desk zemských 1541 pohořelých I. Ed. J. Emler, Praha 1870.
• Šimák, J. V. 1909: Soupis památek historických a uměleckých politického okresu turnovského. Praha.