Kontrola výkonu památkové péče na krajských úřadech

V rámci dvouletého kontrolního období 2002-2003 proběhla na základě usnesení vlády č. 1030 z 10. října 2001 kontrola výkonu státní správy na všech krajských úřadech a Magistrátu hl. m. Prahy v souladu s harmonogramem, zpracovaným Ministerstvem vnitra.

Kontrolu na úseku státní památkové péče provedla Památková inspekce Ministerstva kultury jako specializovaný kontrolní orgán v oblasti památkové péče, příslušná podle § 27 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů.

Hlavním předmětem kontroly byla úroveň správního řízení, jak po stránce hmotněprávní, tj. dodržování zákona o státní památkové péči a předpisů vydaných k jeho provedení, jakož i po stránce procesní, tj. zda postup kontrolovaných úřadů odpovídal zákonu č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů.

U některých krajských úřadů byl kontrolován vzorek spisového materiálu, u těch z nich, které vykazovaly její menší objem, byla předmětem kontroly veškerá rozhodovací činnost v přenesené působnosti za sledované období. Obsah spisového materiálu byl namátkově ověřován na místě samém, přičemž byla zvýšená pozornost věnována případům, které se týkaly národních kulturních památek, o jejichž obnově jsou krajské úřady příslušné rozhodovat v l. stupni. Rovněž v rámci této kontrolní činnosti byla kontrolovaným krajským úřadům poskytována metodická pomoc.

Kromě toho Památková inspekce uplatňovala metodickou pomoc na setkáních s pracovníky obcí s rozšířenou působností, organizovaných krajskými úřady Jihočeského, Královehradeckého, Pardubického a Středočeského kraje a Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Brně, pro území Jihomoravského a Zlínského kraje a kraje Vysočina.

Na rozdíl od posuzování výkonu státní správy na okresních úřadech je zřejmé, že v případě krajských úřadů je úroveň této činnosti jejich pracovišť v přenesené působnosti determinována mnoha dalšími jak objektivními, tak subjektivními faktory. Na činnost krajských úřadů měly zejména v počátečním období mimořádně závažný vliv okolnosti, za nichž byla tato pracoviště zřízena a personálně i materiálně zabezpečena. V některých případech mělo zajištění agendy státní památkové péče po řadu měsíců charakter pouhého provizoria. Tento nevyhovující stav se nemohl neprojevit na úrovni v této době vedených správních řízení, naopak tam, kde byly vytvořeny potřebné předpoklady, konkrétními následky.

Dokládá to např. skutečnost, že na Krajském úřadě Zlínského kraje, kde byla zaznamenána výrazně nadprůměrná úroveň zajišťování svěřené agendy v přenesené působnosti, byla již od samého počátku zřízení pracoviště věnována potřebná pozornost a jeho vedením byl pověřen zkušený bývalý vedoucí někdejšího odboru kultury OkÚ Zlín z 90. let p. M. Egner.

Z mnoha ohledů nelze srovnávat stejnými měřítky úroveň činnosti krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy. Vzhledem k tomu, že systém správních orgánů na úseku státní památkové péče je pro území hl. m. Prahy pouze dvoustupňový, nevykonává Magistrát hl. m. Prahy žádnou agendu 2. stupně, naproti tomu mu přísluší agenda, kterou jinak vykonávají obecní úřady s rozšířenou působností. V důsledku toho počet správních řízení, vedených na úseku památkové péče, je na Magistrátu hl. m. Prahy mnohonásobně vyšší než na krajských úřadech.

Ve dvou případech byly podány do protokolu z kontroly námitky. Paradoxně obsah námitek potvrdil skutečnosti, zjištěné kontrolou, především nesprávné představy o výkladu a aplikaci právních předpisů, a to navzdory tomu, že v průběhu kontroly byla poskytována kontrolovaným úřadům metodická pomoc a zjištěné nedostatky byly s příslušnými pracovníky (nikoli pouze vedoucími) zevrubně projednány. V obou případech byly námitky rozhodnutím 1. náměstka ministra kultury zamítnuty.

V zájmu zobecnění poznatků z kontroly a jejich zpřístupnění jak pracovníkům krajských úřadů, tak rovněž příslušným pracovníkům obecních úřadů s rozšířenou působností, zabezpečujících výkon státní památkové péče, kteří se s výjimkou agendy 2. stupně setkávají s obdobnými problémy, uvádíme shrnutí závažnějších a frekventovanějších nedostatků, zaznamenaných při kontrole. Převážně jde o pochybení, jaká se vyskytovala již dříve u některých okresních úřadů.

Všeobecně rozšířeným nedostatkem jsou vady při posuzování aktivní legitimace účastníků řízení, oprávněnosti zástupců účastníků řízení k zastupování z hlediska chybějící či nevyhovující plné moci, a adresování při doručování v případě zastoupení. V tomto ohledu se vyvaroval pochybení pouze Krajský úřad Zlínského kraje.

V případě vydávání závazných stanovisek k restaurování kulturních památek podle § 14 odst. 1 zákona o státní památkové péči správní orgány ve správním řízení nezjišťovaly, zda či v jakém rozsahu jsou předmětné kulturní památky dílem výtvarných umění nebo uměleckého řemesla, což je nezbytné pro stanovení, že jejich obnovu může provádět pouze restaurátor s povolením Ministerstva kultury.

Správní orgány ukládaly svým rozhodnutím povinnosti další (někdy blíže nespecifikované) osobě, která nebyla (a ani neměla být) účastníkem řízení podle § 14 odst. 1 cit. zákona. Vážným nedostatkem některých správních rozhodnutí bylo delegování pravomocí, příslušných ze zákona krajskému úřadu, tehdejší ústřední organizaci státní památkové péče (někdejší Státní ústav památkové péče), která není správním orgánem a není tudíž oprávněna rozhodovat o právech a povinnostech účastníků pravomocně ukončených řízení, byť by se dělo v rámci stanoveném výrokem rozhodnutí v těchto řízeních vydaných. Šlo převážně o případy závazných stanovisek k obnově národních kulturních památek podle § 14 odst. 1 cit. zákona, kdy krajské úřady nerozhodly o provedení konkrétních údržbových prací, ale odkázaly na jejich posouzení a odsouhlasení pracovníky Státního ústavu památkové péče.

Pochybení se vyskytovala též v poměrně složité agendě formulování podmínek závazných stanovisek podle § 14 odst. 3 zákona o státní památkové péči, za nichž lze zamýšlené práce na národních kulturních památkách připravovat a provést.

Z formálních nedostatků bylo zjištěno, že některé kontrolované správní orgány nevěnovaly dostatečnou pozornost formulaci odůvodnění svých rozhodnutí ve smyslu § 47 odst. 3 správního řádu, dále uváděly jen neúplné odkazy na právní předpis, podle něhož bylo rozhodováno.

Na některých krajských úřadech se vyskytly určité závažnější nedostatky v agendě 2. stupně, a to při rozhodování jak o řádných, tak mimořádných opravných prostředcích.

Jen výjimečně se vyskytla opakovaná pochybení, kdy docházelo k porušování základních hmotněprávních i procesních ustanovení platných předpisů a zaznamenány byly dva případy nečinnosti. V případě dvou krajských úřadů byla zaznamenána též nedostatečná vlastní kontrolní činnost vůči okresním úřadům.

Na závěr lze konstatovat, že zřízení chybějícího středního článku v systému orgánů státní památkové péče na úrovni krajů je třeba hodnotit jednoznačně jako pozitivní.

Zejména je třeba vyzdvihnout výkon agendy 2. instance, tedy rozhodování krajských úřadů o řádných i mimořádných opravných prostředcích, podaných do rozhodnutí okresních úřadů, přestože ani ta nebyla v některých případech bez problémů. Pozitivní je však skutečnost, že krajské úřady při rozhodování o opravných prostředcích v převážné většině případů, až na výjimky, důsledně přihlížely k účelu zákona o státní památkové péči a rovněž docházelo jen málokdy k překročení lhůt pro rozhodnutí.

JUDr. Jiří Varhaník
ředitel Památkové inspekce Ministerstva kultury