Podle platného památkového zákona je povinností vlastníka kulturní památky pečovat o její uchování na vlastní náklad, přičemž ale platí ústavní zásada, že nuceně omezovat vlastnická práva lze pouze zákonem a za náhradu. Platná vládní Koncepce účinnější péče o památkový fond v České republice do roku 2005 (schválená usnesením vlády ze dne 22. 4. 1998 č. 278) stanovila cíl: Zajistit finanční podporu vlastníků kulturních památek různými formami obligatorní nepřímé pomoci a fakultativní přímé pomoci z veřejných rozpočtů. Proto bylo po zrušení okresních úřadů do zákona nově vtěleno zmocnění pro kraje a obce poskytovat z vlastních prostředků příspěvky vlastníkům kulturních památek. Ministerstvo kultury může příspěvek poskytnout pouze v takovém případě, kdy je na zachování a obnově kulturní památky mimořádný společenský zájem. Tento zájem je ministerstvem blíže vymezen prostřednictvím specializovaných programů, které jsou koncipovány tak, aby poskytnutím finančního příspěvku bylo dosaženo dlouhodobých cílů státu v péči o památkový fond v ČR a současně maxima multiplikačních efektů v souladu s citovanou koncepcí.
Jde o tyto programy:
- Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón,
- Program záchrany architektonického dědictví,
- Program péče o vesnické památkové rezervace a zóny a krajinné památkové zóny,
- Program restaurování movitých kulturních památek, a
- Havarijní program.
Dalšími specifickými programy v působnosti odboru památkové péče jsou Program podpory záchranných archeologických výzkumů, Program podpory účelově financovaného výzkumu a vývoje v oblasti památkové péče a Program podpory občanských sdružení v památkové péči. Celkový objem finančních prostředků určených na péči o památkový fond v těchto programech v roce 2004 dosáhl výše 769 011 tis. Kč.
Za obligatorní formu nepřímé pomoci vlastníkům kulturních památek se považují zejména bezplatné služby Národního památkového ústavu poskytované jim přímo nebo subjektům pro památkovou péči významným (krajským a obecním úřadům, projektantům, občanským sdružením, specializovaným stavebním podnikům aj.). Aby mohl Národní památkový ústav v roce 2004 nadále poskytovat bezplatné služby, zajistilo ministerstvo příspěvek na jeho činnost ve výši 602 692 tis. Kč. Na zajištění odborných bezplatných služeb bylo z toho využito 401 251 tis. Kč a tyto služby zajišťoval ústav prostřednictvím 675 zaměstnanců. Na vzorovou správu a prezentaci vybraného souboru kulturních památek nadregionálního nebo mezinárodního významu, zpravidla národních kulturních památek, v majetku státu zpřístupněných veřejnosti pro kulturní a výchovně vzdělávací účely vydal ústav 565 545 tis. Kč a tuto činnost zajišťoval prostřednictvím 1 206 zaměstnanců. Protože, jak vidno, by příspěvek ministerstva na pokrytí veškeré činnosti nestačil, pokryl ústav chybějící sumu vlastními výnosy ve výši 364 104 tis. Kč. Tím dosáhl ekonomické soběstačnosti 38%, což v resortu kultury znamená mimořádnou výši (Národní muzeum 27%, Národní galerie v Praze 28%).
Ze státního rozpočtu bylo tedy vydáno na péči o památkový fond 1 371 703 tis. Kč, z toho na odborné činnosti poskytované veřejnosti bezplatně 401 251 tis. Kč.
Mimo to přirozeně existují administrativní náklady na výkon státní správy prostřednictvím krajských úřadů (13 + Magistrát hlavního města Prahy) a obecních úřadů obcí s rozšířenou působností (207). Tyto náklady nese samospráva a přispívá na ně ministerstvo vnitra ze státního rozpočtu. Jejich výše není Národnímu památkovému ústavu známa. Obecně lze konstatovat, že administrativní náklady spojené s výkonem státní správy po zrušení okresních úřadů vzrostly (např. agendu závazných stanovisek týkajících se národních kulturní památek vykonávaly na ministerstvu 2 pracovnice, nyní ji vykonávají zaměstnanci 14 příslušných správních úřadů). Je to však obhajitelná cena za přiblížení státní správy v památkové péči vlastníkům kulturních památek, občanským sdružením a dalším, které osud našeho národního památkového fondu zajímá.