Dějiny od založení 1144 do roku 1618
Život plaského kláštera začal roku 1144, kdy jej založil tehdejší kníže Vladislav II. a opatřil zakládací listinou dochovanou ve falsu z roku 1146. Jako první panovnická fundace mezi cisterciáckými kláštery požíval plaský dům náležité pozornosti ze strany vládnoucích Přemyslovců.
Majetková doména se rozšiřovala díky darům i vlastní činností řeholníků, v polovině 13. století vlastnil klášter na 50 vesnic a 2 města především v blízkém okolí. Kromě poddanských dávek se klášter živil mimo jiné díky síti dvorů, na nichž cisterciáci hospodařili nebo které spravovali. Slibně se rozvíjela i stavební činnost v areálu kláštera. Dřevěná provizoria byla záhy nahrazena kamennými (cihlovými) stavbami.
Roku 1204 vysvětil olomoucký biskup Robert románský kostel Nanebevzetí Panny Marie, dostavována byla čtvercová obytná budova mnichů – konvent i další stavby (klášterní nemocnice, hospodářská stavení). Plaský klášter se stal nejsilnějším mateřským domem v českých zemích. Založil nebo spravoval osm klášterů, díky němu přišli cisterciáci i na Moravu (1204 založení Velehradu).
Toto postavení se neudrželo dlouho. Již od druhé poloviny 14. století prožívalo klášterní hospodářství krizi. I výjimečnost postavení kláštera v církevní hierarchii upadala. Vše dovršila zkáza kláštera za husitských válek. V březnu roku 1421 byl klášter vypálen, komunita rozptýlena, hospodářská doména rozchvácena a postupná konfiskace statků zmenšila plaské panství na minimum. Po čase se mniši vrátili do polorozbořených budov, ale kromě nejnutnějších oprav si víc nemohli dovolit. Přesto se komunita udržela dalších dvě stě let a na počátku třicetileté války významně prospěla Plzni i okolí.
Plaský opat Jiří Vašmucius, který měl být před svým vstupem do kláštera dělostřeleckým důstojníkem, vedl aktivně obranu katolické Plzně proti stavovským vojskům generála Mansfelda. Obratnost opata zapříčinila i postupné navracení dříve konfiskovaných statků i zisk nových. Tak bylo činěno i na přímluvu Bohuslava Martinice, císařského místodržícího, proslaveného svým vyhozením z oken Hradu při druhé pražské defenestraci roku 1618, který na svém útěku z Prahy v plaském klášteře nocoval.
Barokní proměny
Stabilizace klášterního hospodářství spustila vlnu přestaveb i novostaveb klášterních budov, která s přestávkami trvala až do poloviny 18. století a nikdy nebyla zcela dokončena, jak dokládají zachované plány. Již roku 1628 proběhla přestavba husity pobořeného konventu. Jeho raně barokní háv však zmizel pod dalšími stavebními úpravami již o sto let později. Mezitím byl v letech 1661-1666 za opata Kryštofa Tenglera přestavěn původní kostel. Románské zdivo bylo zachováno, dodnes se v kostelních zdech nachází stejně jako jedinečný tympanon ukrytý po přestavbách nad vstupem.
Další plaský opat Ondřej Trojer pozval do Plas arcibiskupského architekta Jean Baptist Matheye, který se nesoustředil jen na jednotlivé budovy, ale zohledňoval celý komplex areálu, promyšlené rozmístění budov i jejich podobu. Tzv. Královská patrová kaple, která je posledním dokladem gotické architektury v plaském klášteře, byla v letech 1685-1686 obestavěna třípatrovými sýpkami s hodinovou věží. Mimochodem, tehdejší hodinový stroj odbíjí v plaské kotlině dodnes. Severně od sýpek vyrostla i nová prelatura, obývaná představenými kláštera - opaty. Velkolepý reprezentační sál i přístupové schodiště k němu vyzdobil freskami Jan Kryštof Liška. Vrchol přestaveb však měl teprve přijít.
Nově zvolený opat, jeden z nejvýznamnějších představených plaského kláštera, Evžen Tyttl, přijal na počátku 18. století do služeb významného architekta, Jana Blažeje Santiniho Aichela. Santini, který často pracoval pro řeholní řády, se ale v Plasích nepřiklonil k barokní gotice, jak tomu učinil u cisterciáků v Sedlci u Kutné Hory nebo u benediktinů v Kladrubech. Velkolepá novostavba konventní budovy probíhající v letech 1711-1740 předčila všechny tehdejší představy. Monumentální architekturu konventu doplňuje ještě dokonaleji zvládnutý vodní systém stavby důležitý kvůli bažinaté půdě v meandru řeky Střely. Vedle konventu měl původně vzniknout nový kostel, tříkopulový chrám rozměrově odpovídající konventu více než kostel původní, ale tento záměr nebyl nikdy realizován.
Opat Tyttl a jeho nástupci zadávali práci kromě Santiniho i jiným věhlasným umělcům. Fresky a obrazy pro ně tvořili Jakub Antonín Pink, František Antonín Müller i Josef Kramolín, sousoší pro Karlův most v Praze vytvořil Matyáš Bernard Braun, v místním kostele lze dodnes nalézt díla Petra Brandla. Samotnou konventní budovu po Santniho smrti dokončoval Kilián Ignác Dientzenhoffer. Klášterní areál však nebyl jediný, kterému opati věnovali pozornost. V duchu hospodářských zvyklostí řádu se začaly obnovovat hospodářské dvory, které zajišťovaly samostatné a životaschopné hospodářství. Důležitost dvorů pro cisterciáky dokládá i fakt, že mnohé z nich projektoval sám Santini.
Josef II. a Metternichové
Období druhé poloviny 18. století provázely velké výdaje na války vedené Marií Terezií i pobyt pruské armády v klášteře. I přesto probíhala přestavba proboštství významného poutního místa Mariánské Týnice u Kralovic, v areálu samotném se pozornost soustředila na hospodářské budovy. Personální stav konventu byl jedním z nejlepších za celou dobu existence kláštera - v klášteře žilo na šedesát mnichů, jejich počet už se ale neměl zvětšit.
Dne 9. listopadu 1785 byl řeholníkům doručen císařský dekret Josefa II., kterým byl klášter zrušen. V rámci josefínských reforem zanikla značná část řeholních domů, zvláště těch, které se nezabývaly "veřejně prospěšnou" činností, například nespravovaly nemocnice nebo neřídily školy. Cisterciáci se jako kontemplativní řád věnovali přednostně modlitbě a práci, i když i oni školství rozvíjeli. Plaský klášter byl navíc jedním z nejvýznamnějších v zemi, byli to zdejší opati, kdo prováděl vizitace ostatních klášterů a zároveň byli generálními vikáři spravujícími naše území. Jeho zrušení tak velmi zasáhlo celý cisterciácký řád u nás. Majetek, nyní již bývalého kláštera, začal spravovat státní Náboženský fond a měl sloužit k financování přeměny církevní správy. Mniši mohli odejít do jiného kláštera u nás i za hranicemi nebo coby světští kněží sloužit na farách. I přes dva velmi nadějné pokusy o obnovu zůstal klášter bez původního poslání, k jakému byl vytvořen. Tak specifické budovy jen těžko hledaly a dodnes hledají jiné využití.
O několik desítek let později přichází do Plas druhý nejvýznamnější muž Evropy, který kupuje celé bývalé klášterní panství a do jeho dalšího vývoje se nesmazatelně zapisuje. Kancléř Klement Václav Lothar Metternich se roku 1826 rozhodl koupit bývalý klášter zejména kvůli pozemkům, jejichž rozloha čítala na 10 000 ha půdy. Kromě dosavadního panství Kynžvart tak značně rozšířil svoji majetkovou základnu v českých zemích. Byly to právě Plasy, které si zvolil za místo svého posledního odpočinku a je zde v rodinné hrobce dodnes pochován.
Za kancléře a jeho potomků se Plasy opět staly nejen správním, ale i kulturním a průmyslovým centrem. Byla založena huť na slévání litiny, jejíž výrobky se dodnes v Plasích i okolí nacházejí. Za Metternichů byla obnovena i výroba piva. Ke slovu se dostala činnost kulturní, divadelní i jiná představení se odehrávaly v prostorách bývalé klášterní knihovny, k Metternichům zavítal i Bedřich Smetana. Kancléř a jeho rodina, pokud v Plasích pobývali, bydleli na někdejší prelatuře, která byla k tomuto účelu upravena a označována od té doby jako zámek. Samotná budova bývalého konventu byla méně vhodně využita pro služební byty, školu či skladovací prostory. Roku 1894 ji postihl silný požár, který zničil celé druhé patro. Jen díky vysoké protipožární pojistce byly patro i střechy záhy opraveny. Metternichové byli přínosem zvláště pro vznikající městečko. Přítomnost významného rodu s širokými kontakty zvyšovala jeho prestiž, kancléřův syn a dědic plaského panství Richard byl jmenován čestným starostou městečka.
Nedávná minulost
Ani plaskému klášteru se nevyhnuly válečné události, ke konci druhé světové války zde přímo pobývala Rudá armáda. Metternichové se zpět nevrátili, neboť byl jejich majetek na základě Dekretů prezidenta republiky zestátněn. Po odchodu armády byly budovy i pozemky přidělovány nejrůznějším institucím, mobiliář byl rozvezen, rozprodán i rozkraden. Kromě státních úřadů vlastnily objekty především Západočeské pivovary, Jednota Plasy, Československé státní lesy i podnik Zelenina. Bývalý konvent, prelatura a sýpka sloužily státním orgánům, jak byly zrovna zřizovány, části byly pronajímány. Z rozlehlých prostor byly vytvořeny kanceláře Okresního národního výboru Kralovice, později ONV Plasy, v budově konventu sídlil dále okresní archiv, hudební škola, kuchyně podniku Jednota či Muzeum města Plasy, které bylo roku 1972 nahrazeno Muzeem osvobození. Skoro vše bylo provázeno nevhodnými stavebními zásahy, kdy byly podle potřeby místnosti a chodby předělovány příčkami nebo části vybourány. Na prelaturu (zámek) byla z konventu přestěhována knihovna, do starého opatství (přístavku) umístěn Český svaz mládeže a internát. Nejhorším zásahem bylo zbudování krytu civilní obrany pod budovou samotnou v roce 1963.
Od sedmdesátých let začaly být zpracovávány stavebně historické průzkumy pro jednotlivé budovy. Byl to první kamínek do mozaiky odborné památkové péče. Rozběhla se rekonstrukce Nemocničního křídla i dalších prostor konventu, zvláště freskové výzdoby. Tyto i další opravy by však bez regenerace vodního systému byly neúplné. Až v roce 1993 začíná díky prováděcí firmě SPELEO-Řehák jeho obnova, která je dnes z větší části dokončena a vodní systém pod konventem teoreticky funguje tak, jak má a jak jej stavitelé pro zachování vytvořili. Kromě toho začala rovněž nezbytná oprava střešní krytiny i interiérových prostor.
V roce 1995 prohlásila Vláda ČR zdejší areál Národní kulturní památkou. Umělecké i technické hodnoty, které se v areálu bývalého kláštera za staletí jeho života nashromáždily, jsou nezanedbatelné. V současné době probíhá snaha o scelení všech objektů vnitřní klauzury pod jednoho vlastníka - Národní památkový ústav.