Národní památkový ústav

Konec 20. století byl v zemích, jako je např. USA, Velká Británie, Německo, Itálie nebo Nizozemsko, svědkem významného úspěchu archeologického výzkumu při pokusech o interpretaci historických parků a zahrad. Výsledky terénních průzkumů a pozorování například v zahradách koloniálního Williamsburgu (Virginie) nebo v Privy Garden u paláce Hampton Court (Velká Británie), jak nad, tak pod hranicí zemského povrchu, ve spojení s výsledky analýz biologických informací a studia historických map a jiných zdrojů umožnily získat nebývale přesný obrázek o rozsahu, podobě a funkci daných míst v jednotlivých fázích jejich historického vývoje. Pod povrchem moderních trávníků byly nalezeny pozůstatky předchozích zahradních úprav, které zanikly buď z důvodů vysokých nároků na údržbu, nebo jednoduše důsledkem změn módních trendů. Příkladem realizace zahradní archeologie v Čechách je zjištění a obnova původní terasové úpravy zahrady kolem Müllerovy vily v Praze 6-Střešovicích.

Na dřívější úpravy v zahradách může ukazovat mnoho znaků. Nejčastějšími jsou změny v přirozeném průběhu terénu, jako například terasování nebo svahování. Prohlubně a příkopy mohou indikovat konkrétní umístění jednotlivých prvků v zahradě, jako jsou zdi, bazény, cesty nebo i stromy. Pro rozsáhlé terénní úpravy a zemědělské hospodaření v krajinářských parcích bývají důkazem značky v podobě skvrnek a prohlubní, které jsou viditelné z leteckých snímků nebo přímo v terénu na změnách v trávníků nebo jiném vegetačním pokryvu.

Pečlivá pozorování a rozbor tvarů a rozvržení jednotlivých prvků v zahradách může odhalit linie dřívějších záhonů a jejich ohraničení vůči okolnímu prostoru. Původní umístění stromů lze odvodit ze sníženin po odstranění pařezů, ale rovněž z vitálnosti vegetace rostoucí na jejich místě a povzbuzované úrodností substrátu vzniklého rozkladem kořenových zbytků. Studium druhů, forem a struktury větvení zachovaných stromů nebo keřů může být potom klíčem k pochopení jejich dřívější funkce nebo využívání, stejně tak jako období, kdy byly vysázeny. Zásadní informace mohou rovněž vzejít z rozboru vztahů mezi stromy a jednotlivými prvky přírodní a kulturní krajiny, jako jsou přirozený terénní reliéf, hranice sídel nebo trasování komunikací.

Pro přesnější definování podstaty a odchylek v prostorových i časových změnách území jsou využívány geofyzikální metody archeologického výzkumu. Patří mezi ně protonová magnetometrie, elektromagnetometrie a měření rozdílů elektrického odporu mezi zemí a v ní skrytými objekty. Za vhodných podmínek mohou taková měření odhalit stopy starých pěšin a květinových záhonů, zdí a jiných prvků zahradní architektury. K jejich bližšímu poznání je však stejně jako v případě jiných nedestruktivních metod archeologického výzkumu (letecké snímkování, infračervená fotografie) potřeba doplňkových informací z historické dokumentace nebo návazných exkavací.

Exkavace – terénní archeologický výzkum – vedený tradičním způsobem, tzn. výkopem, je v základě destruktivní a obvykle nejnákladnější metodou archeologického výzkumu. Provádí se bud' komplexně, nebo pro vybrané území. Účelem je získat informace o všech nebo pouze o některém jeho vybraném aspektu. Tyto informace potom slouží pro akademické účely a prakticky k ověření věrohodnosti plánované rekonstrukce nebo pro potřeby péče o zahradu nebo její část. Strategie odběru vzorků tak může představovat odkrytí např. celé formální zahrady pro potřeby přesné rekonstrukce, nebo naopak vyhodnocení pouze klíčových bodů a prvků nad úrovní terénu.

Pro analýzu pozůstatků rostlin, které se v zahradě nebo v její blízkosti vyskytovaly v jednotlivých fázích jejího vývoje a zachovaly se v půdním profilu, jsou využívány tzv. paleobotanické techniky výzkumu (pylová analýza apod.). Přestože informace o přesnějším původním rozmístění například trvalek a keřů v záhonech může archeologie poskytnut pouze omezeně, je prostřednictvím nálezů rostlinných reziduí, jako jsou semena, pyl a fytolity (minerální částice z rostlinných tkání), nebo i listy, stonky a kořeny, schopna potvrdit původní výskyt daného rodu nebo druhu na území zahrady, případně v jejím okolí. K dokonalejší představě o rostlinné složce zahrad v průběhu jejich vývoje mohou přispět i nálezy měkkýšů, hmyzu a obratlovců. Spolu s rozbory rostlinných reziduí se v rámci zahradně-archeologických průzkumů běžně provádějí i chemické rozbory půdy a rozbory půdní mikrostruktury, které podávají informace také o rozsahu a způsobu hnojení, obdělávání půdy apod.

Tak jako se díky archeologickému průzkumu dovídáme o původním způsobu kultivace půdy v zahradě, můžeme zjistit i povahu použitých stavebních materiálů. S její pomocí lze rekonstruovat původní profil zemních vrstev, komunikací, určit přesné umístění dekoračních a architektonických prvků, zavlažovacího systému apod. Například objev původních pěšin při půdních sondách může poskytnout informace o materiálech, ze kterých byly zkonstruovány, ale rovněž o jejich rozměrech a vedení. Stejně tak může být odhalena historická podoba staveb, jako jsou grotty, fontány, terasy nebo umělá návrší. V závislosti na stupni zachovalosti historických prvků zahrady je tedy možné rekonstruovat její celý původní plán v daném období, přičemž rekonstrukce provedená na základě odkrytého půdorysu se může zcela shodovat s prostorovým rozvržením původních prvků, včetně relativních výšek jejich umístění.

Zahradně-archeologický průzkum by měl být podle možností prováděn nejen pro obnovné nebo rekonstrukční zásahy, ale rovněž k určení oblastí potenciálního významu a náchylnosti k negativním změnám způsobeným plánovanou rekonstrukcí nebo jinými zásahy v území. V případě vysokého relativního významu zahrady, resp. jejích částí, je žádoucí integrita jejích zachovaných prvků in situ. Jsou však případy, kdy jsou jejich změny nebo poškození nevyhnutelné a tehdy je potřebné historickou informaci zajistit alespoň formou písemného nebo obrazového záznamu.

Archeologický výzkum nemusí vždy přinést přesné a nesporné informace. Je proto třeba si uvědomovat jeho limity, především v souvislosti s povahou některých nálezů, a vyloučit veškeré domněnky, které není možné objektivně zdůvodnit nebo ověřit. Rozhodnutí o přistoupení k vybrané metodě a způsobu zahradně-archeologického průzkumu by mělo vycházet z předem stanovených cílů vytčených ideálně jako multidisciplinární konsensus. Jenom tak může být zahradní archeologie účinným nástrojem pro spolehlivou interpretaci a péči, která je předpokladem optimálního využívání a zachování kulturního významu vybraných historických parků a zahrad pro budoucnost.

Obr. 1. Výsadbové rýhy pro lemy záhonů z tvarovaných dřevin odhalené v průběhu archeologického výzkumu v zahradě římského paláce ve Fishbourne (Sussex, Velká Britanie), v 60. letech 20. století.

Obr. 2. Tvarované lemy záhonů zahrady ve Fishbourne rekonstruované na základě výsledků archeologického výzkumu a Pliniových popisů použití zimostrázu v římských zahradách.

Literatura

• DIX, Brian: Of Cabbages – And Kings: Garden Archaeology in Action, Post Medieval Archaeology Papers from the Societes´ Joint Conferences at Wilimsburg and London 1997 to Mark 30 Years of Work and Archievement, ed. Geoff Egan and Ronald L. Michael, Oxford: Oxbow Books, 1999.
• TAYLOR, Christopfer C.: The Archaeology of Gardens. Aylesbury, Buckinghamshire: Shire, 1983.
• KUNA, Martin a kolektiv: Nedestruktivní archeologie. Praha, 2004.