Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře

Většina seminářů STOP se ovšem věnuje specializované odborné činnosti, zpravidla některému oboru konzervace a restaurování památek. Již druhý seminář o probíhajících opravách kutnohorského kostela sv. Barbory je proto zajímavým zpestřením. Na příkladu druhé nejmonumentálnější gotické stavby v naší zemi je možné velice instruktivně zdůraznit to, co je snad stejně důležité jako rozvoj jednotlivých specializovaných metod – totiž zásadní význam způsobu jejich koordinace a snad i vzájemné podpory. Průzkumy postupně ukazují, že oprava přišla skutečně na poslední chvíli – havarijní stav mnoha konstrukčních prvků byl doceněn až po postavení lešení při posouzení z bezprostřední blízkosti.

Náročnost podmínek vyzdvihuje celou opravu mezi nejvýznamnější památkové akce nynější éry. Celá komplikovaná gotická skeletová konstrukce je sama o sobě velice citlivá na nejrůznější statické, chemické či povětrnostní účinky. Je zřejmé, že stavitelé chrámu, budovaného více než sto let (asi od 80. let 14. století) a vlastně nedokončeného podle původního grandiózního záměru, odvedli vynikající práci. Stabilita subtilního celku je pozoruhodná, a to i přes četné improvizace, k nimž v průběhu etapovitého budování docházelo. Přesto se před více než sto lety některé partie chrámu doslova rozpadaly. Tehdy byl projektantem náročné opravy Josef Mocker. Někteří přednášející na semináři se o jeho práci sice vyslovili kriticky, přesto však je třeba přiznat, že Mocekrova práce byla z mnoha stránek pozoruhodná. Pokud ji můžeme dnes z určitých hledisek hodnotit s despektem, je to více méně dáno vývojem oboru památkové péče, který prostě časem proběhl – nijak to neznamená, že bychom např. byli z podstaty prozíravější a bystřejší než Mocker. Je však zřejmé, že realizátoři aktuální opravy se maximálně snaží vyhodnotit zkušenost s případnými nedostatky, které byly způsobeny Mockerovými i jinými zásahy. Pokud bude oprava úspěšná, nepochybně se její realizátoři zapíší do dějin chrámu stejně zásadním způsobem.

Na velkých opravách vynikajících památek, prováděných kolem roku 1900 je pozoruhodná také velká otevřenost, s níž byly veřejnosti předkládány jak organizační a ekonomické, tak i odborné zprávy. Dodnes překvapují i bravurní detailní nákresy z příslovečných "Mockerových skicářů", dokládající hloubku zájmu o formy výtvarných prvků i technické principy jejich "montáže". Také v Kutné Hoře jsou nyní zdrojem informací o stavu chrámu před zahájením Mockerovy opravy.

Myslím si, že zaslouží ocenění i to, že realizátoři právě probíhajících zásahů rovněž předkládají informace o získaných zkušenostech a seznamují s charakterem konkrétních prováděných opatření. (Ostatně s podobnými záměry jsme se snažili v časopisu Zprávy památkové péče sledovat postup systematické péče o pražský chrám sv. Víta, výsledky výzkumů a oprav kláštera v Břevnově, kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou, skleníku v Lednici nebo horního hradu v Českém Krumlově a některé další akce.)

Přednesené referáty byly v zestručněné podobě otisknuty ve sborníku, který byl k dispozici účastníkům semináře (lze jej objednat u pořadatele). Výklad většiny přednášejících měl opravdu vysokou úroveň, byl přehledný, výtečně prezentovaný a bohatě dokumentovaný velmi instruktivním sledem světelných obrazů. Referenti neopomíjeli zmínit i to, jak jednotlivé typy prací navzájem na sebe navazují. Důsledně se reaguje na rozsáhlé technické průzkumy, a to zejména s cílem zajistit zásahům maximální trvanlivost (tedy při minimalizaci výměn převzít osvědčená řešení a korigovat ta, která případně působila škody nevhodným kombinováním materiálů).

Osobně jsem přesvědčen, že tak rozsáhlá akce by měla být odborné veřejnosti prezentována ještě důkladněji, např. formou souboru statí v časopisu Zprávy památkové péče – věřím, že by proti tomu redakční rada nebyla! Nemluvě o tom, že o vztahu společnosti k památkám takové "raporty" vypovídají více, nežli úvahy filosofů a teoretiků... O ideálu památkové péče má asi každý trochu jinou představu – v mých očích k ní patří i co nejširší komunikace výsledků zkoumání i pracovních postupů při údržbě kulturního dědictví; jen tak se lze vyhýbat protikladné situaci, kdy by se totiž památky bez valného zájmu obecenstva opravovaly jen proto, aby se vyhovělo předpisům a regulérně se alokovaly poskytnuté dotace – i když bez takových systémů státní administrace to samozřejmě nejde –, pokud  už nemluvím o možnosti, že bez pokroku v osvětě by mohly být tlaky na okleštění ochrany památek ještě silnější než dosud.

© Jan SOMMER, Praha 28.5.2006